Není nad čímváhat, euro „chceme“, ať chceme či nechceme. S názorempolitiků nehýbají ekonomické argumenty, aniprůzkumy veřejného mínění, jež ukazují,že vůle přijmou euro rychle slábne. Jedinou cestou budepřinutit. Vítejte ve světě bezohledné arogance moci.
Co vlastně přijetíeura znamená? Prostřednictvím regulace kupnísíly peněžních prostředků vstoupil stát dokaždodenního života jedinců již dávno1.Ustavené nevolené týmy bez explicitnízodpovědnosti analyzují, hodnotí, rozhodují ahrají hru v střelbu na arbitrárně zvolenýterč. Než ale daná instituce pomyslně napřáhnetětivu, zamíří, vystřelí a než šípstačí doletět do určené vzdálenosti určenýmsměrem, může přijít vítr a vychýlit šípdaleko mimo cíl. Předmětem hry je tzv. měnovápolitika vykonávaná v prostředí silnénejistoty budoucího vývoje, terč se proto dařítrefovat řekněme se střídavými úspěchy.
Zatímco na národníúrovni šlo alespoň vysledovat snahu regulátorazohledňovat při „střelbě“ situaci a ekonomicképodmínky dané konkrétní ekonomiky, nanadnárodní úrovni tomu již tak nebude.Příslušná ekonomika bude hozena do pytle „ekonomikyeurozóny.“ Co pak společná měnová politikapřinese? Pověřený úřad zvaný „Evropskácentrální banka“ bude hledat jakýsi společnýterč. Nebude zohledňovat situaci v jednotlivýchčástech, může třeba nařídit – obrazně řečeno- letní obleček do silné bouře, tedy např. nízkéúroky do inflační bouře nekrytých penězzuřící v některé části eurozóny.Kam tedy bude ECB mířit?2
V pozadístojí mj. bolest mnoha „moderních“ ekonomů apolitiků, kterou je myšlení agregátech,nezohledňování vnitřní struktury, zde tzv.eurozóny. Provázání rozhodnutí oměnových podmínkách na územíčeské ekonomiky s jedinečnými podmínkamia riziky v mnoha jiných zemích3nás přirozeně přivádí k zásadnímuproblému. Důsledky jednotné evropské měny aměnové politiky mohou být totiž pro ekonomiky různýchstruktur, úrovně i charakteristik4devastující. Silných argumentů proti tétorecyklaci myšlenky z 1. poloviny 20. století je dost.
Jenže bez ohledu naagumenty či přání jednotlivců politici přinutíobčany na „svém“ území užívatprostředek směny, který si jedinci svobodně nezvolili,jehož vznik nevycházel z jejich potřeb a přání.Centrální úřad totiž ani nemůže mítpřehled o potřebách účastníků tržníchvztahů, a centrálně naprogramovat tak rozsáhlou změnubez velkých ekonomických nákladů a škodjednoduše nelze. Je tedy vhodné si připomenout omýlanýfakt – přijetí eura je politické rozhodnutí.Změna užívaného prostředku směny by však mělavycházet ze signálů trhů, nikoli z nařízeníúřadů.
A co říkajína euro jeho donucení uživatelé? Studie KPMG v roce2004 prozradila, že nejvyšší spokojenost s přijetímeura panuje ve Španělsku, kde jej jako přínos hodnotí50 %(!) respondentů. Na protipólu stálo Holandsko, kdenespokojenců s přijetím jednotné měny bylo 73%. Průměr za všechny země? 54 % dotazovaných uvedlo, žezavedení jednotné měny nebylo přínosem, 8 %změnu nezaregistrovalo, 6 % nemělo vyhraněný názor ajen 32 % v euru přínos vidělo. Při taktorezervovaném postoji k euru není ekonomickéhodůvodu nedat občanům na výběr jakou měnu chtějípoužívat.
Postoj Čechů (tedybudoucích uživatelů eura) může pomoci odhalit časovářada výsledků průzkumů prováděných CVVMv posledních letech, jež ukazuje, že mezi léty2001 a 2006 si lidé více ujasnili svůj postoj k eurua v otázce „zda přijmou euro“ ubylo nerozhodnutýchobčanů z 25 na 12 %. Počet zastánců za stejnéčasové období klesl o 7 %, počet odpůrců se téměřzdvojnásobil. Celkově mají zastánci přijetíoproti odpůrcům náskok o 2 %. Ovšem zatímco podílodpůrců rychle narůstá (z 23 na 43 % za posledníchpět let), zastánců mírně ubývá (z 52na 45 %, také za pět let).
Stejný průzkumnabízí ještě podrobnější pohled, a to napevně rozhodnuté občany. Se zavedením eura rozhodněnesouhlasí 21 % občanů, se zavedením rozhodněsouhlasí 16 %. 51 % občanů se spíše kloní najednu či druhou stranu. A ještě jednu významnoucharakteristiku v souvislosti s eurozónou, 60 %občanů nevěří, že rozhodnutí úřadů EUbudou v souladu se zájmy ČR (viz. Výše), 32 %tomu věří a zbytek neví. Postoj občanů k EU aeuru se zdá být stále více rezervovaný,až pesimistický5.
Proč všechna ta čísla?Mají ukázat, jak závažná je skutečnost,že podstatná debata o vhodnosti jednotné měny schází,diskuse se omezuje pouze na otázku „kdy“ a nikoli „zdapřijmout euro“. Rozšiřování eurozóny jendokládá odtažení politiky od skutečnýchpotřeb občanů, jejichž závislost na dalšímz monstrúřadů EU zesílí. Politici tedyneodolali možnosti přinutit občany splnit politický sen –jednou měnou regulovat co největší prostor. Konkurence měn6bude opět o něco více rozprášena, a v neposlednířadě mohou být propagované výhody eura prostěpřevalcovány důsledky rizik, jež naopak z jednotnéměny a měnové politiky plynou.
1 Neboť je jedním z klíčových pilířů úřední moci.
2 Přestože by se šlo samozřejmě zamýšlet a diskutovat, proč měnovou politiku vůbec vykonávat.
3 Ve skutečnosti s podmínkami v těch zemích, jež na rozhodování centrální banky Evropy mají nejsilnější vliv.
4 A navíc silně regulované.
5 Integrální součástí eurozóny je Pakt stability a růstu, o němž vůbec nevědělo či jen slyšelo o jeho existenci 81 % občanů dotazovaných v průzkumu samotné evropské byrokracie.
6 Byť centrálně regulovaných.
