V Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavního pořádku České republiky se v čl. 31 píše, že: „ Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“. Velmi často se setkáváme především s tvrzením některých politiků, že lékařská péče je u nás bezplatná, opomíjí tak část věty, která ve výše citovaném textu připouští, že je to na základě veřejného pojištění. Náš systém zdravotnictví pracuje s pojmem pojišťovna resp. zdravotní pojišťovna. Tyto instituce však mají do standardních pojišťovacích institucí velmi daleko. Povětšinou musí plnit přerozdělovací funkci mezi plátci, (a raději „pojistné“ správněji nazývejme „zdravotní daně“), kterými jsou podnikatelské subjekty a stát a poskytovateli zdravotních úkonů, kterými mohou být různé zdravotnické zařízení včetně jednotlivých lékařů. Některé zdravotní pojišťovny se pravidelně dostávají do finančních potíží především díky dlouhodobé nesystémové práci Ministerstva zdravotnictví. Nemocnice jsou sice převedeny do kompetence krajů, které nesou i zodpovědnost za jejich financování, ale některé nákladové položky, třeba platy lékařů, jsou jim diktovány Ministerstvem zdravotnictví, které na ně vyšší finanční prostředky neposkytne. MZ tak hraje před určitou částí lékařské veřejnosti líbivou politiku.
Jednu z příčin nerovnováhy v celém zdravotním systému můžeme spatřovat v diametrálně rozdílné výši „zdravotní daně“, kterou platí za své pojištěnce stát a kolik se vybere na „zdravotní dani“ na jednoho pojištěnce, kterého stát nehradí. Na číslech z roku 2004 si můžeme tuto disproporci krásně ukázat. Stát v tomto roce platil zhruba za 5.900.000 osob, což představovalo přibližně 57 % všech obyvatel a vybralo se od státu za tyto pojištěnce, mezi které patří děti, studenti, důchodci a další skupiny obyvatelstva celkově 34 mld. Kč. Představovalo to zhruba 22 % celkově vybraných prostředků ze „zdravotní daně“. Počet plátců, za které neplatí stát, je přibližně 4.440.000, je to něco kolem 43 % osob, ale od těchto se vybere ve formě zdravotní daně 120 mld. Kč, to znamená zhruba 78 % z celkově vybraných prostředků. Přitom odborníci tvrdí, že právě „státní pojištěnci“ z tohoto měšce spotřebovávají mezi 70 – 80 % všech vybraných peněz. Ještě markantněji je to vidět na číslech, které si můžeme ukázat na výši „zdravotní daně“ za jednoho pojištěnce nehrazeného státem, kdy se vybralo v průměru za rok 2004 27.000 Kč, kdežto za jednoho pojištěnce placeného ze státního rozpočtu byla vybrána zdravotní daň 5.712 Kč. Je vidět, že rozdíl mezi těmito dvěma typy pojištěnců činí víc jak 21.000 Kč ročně. O tom, že nárůst deficitu celého systému je způsoben mimo jiné i tímto faktorem, svědčí např. to, že za doby vlády socialistů došlo k dalšímu rozevírání nůžek u tohoto ukazatele. Tak v roce 1999 nestátní pojištěnci za rok zaplatili 18.148 Kč, v roce 2004 již zmíněných 27.000 Kč. Nárůst „zdravotní daně“ za toto období činil na jednoho pojištěnce 8.852 Kč. U státního pojištěnce se platilo v roce 1999 4.704 Kč ročně a v roce 2004 to bylo pouze 5.712 Kč ročně. Nárůst je něco málo přes 1.000 Kč. Socialističtí ministři zdravotnictví tak připustili spolu se svými vládami vznikání skrytého i otevřeného deficitu systému zdravotnictví a prohlubování problémů. Nástin nezbytných systémových změn popíši příště.
