Motto:
„Lidský kapitál je soukromým statkem.” – Václav Klaus, 1995
„Mračím se na každého, kdo má tendenci vyhnout se vojenské službě.” – Václav Klaus, 1998.
Před rokem 1989 byl problém odmítání povinné vojenské služby totalitním režimem tabuizován a zároveň kriminalizován snad ještě více než většina ostatních projevů vzdoru. Naši tehdejší vůdcové měli o svém národu určitou ucelenou představu a toho, kdo do ní nezapadal – ať už proto, že se odmítal učit zabíjet imperialisty nebo byl třeba homosexuál či feťák – čekalo poměrně dlouhé vězení. Státní televize ve svém programu vždy ukazovala nadšené chlapce, ze kterých se údajně stávali muži tím, že zvládli obsluhu děla a prapodivný rituál zdravení důstojníků. S koncem socialismu mnoho lidí očekávalo, že skončí i perzekuování a škatulkování lidí pro nic za nic. Tento proces se však povětšinou zastavil kdesi v půli cesty. V mnoha lidech tak přetrvává přesvědčení, že vojenská služba je buď něco skvělého nebo přinejmenším nezbytného. Domníváme se, že ani jedno naštěstí není pravda.
Dělá vojna z chlapců muže?
Maximálně tak muže socialistické, schopné zavírat oči před šikanou a utrpením druhých, zbaběle ustupovat stupidnímu fyzickému násilí a zvyklé poslouchat rozkazy svých vůdců, bez ohledu na jejich hloupost a zrůdnost. Oproti tomu byla řada z nás vychována v přesvědčení, že vlastnosti, které doopravdy zdobí muže (a dle našeho proemancipačního názoru i ženy) jsou zejména ochota pomoci bližnímu v nouzi, osobní i občanská statečnost a v neposlední řadě schopnost vlastního zodpovědného úsudku.
Zdaleka nechceme tvrdit, že jsou to vlastnosti všech odpíračů vojenské služby. Jenom bezpečně víme, že na vojně se takovými stát nikdy nemohou. Právě naopak.
Znamená odmítání povinné vojenské služby neochotu bránit se proti nepříteli?
Rozhodně ne. Znamená to pouze neochotu účastnit se boje a jeho nácviku tehdy, když o tom rozhodnou politici, kteří – jak víme – sledují jen své vlastní příjmy a zájmy. V případě opravdového ohrožení země záleží právě jen na osobní statečnosti jednotlivce bránit své blízké a své přátele. Tato statečnost se však neodvíjí od schopnosti pochodovat s baretem na hlavě, či od schopnosti leštit boty nebo rovnat oblečení do komínku. Všichni tušíme, že opravdová statečnost je v lidech skryta a projevuje se teprve tehdy, když je jí zapotřebí. Navíc naše armáda v moderní historii ani v jednom ze dvou zásadních ohrožení země nedostala rozkaz bránit se. Nenašel se totiž nikdo, kdo by ho vydal. A nenašel by se ani dnes. Otevřený střet s mnohonásobně silnějším nepřítelem, lépe technicky vybaveným, je přeci logicky holým nesmyslem. Opravdová porážka nenastává složením zbraní, ale jindy. Malý stát prohrává válku s velkým tehdy, když jeho politická reprezentace a obyvatelé přijmou pravidla hry protivníka a začnou s ním spolupracovat.
Jako příklad vzpomeňme naši nedávnou minulost. Co by asi dělali sovětští vůdcové, kdyby se týden statečného leč pasivního odporu obyvatel Československa protáhl na měsíce nebo roky? Asi by pak jen těžko vnutili Čechům a Slovákům politiku normalizace. Je tedy oprávněné domnívat se, že k efektivnímu odporu je zapotřebí opravdové odhodlání a především přesvědčení, že stojí za to riskovat. To jsou však vlastnosti, které nejenže nelze odhalit v přihlouplém braneckém dotazníku, ale také je nelze do nikoho vnutit násilím a řevem, což jsou standardní metody, na kterých je armáda založena.
Ubrání nás malá profesionální armáda?
Není důvod domnívat se, že nikoliv. Dnešní války se přeci vedou moderními zbraněmi, ne pěchotou.
Proti napadení opravdu velkou armádou jsme stejně bezmocní a záleží v takovém případě především na statečnosti obyvatel a ne na aktuálním počtu mužů ve zbrani. Navíc zbraňové systémy jsou čím dál složitější a profesionálové musí v jejich ovládání dosahovat řádově lepších výsledků. Potřebujeme armádu ne na boj třeba s Německem (či s nějakou jadernou mocností), ale na potírání terorismu, a chtějí-li to naši politici, také na účast v mezinárodních misích. Na to všechno nám profesionální armáda více než postačuje. Představa celoevropského konfliktu, jakési obdoby světových válek, je v dnešní době absurdní. A i kdyby, takováto změna v evropské integrační atmosféře by přeci nemohla nastat přes noc a měli bychom čas se na ni připravit.
Dobrou analogií s armádou je policie, která chrání občany naopak uvnitř státu. Tato ozbrojená síla je dnes přeci také plně profesionální a každému by přišlo legrační, kdyby měl jeden rok, nebo třeba jeden den v týdnu, pracovat jako policista. Stejně tak být vojákem je povolání jako každé jiné.
Jaké jsou skutečné ekonomické důsledky povinné vojenské služby?
Na první pohled by se zdálo, že stačí porovnat přímé rozpočtové náklady na profesionální a neprofesionální armádu a dozvíme se, co je výhodnější. Není to však úplná pravda. Je třeba si uvědomit, že branci vykonávají nějaké civilní povolání, jehož výsledkem je tvorba určitých hodnot, které po dobu jejich vojenské služby zůstanou nevytvořeny. Navíc celá řada nejkvalifikovanějších lidí, tedy vysokoškoláků, se před vojnou skrývá prodlužováním studia a oddaluje tak dobu, než začne pracovat. Nezřídka dokonce odchází tito lidé kvůli vojně do zahraničí.
I představitel ekonomie hlavního proudu, profesor Samuelson, který je považován ve svých soudech za všeobecně umírněného a kterého nelze obvinit z ideologického zaslepení, ukazuje ve své známé učebnici ekonomie, jak odvody přivádějí ekonomiku do stavu, ve kterém produkuje méně. (Nemluvě samozřejmě o názorech uvedených v nejvíce tržně orientované učebnici ekonomie v českém jazyce – Paul Heyne: Ekonomický styl myšlení). To všechno jsou argumenty, které jsou ekonomům dobře známy bez ohledu na jejich ideové zařazení z hlediska ekonomických škol. Přesto nemají šanci státi se součástí širšího uvažování politiků a novinářů…
Proč neuznáváme civilní službu jako řešení?
Protože je z hlediska zbavení svobody principiálně stejně amorální jako vojna. Navíc je s podivem, že se civilní služby nemusí účastnit také někteří nemocní a ženy, neboť i tyto skupiny obyvatel by podle kolektivistické terminologie mohly věnovat řadu měsíců „společensky prospěšné práci”. Člověk na civilní službě je vykolejen ze svého života úplně stejně jako na vojně, neboť se musí vzdát celé řady činností, které si svobodně zvolil. K tomu se pravidelně vyskytují hlasy, které odsuzují civilní službu jako zbabělost a navrhují její neustálé znepříjemňování a prodlužování.
Říkat, že muži na civilní službě alespoň něco vykonají pro společnost, je zrůdnost. Pokud tomu tak je, proč neodvésti všechny rovnou na pět let a neznárodnit jim majetek. Vždyť na něčem takovém by společnost přeci také „vydělala”. Je až s podivem, že lidé se obdobím pa
desátých let, kdy byly individuální zájmy zcela podřízeny zájmům kolektivu, ani trochu nepoučili.
O dvojích občanech
Civilní služba neprobíhá u všech stejně. Zatímco někteří ji ze známosti neoficiálně vykonají například v Akademii věd prací na své doktorandské práci, jiní lidé musí pracovat zcela mimo svoji kvalifikaci.
Stejně tak někdo má prostředky na uplacení lékaře a zakoupení modré knížky a jiný takové prostředky nemá a stát ho tak připraví ještě i o rok příjmu. Platí zde opět ono slavné: „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si přeci jenom rovnější…”
Zrušme proto povinnou vojenskou službu a užívejme si všichni stejných občanských svobod!
Je vojna nevolnictvím?
Z definice ano. Společnost určí jednu skupinu občanů, v tomto případě takzvaně zdravé muže, aby ji na rok zbavila většiny svobod a práv. Po tuto dobu těmto občanům uniká příjem a ztrácejí kontakt se svojí civilní kvalifikací. Navíc situace v naší armádě je tak strašlivá, že zde ročně přijde o život několik desítek lidí (podle údajů zveřejněných v MF DNES). Tato instituce je tedy pro ty, kteří ji tvoří, až překvapivě nebezpečná. Stát tak vlastně přikládá mladému muži pistoli k hlavě a hraje s ním jakousi ruskou ruletu. Pobyt na vojně se tak stává jedním z nejnebezpečnějších období života člověka. Je to skutečně cena, kterou musíme a chceme všichni platit?
