Politické názory a pohledy na historické události jsou a vždy musí být spolu úzce svázány. Především minulé zkušenosti jsou základem, na kterém je vystavěna naše víra potřebnosti různých politik a institucí, a naše současné politické názory zase nevyhnutelně ovlivňují a přibarvují interpretaci historie. I když je příliš pesimistické zastávat názor, že se člověk z historie vůbec nepoučí, je otázkou, zda to, co se naučí, je pravda. Třebaže jsou minulé události zdrojem zkušeností pro lidské plémě, bývají názory lidí určovány nikoli objektivními fakty, ale záznamy a interpretacemi minulosti, k nimž mají přístup. Jen málokdo by popřel, že naše názory na působnost různých institucí jsou z velké části podmíněny tím, co si myslíme o jejich účinnosti v minulosti. Stěží existuje nějaký politický ideál nebo koncept, který v sobě neobsahuje názory na celou řadu minulých událostí, a existuje jen několik historických památek, které neslouží jako symboly nějakého politického cíle. Přesto historické mínění, které nás v současnosti vede, není vždy v souladu se skutečností; někdy je dokonce důsledkem, a ne příčinou politického mínění. Historické mýty hrají pravděpodobně téměř tak velkou úlohu při utváření veřejného mínění jako historická fakta. Z historie se ale můžeme jen stěží poučit, pokud skutečnosti, ze kterých vyvozujeme naše závěry, nebudou správné.
Vliv, který na veřejné mínění mají historikové, je asi mnohem bezprostřednější a rozsáhlejší než vliv myšlenek politických teoretiků. Zdá se, že i jejich nové myšlenky osloví obyčejně širší veřejnost ne v abstraktní podobě, ale jako interpretace určitých událostí. Historik je v tomto ohledu přinejmenším o jeden krok blíže k přímé moci nad veřejným míněním než teoretik. A dávno předtím, než se profesionální historik chopí pera, vytvoří se v současných sporech o minulé události definitivní obraz, nebo možná i více různých obrazů, které diskusi o řešení současných problémů ovlivní přinejmenším stejně jako všechny ostatní užité argumenty.
Tento hluboký vliv, který mají na dnešní politické mínění současné názory na historii, je dnes možná méně chápán, než tomu bylo v minulosti. Jedním z důvodů je asi domnělé právo mnohých moderních historiků vystupovat čistě vědecky a nebýt pod vlivem politických předsudků. Není samozřejmě spor o to, zda je toto imperativní povinnost vědce, který se zabývá historickým výzkumem, tj. zjišťováním faktů. Neexistuje žádný legitimní důvod, proč by historikové různých politických přesvědčení neměli být schopni shodnout se na historických skutečnostech. Ovšem na samém počátku, při rozhodování o tom, jaké otázky stojí za to si klást, přicházejí do hry individuální hodnotové soudy. A je více než sporné, zda by historie nějakého období nebo nějaké skupiny událostí mohla být napsána bez jejich interpretace ve světle nejen teorií o vzájemné propojenosti společenských procesů, ale také jistých hodnot – nebo přinejmenším, zda by stálo za to si takovou historii přečíst. Na rozdíl od historického výzkumu je historiografie jak uměním, tak vědou. Autor, který se o ni pokouší, aniž by si byl vědom, že jeho úlohou je vytvořit jednu z možných interpretací ve světle jistých hodnot, bude úspěšný toliko v oklamání sebe samotného a stane se obětí svého nevědomého předsudku.
Neexistuje asi lepší ilustrace způsobu, jakým byl v Anglii po více než jedno století (a po kratší dobu ve zbytku západního světa) celý politický ethos národa utvářen díly skupiny historiků, než vliv, jaký měla anglická „whigovská interpretace historie“. Nebudeme přehánět, řekneme-li, že na každého člověka, kdo se seznámil s díly politických filosofů, kteří založili liberální tradici, z první ruky, připadlo padesát nebo sto těch, kdo ji vstřebávalli z prací autorů jako byli Hallam, Macaulay, Grote či Lord Acton. Je důležité, že moderní angličtí historikové, kteří více než kdokoli jiný usilovali o diskreditaci whigovské tradice, začali později psát, že „ti, kdo, možná svedeni strohostí mládí, si přejí vytlačit whigovskou interpretaci …čistí prostor, který, lidsky řečeno, nemůže dlouho zůstat prázdný. Otevírají dveře sedmi ďáblům, kteří právě proto, že jsou novými příchozími, budou horší než ti předešlí.“ A přestože stále naznačují, že „whigovská historie“ byla „špatnou“ historií, zdůrazňují, že byla „jedním z našich aktiv“ a že „měla skvělý vliv na anglickou politiku.“
Zda byla „whigovská historie“ v jakémkoli relevantním smyslu historií opravdu špatnou, o tom zatím nepadlo poslední slovo a ani zde o tom nemůžeme diskutovat. Její příznivý vliv na vytvoření v zásadě liberální atmosféry 19. století je nepochybný a zcela určitě k němu nedošlo v důsledku jakékoli desinterpretace faktů. Šlo o převážně politickou historii a hlavní skutečnosti, na kterých byla založena, byly nepochybně známé. Možná se nemůže ve všech směrech stavět na roveň moderním měřítkům historického výzkumu. Zcela jistě však v generacích, které na ní vyrostly, vypěstovala pravý cit pro hodnotu politických svobod, vydobytých jejich předky. Posloužila jim také jako průvodce při uchování těchto vymožeností.
Whigovská interpretace historie vyšla z módy s ústupem liberalismu. Je ale více než sporné, zda se historie díky tomu, že se o ní dnes tvrdí, že je vědečtější, stala spolehlivějším a důvěryhodnějším průvodcem po oblastech, v nichž má největší vliv na politické přesvědčení. Politická historie samozřejmě ztratila značnou část své moci a obdivu, jimiž vládla v 19. století. Otázkou zůstává, zda dnes existuje nějaké historické dílo, které by se s nákladem a přímým vlivem mohlo srovnávat, řekněme, s Macaulayho Dějinami Anglie. Rozsah, v jakém jsou současné politické názory ovlivňovány historickým míněním se zcela jistě nezmenšil. S tím, jak se zájem přesunul od ústavních úvah na pole sociální a ekonomické, udál se podobný posun i v historickém vědění. Jeho hnací silou se nyní stává hlavně pojetí ekonomické historie. Lze hovořit o socialistické interpretaci historie, která ovládá politické myšlení po poslední dvě nebo tři generace a která sestává hlavně z několika konkrétních pohledů na ekonomickou historii. Podivuhodné na těchto pohledech je, že většina z tvrzení, jimž byl přisouzen statut „faktů, které každý zná“, byla již dávno vyvrácena: o vůbec žádná historická fakta se nejedná. Přesto stále přežívají a mimo okruh profesionálních ekonomických historiků jsou téměř univerzálně přijímána jako základy sloužící k porovnávání s existujícím ekonomickým řádem.
Když někomu řeknete, že jeho politická přesvědčení jsou ovlivněna jeho názory na ekonomickou historii, většinou vám odpoví, že se o ni nikdy nezajímal a nikdy nečetl ani žádnou knihu z tohoto oboru. To ovšem neznamená, že by podobně jako ostatní nepovažoval za dané skutečnosti mnohé z legend, které šířili v té či oné době autoři píšící o ekonomické historii. Historik zaujímá při vytváření obecného názoru klíčovou pozici, i když nepřímo a oklikou, což je způsob, jakým politické myšlenky ovlivňují veřejnost. Obrázek, který předklád
á se stane obecně sdíleným přesvědčením až po několikerém přetlumočení. K tomu dochází prostřednictvím románů a novinových článků, filmových snímků a politických proslovů, až se nakonec přemílané názory dostanou do školních osnov a běžné konverzace, z nichž svou představu o historii získává „obyčejný“ člověk. Nakonec i ti, kteří nikdy nečetli žádnou knihu o historii a pravděpodobně nikdy neslyšeli jména historiků, jejichž názory je ovlivnily, začínají vidět minulost jejich očima. Určité názory, jako například o evoluci a dopadech odborové činnosti, záměrné ničení zásob surovin jako důsledek konkurence (jev, který, kdykoli se stal, byl výsledkem monopolu a obvykle monopolu organizovaného vládou), o potlačování prospěšných vynálezů, příčinách a dopadech „imperialismu“ a úloze vojenského průmyslu nebo obecně kapitalismu při rozpoutávání válek, se staly součástí folklóru naší doby. Většina lidí by byla velmi překvapena, kdyby zjistila, že většina toho, co si myslí o určitých věcech, nejsou prověřená a uznávaná fakta, ale mýty, které vznikly z politických důvodů, a poté se rozšířily a díky lidem dobré vůle se z nich staly obecně rozšířené názory. Bylo by třeba napsat mnoho knih, abychom ukázali, že většina toho, co si lidé myslí o těchto otázkách, a nejedná se pouze o radikály, ale také o mnohé konzervativce, není historií, ale politickou legendou. Nyní můžeme udělat pouze to, že odkážeme čtenáře na několik prací, díky nimž se může dozvědět, jaký je současný stav vědění v některých důležitějších oblastech.
Existuje ovšem jeden hlavní mýtus, který více než jiné slouží k diskreditaci ekonomického systému, jemuž vděčíme za naši současnou civilizaci. Jedná se o legendu tvrdící, že se postavení pracujících tříd zhoršovalo v důsledku rozvoje „kapitalismu“ (nebo „výroby v továrnách“ nebo „průmyslového systému“). Kdo by neslyšel o „hororech raného kapitalismu“ a nezískal dojem, že příchod tohoto systému přinesl nové a neslýchané utrpení celým třídám, které si dříve žily poměrně spokojeně. Tento systém, kterému je dáváno za vinu, že dokonce po nějaký čas zhoršil situaci nejchudší a nejpočetnější třídy z celé populace, bychom prý měli spravedlivě zatratit. Velmi rozšířená emocionální averze ke „kapitalismu“ je úzce svázána s přesvědčením, že nepopiratelný růst bohatství, který přinesl řád založený na konkurenci, byl zaplacen poklesem životního standardu nejslabšího prvku ve společnosti.
Ekonomičtí historici samozřejmě šířili mezi veřejností, že tomu tak bylo. Pečlivější prozkoumání faktů ovšem vedlo k zásadnímu odmítnutí tohoto přesvědčení. A i nyní, generaci poté, co byl tento spor rozhodnut, veřejné mínění zůstává stále stejné, jako by tyto překonané myšlenky byly stále pravdivé. Jak mohlo toto přesvědčení vůbec vniknout a proč by mělo i nadále určovat obecné povědomí dlouho poté, co bylo vyvráceno? To jsou problémy, které si zaslouží vážnou úvahu.
Skutečná historie vazby mezi kapitalismem a růstem proletariátu je téměř opačná, než jak se nám snaží namluvit teorie vykořisťování tříd. Skutečností je, že po větší část historie bylo pro většinu lidí vlastnictví nástrojů potřebných k práci základní podmínkou přežití nebo přinejmenším vychování vlastních dětí a zajištění rodiny. Počet těch, kteří se mohli uživit prací pro druhé, i když sami nevlastnili potřebné vybavení, byl omezen na malý zlomek populace. Množství orné půdy a množství nástrojů, které byly předávány z generace na generaci, omezovalo celkový počet lidí, kteří mohli přežít. Ponechat lidi bez nich znamenalo ve většině případů smrt hladem nebo alespoň nemožnost plodit potomky. Jedna generace neměla větší možnost nahromadit dodatečné nástroje, které by bývaly umožnily přežít většímu počtu lidí z generace následující. Dokud se výhoda zaměstnávat další lidi omezovala hlavně na případy, kdy dělba práce zvyšovala pracovní výkon vlastníka nástroje, motivace byla malá a generace rodičů neměla větší šanci nahromadit nadbytečné nástroje, které by bývaly umožnily přežít většímu počtu jedinců z generace potomků. Teprve když vyšší zisky z použití strojů poskytly jak prostředky, tak příležitosti pro investice, bylo populaci, v minulosti opakovaně odsouzené k brzké smrti, umožněno přežít ve větším počtu.
Počty, které byly po mnoho staletí téměř neměnné, začaly prudce narůstat. Proletariát, o němž se říká, že jej „vytvořil“ kapitalismus, nepředstavoval část populace, která by bývala existovala i bez něj a kterou údajně kapitalismus degradovat na nižší úroveň; byla to dodatečná populace, které bylo umožněno přežít díky novým pracovním příležitostem, které kapitalismus poskytl. Pokud je pravdou, že růst kapitálu umožnil vznik proletariátu, bylo to ve smyslu, že zvýšil produktivitu práce, takže se mnohem větší počet těch, které jejich rodiče nevybavili nutnými prostředky, mohl uživit pouze svou vlastní prací. Aby tito lidé přežili, musel nejdříve dodat někdo těmto lidem kapitál. Stejní lidé se začali později domáhat práva na vlastnictví části tohoto kapitálu. Třebaže se nejednalo o dobročinné motivy, bylo to přesto poprvé v historii, kdy jedna skupina ve společnosti shledala ve svém vlastním zájmu použít ve velkém své výdělky, aby zajistila nové výrobní prostředky, jež byly používány těmi, kteří by si bez nich nebyli schopni zajistit vlastní živobytí.
O dopadech na vznik moderního průmyslu a na růst populace nám vypráví statistiky jasný příběh. Není naším úkolem rozebírat, že to samo o sobě z velké části protiřečí obecnému povědomí o škodlivých dopadech vzniku továren na široké masy. Zmíníme tu pouze skutečnost, že se úroveň nejchudších se nemohla výrazně zlepšit, a to i přes průměrný růst, tak dlouho, dokud s sebou nárůst počtu lidí, kteří dosáhli určité výše produkce, přinášel odpovídající nárůst populace. Nesmíme přehlédnout, že nárůst populace, a obzvláště populace pracující v továrnách, postupoval v Anglii nejméně po dvě nebo tři generace před obdobím, které je obviňováno z toho, že se v něm pozice pracujících vážně zhoršila.
Období, kterého se to týká, je také obdobím, kdy se problém postavení pracující třídy stal poprvé jedním z obecných problémů. Základními zdroji pro současné poznání jsou samozřejmě svědectví lidí tehdejší doby. Naší první otázkou musí tedy být, jak se stalo, že i mezi tehdy žijícími lidmi převládl dojem, jenž je v rozporu se skutečností.
Jedním z hlavních důvodů bylo zjevně narůstající vědomí skutečností, které dříve zůstávaly bez povšimnutí. Samotný nárůst bohatství a blahobytu, jehož bylo dosaženo, zvýšil standardy a aspirace lidí. Co se po staletí zdálo jako přirozená a nevyhnutelná situace, nebo dokonce jako zlepšení oproti minulosti, začalo být považováno za neslučitelné s možnostmi, které nabízela nová doba. Ekonomické utrpení bylo náhle podezřelé a zdálo se méně ospravedlnitelné, neboť k všeobecnému nárůstu bohatství docházelo rychleji než kdykoli předtím. To ovšem nedokazuje, že lidé, jejichž osud začínal budit rozhořčení a pobouření, na tom byli hůře než jejich rodiče či prarodiče.
Ačkoli je řada důkazů o tom, že skutečně existovala velká bída, nenajdeme žádný, který by dokazoval, že byla větší, než jaká bývala dříve. Nahromadění velkého počtu levných domů dělníků pracujících v továrnách vypadalo možná mnohem ošklivěji než malebné chalupy, ve kterých žili někteří pracující v zemědělství a domácí zaměstnanci. Pro majitele pozemků a nemovitostí nebo městského patricie představovaly dělnické kolonie zcela jistě větším problém než chudáci roztroušení po venkově. Ovšem pro ty, kteří se přestěhovali z venkova do města, to představovalo zlepšení. A i když prudký růst průmyslových center vytvořil hygienické problémy, s nimiž se lidé museli pomalu a bolestně naučit vypořádávat, statistiky nepochybně ukazují, že i zdravotní stav se celkově zlepšoval, a nikoli naopak.
Jak se ukazuje, je pro vysvětlení změny názoru na dopad industrializace z optimistického na pesimistický a oslabení sociálního vědomí ještě důležitější, že k ní nedocházelo především v oblastech koncentrace průmyslového dělnictva, kde měli všichni s industriálním děním osobní zkušenost, ale v politických diskusích obyvatel center anglických měst, která stála poněkud stranou a přímo se tohoto vývoje neúčastnila. Je zřejmé, že přesvědčení o „strašných“ podmínkách mezi dělnickou populací ve střední a severní Anglii ve 30. a 40. letech 19. století zastávala značná část vyšších tříd Londýna a jihu Anglie. Byl to jeden z hlavních argumentů, s nímž na majitele továren zaútočili majitelé půdy, aby se bránili proti agitaci průmyslníků proti Obilním zákonům a za svobodný obchod. Argumenty konzervativního tisku, z nichž radikální intelektuálové té doby s minimem přímých znalostí situace v průmyslových oblastech odvozovali své názory, se poté staly standardní zbraní politické propagandy.
Je třeba vysvětlit, proč se téměř nezpochybňovanými názory ekonomických historiků druhé poloviny století nestaly názory radikálů, liberálů ani Toryů, nýbrž názory hlásané jinou skupinou lidí. Zdá se, že důvodem je to, že nový zájem o studium ekonomické historie byl sám úzce spjat se zájmem o socialismus, a že velká skupina těch, kteří se rozhodli pro studium ekonomické historie, se klonila k socialismu….
Není náhodou, že největší a nejvlivnější skupina studentů ekonomické historie před 1. světovou válkou, Německá historická škola, se pyšnila názvem Kathedersozialisten, nebo že jejich duchovní pokračovatelé, američtí „institucionalisté“, byli většinou socialisty. Celková atmosféra těchto škol byla taková, že bylo potřeba výjimečné myšlenkové nezávislosti, aby mladý vědec nepodlehl tlaku akademického mínění. Nejobávanějším a pro akademickou kariéru nejosudnějším bylo obvinění, že je „apologetou“ kapitalistického systému….
Nejvíce desinterpretací faktů prvními ekonomickými historiky může být ve skutečnosti odůvodněno jejich upřímnou snahou pozorovat tato fakta bez jakéhokoli teoretického předsudku. Myšlenka, že člověk může nalézt kauzální vazby jakékoli události bez toho, aniž by použil nějakou teorii, nebo že taková teorie vznikne automaticky pouhým nashromážděním dostatečného množství faktů, je samozřejmě pouhou iluzí. Složitost obzvláště společenských jevů je taková, že bez nástroje analýzy, kterou nabízí systematická teorie, se člověk desinerpretaci faktů nevyhne. Ti, kteří se vyhýbají vědomému používání explicitních a testovaných logických argumentů, se obvykle pouze stávají oběťmi populárních názorů své doby. Zdravý rozum je nespolehlivým průvodcem v tomto oboru a to, co se zdá „jasným“ vysvětlením, není často ničím jiným než obecně sdílenou pověrou. Zdá se být zřejmé, že zavedení strojů způsobí všeobecné snížení poptávky po práci. Vytrvalé úsilí promyslet tuto problematiku ale ukazuje, že tento názor je výsledkem logického omylu, který spočívá ve zdůrazňování jednoho dopadu dané změny a opomínání ostatních. Ani historická fakta tento názor nepotvrzují. Každý, kdo je přesvědčen, že je to pravda, ovšem s velkou pravděpodobností nalezne to, co pokládá za potvrzující důkazy. Je velmi jednoduché nalézt na počátku 19. století případy extrémní chudoby a vyvodit závěr, že se nepochybně jedná o důsledek zavedení strojů. To vše, aniž by si člověk položil otázku, zda podmínky předtím byly lepší, nebo zda nebyly dokonce horší. Někdo například může věřit, že růst výroby nutně vede k tomu, že celou produkce nelze prodat. Když poté odhalí stagnaci tržeb, považuje ji za potvrzení svých očekávání, přestože kromě obecné „nadvýroby“ nebo „nedostatečné spotřeby“ existují mnohá další možná vysvětlení.
Jestliže jsou naše dohady o důležitosti, jakou měly špatné názory na formování politických názorů správné, je na čase, aby pravda konečně nahradila legendy, které tak dlouho ovládaly veřejné mínění. Poznání, že dělnická třída vznikem moderního průmyslu jako celek získala, je samozřejmě zcela slučitelné se skutečností, že někteří jednotlivci nebo skupiny v této či jiných třídách mohli po nějaký čas tímto vývojem trpět. Nový řád znamenal zvýšení rychlosti změny a rychlý nárůst bohatství byl z velké části výsledkem rostoucí rychlosti adaptace na změny, která jej umožnila. Nejrůznější příklady starých řemesel, která byla nahrazena mechanizovanými procesy, vyvolaly širokou diskusi. … Škodlivý dopad na malou skupinu uprostřed prosperující komunity je pravděpodobně pociťován jako větší nespravedlnost a hlubší výzva než všeobecné utrpení a bída v dřívějších dobách, považované za nezměnitelný osud. Pochopení pravých zdrojů nesnází… vyžaduje lepší porozumění fungování tržního systému, než jakým vládli dřívější historikové. Mnoho jevů, z nichž je obviňován kapitalismus, bylo ve skutečnosti důsledkem přežívajících či vzkříšených předkapitalistických opatření: například monopolních prvků, které přímo vyplynuly z chybně koncipovaných státních zásahů nebo byly následkem neschopnosti pochopit, že hladké fungování konkurenčního systému vyžaduje patřičný zákonný rámec.
