Tak tedy má nám „vzrůstat“ Praha do výšky či nikoliv? To je jedna z bouřlivých otázek dneška, která se objevila v souvislosti se zveřejněním záměru jedné developerské firmy vystavět v Holešovicích dva „minimrakodrapy“. Nejvíce je na celé diskusi zajímavé to, že se téměř všichni zabývají hlavně tím, zda li je vůbec vhodné, aby se výškové budovy v Praze stavěly. Nikdo ale nemá starost o to, jak je absurdní, že si soukromý investor nemůže sám od sebe na svém pozemku postavit to, co uzná za vhodné. Neboli, že tímto centralisticky-socialistickým „výškovým“ plánováním dochází principiálně ke stejnému omezování vlastnického práva jako třeba u regulace nájemného.
Všichni mají až dojemnou starost o to, aby se snad nezničila památková rezervace města či snad neporušily jakési „dálkové horizonty“. Jakoby se onen urbanistický ideál Prahy snad naplnil po sanaci židovského města a nadobro se měl zastavit čas? I za takových sto let budeme stále hrdí na turistický skanzen středověkých uliček plných obchůdků s brakovými suvenýry? A i za takových dvě stě let budeme stále plebejsky ustrnulí při pohledu na barokní paláce připomínající nám dobu českého historického „temna“?
Ano. Současná pražská památková rezervace má svojí nespornou hodnotu. Ale největší hodnotou každého města nejsou budovy a historické památky samy o sobě. Jsou to především její obyvatelé a jejich schopnosti nejenom něco historického donekonečna uchovávat, ale především něco dalšího vytvářet a posouvat věci dále. A s tím se rozhodně neslučuje to, aby byli soukromí vlastníci a investoři omezováni ve svých podnikatelských „výškových“ horizontech. Zahraniční turisté jsou možná omráčeni „kafkovskou“ atmosférou staré Prahy. Pražští občané a podnikatelé jsou však často dosyta znechuceni jinou „kafkovskou“ atmosférou, která panuje v megalomanských úřadech, které už historicky dávají najevo, kdo je tady pán. Zde musejí žádat o razítka a povolení, které ve většině případů nedávají žádný smysl. Stále dokola a dokola ve stejném stereotypu jako pater noster, který je tak typický pro úřady tohoto typu.
Celá tahle debata o tom, jak vysoké budovy patří či nepatří do Prahy, nám totiž otevírá mnohem hlubší rovinu uvažování. Kdo má primárně rozhodovat o tom, jakým směrem se má město ubírat. Úředníci nebo spontánně jednotliví občané a podnikatelé? Centralistické socialistické územní plánování je na městské úrovni pomalu považováno za úplně normální. A z tohoto důvodu všichni moc dobře vědí, proč se například kolem čachrů a spekulací okolo změn územních plánů točí tak velké peníze. Protože vždy bude nutně existovat někdo, komu se daná informace dostane dříve. Platí zde to samé jako pro celou ekonomiku. Čím více jsou jak na celostátní, tak na městské úrovni investiční rozhodování podnikatelů ovlivněny množstvím úřednických razítek a povolení, tím více si můžeme být jisti, že půjde o ekonomicky neefektivní investice a zároveň, že s hodně velkou pravděpodobností někdo zpeněžil ve větší míře informaci, kterou někdo jiný mít zcela jistě nemohl. Tam, kde nejsou v sázce peníze daňových poplatníků se tomu říká zprostředkovatelská provize.
Paradoxní dále je, že současné unikátní pražské historické panorama různých historických stylů vzniklo v průběhu staletí též velmi spontánně a neorganizovaně. Prohlašovat na začátku 21. století jistý stav vývoje oficiálně za věčný historický skanzen je naprosto absurdní. Co z toho tedy plyne. Pokud se dožijeme toho, že v se v naší stověžaté matičce někdy dočkáme i stého mrakodrapu, bude to zcela jistě velmi příznivá zpráva. Panorama bude sic o něco internacionálnější a tuctovější, ale co je mnohem a mnohem důležitější, bude to též znamenat, že zde konečně o svých životních horizontech rozhodují více lidé a podnikatelé a méně úředníci.
