V březnu 2007 se čelní představitelé členských států EU dohodli, žezvýší podíl biopaliv v dopravě. O totéž usilují rovněž v USA. Zároveňpolitici v USA i EU uvedli v život celou síť dotací a jiných přímých anepřímých podpor, které výrobu biopaliv z energetických plodin umělezvýhodňují. Deklarovaným cílem této politiky je snížit závislost naropě a redukovat emise skleníkových plynů. Poslední dobou však stálečastěji zaznívá kritika stávající politiky i z úst ekologickýchsdružení.
Terčem kritiky je především výroba biopaliv ze zemědělských plodin.Ukazuje se, že tato paliva přinášejí řadu negativních sociálních iekologických dopadů. Základní potíž spočívá v tom, že pokud by mělavýraznější měrou nahradit fosilní paliva, bylo by to vysoce náročné nazemědělskou půdu.
Vysoká náročnost biopaliv ze zemědělských plodin na ornou půdu ssebou nese dva hlavní negativní důsledky. Používání půdy k pěstováníenergetických plodin ostře konkuruje využití pro výrobu potravin akrmiv. Zvýhodňuje-li stát uměle energetické plodiny, je výsledkem většívzácnost potravin a jejich rostoucí cena. To má tvrdý dopad zejména nanejchudší vrstvy obyvatelstva. Není divu, že zvláštní zmocněnec OSN proprávo na výživu Jean Ziegler nedávno veřejně označil výrobu biopaliv zpotravinových plodin za „zločin proti lidstvu“. Na výrobu 50 litrůbioetanolu je podle něj třeba 232 kilogramů obilí, přičemž z tohotomnožství by mohlo žít jedno dítě celý rok.
Druhým negativním důsledkem je, že biopaliva z energetických plodinpřispívají k odlesňování a tím ohrožují biodiverzitu. Rostoucí poptávkapo cukrové třtině, sójových bobech či palmovém oleji (uměle stimulovanástátní podporou biopaliv v západních zemích) motivuje brazilské amalajské farmáře k tomu, aby ještě ve větší míře než doposud mýtilitamní pralesy a rozšiřovali na jejich úkor zemědělskou půdu. Varujícívýsledky přinesla švýcarská studie, která zkoumala ekologickou bilancisoučasné generace biopaliv v porovnání s fosilními palivy. Autořizjistili, že téměř polovina ze sledovaných typů biopaliv je spojena shoršími souhrnnými ekologickými škodami než fosilní paliva. Alarmujícíje, že toto platí pro všechny nejhojněji využívané typy biopaliv: proetanol vyráběný z americké kukuřice a brazilské cukrové třtiny, jakož ipro naftu vyráběnou ze sóji a malajského palmového oleje.
Všechny tyto skutečnosti dokazují jediné: státní politika, která sesnaží cíleně podporovat určitý způsob výroby energie na úkor jinýchzpůsobů, je velice krátkozraká. Problém je tu zcela analogický s“osudnou domýšlivostí“ centrálních plánovačů za socialismu. Takovástátní politika je vždy nutně spojena s negativními důsledky, kterépolitici nejsou schopni předvídat. Chceme-li výrazně snížit emise oxiduuhličitého, pak je jedinou cestou zvýšit cenu vypouštění CO2 do ovzduší(např. v podobě uhlíkové daně). Bude pak na podnikatelích, aby v rámcikonkurenčního procesu objevili nejefektivnější způsob výroby energiepři změněných cenových relacích. Politické rozhodování od stolu bude vtomto směru sotva úspěšné.
