Prvního únorového dne se s cigaretovým dýmem rozloučila francouzskánádraží, úřady i ulice. Za necelý rok si nezapálí ani milovnícifrancouzských barů, restaurací a diskoték. U nás to vypadá podobně.Ještě skoro ani nestačil zaschnout pomyslný inkoust na minulém návrhuzákona o zákazu kouření a máme tu další – tentokráte jsou pod nímpodepsaní poslanci ODS. Veřejná debata o zákazu kouření se však zmítá vnejasnostech. Není totiž zákaz jako zákaz. Jedna věc je, když státzakáže kouření ve svých budovách nebo třeba na místech, které jsou podjeho kontrolou, tedy kupříkladu na ulici. To jsou všechno takzvanéveřejné prostory. Zde není soukromý vlastník, který by určil, za jakýchpodmínek se bude daný prostor užívat. Nelze tudíž nic namítat protizákonu, který taková pravidla stanoví. Vedle veřejných prostor jsouvšak ještě prostory soukromé. Tedy takové, kde soukromý vlastníkexistuje a je dobře znám – může jím být třeba majitel restaurace. Aproč by měl stát mluvit majiteli do toho, jaká pravidla ve svém podnikustanoví? Odpověď na tuto otázku je stále stejná, ať už přichází zlevanebo zprava. A nutno upřesnit, že stejně chybná. Dozvídáme se totiž, že„tvoje svoboda kouřit končí u mého nosu“. Tato reakce je parafrází naznámé heslo liberalismu „tvoje svoboda mávat pěstí končí u mého nosu“.Ale je tomu opravdu tak?
Pokud by to mělo vždy a bez výjimkyplatit, nemohl by například existovat box. Je tedy jasné, že toto heslouniverzální platnost mít nemůže, že musí existovat jakási omezení. Alekterá to jsou? Jak je možné, že někdy je mlácení druhého povoleno ajindy není? Důvod je jednoduchý: protivník v ringu mě může směle svoupěstí mlátit do mého nosu proto, že jsem mu k tomu udělil svůj souhlas.Třeba už jen tím, že jsem navlékl rukavice a postavil se proti němu nažíněnku. Všem je určitě jasné, že není nutné před každým jednotlivýmtréninkem či zápasem podepisovat dokument, v němž bude stát, žesouhlasím s tím, aby mě protihráč zepředu a od pasu nahoru mlátil svýmipěstmi obalenými v boxerské rukavici. To se totiž rozumí samo sebou.
Pokudtedy navléknu rukavice a postavím se na žíněnku, musím počítat s tím,že dostanu pár levých či pravých háků do brady. Není pak možné, abychpo mači zažaloval svého protivníka za to, že mě zmlátil. Nebo je –žádný rozumný soudce by však takovou stížnost neuznal jako oprávněnou.
Vraťmese s tímto zjištěním k problému kouření v restauraci. Všichni vědí, žev restauracích se kouří. Pokud ji její majitel neoznačí jakonekuřáckou, je každému nad slunce jasné, co čekat. Vstupem do takovéběžné restaurace tudíž každý implicitně souhlasí s tím, že budevystaven cigaretovému kouři. Posadí-li se někdo ke stolu v hospodě,která není nekuřácká, a začne si stěžovat na cigaretový kouř, pak sechová jako člověk, který navlékl boxerské rukavice, postavil se doringu a pak si stěžoval, že došel fyzické újmy.
A stejně jako jenesmyslné stěžovat si na protivníka v ringu, je bezpředmětné volat potrestu pro kuřáky u vedlejšího stolu, tedy po zákazu jejichkratochvíle. Právo má pro tuto skutečnost dokonce latinský termínvolenti non fit iniuria. Česky řečeno: ten, kdo je svolný (s vlastnímpoškozením), neutrpí bezpráví. Není proto možné z tohoto důvoduprosazovat zákaz kouření v soukromých prostorách. Chtějí-li bojovníciproti kuřákům i nadále pokračovat ve své spanilé jízdě Evropou, měli bykonečně přiznat, o co jim opravdu jde. Přiznat, že jejich cílem neníchránit nekuřáky, ale diktovat soukromým vlastníkům, co dělat se svýmmajetkem, a kuřákům, jak se chovat ke svým plicím. Copak nikdonepamatuje, jak takové diktování před 18 lety skončilo?
