České soudnictví trápí mnoho zásadních nedostatků, ať už nepřiměřená délka soudních řízení či diskutabilní kvalita rozhodnutí. Řešením by mohlo být zavést do justice princip svobodné konkurence.
Od soudů očekáváme, že budou rozhodovat právní spory přiměřeně rychle a zároveň kvalitně, tedy především věcně správně a v souladu se zákonem, popř. „přirozenou spravedlností“. Ale výsledky českých soudů nejsou ani v jedné z těchto oblastí zrovna uspokojivé. Podle údajů ministerstva spravedlnosti činila v roce 2005 u okresních soudů průměrná délka trestních řízení 254 dní a průměrná délka občanskoprávních řízení dokonce 453 dní. Situace se výrazněji nezlepšila ani o rok později: v roce 2006 průměrná délka trestních řízení u okresních soudů mírně poklesla na 242 dní a průměrná délka občanskoprávních řízení na 444 dní.
Soudní řízení je dlouhé a nekvalitní
Zejména délka občanskoprávních řízení se jeví velmi nepřiměřená. Přitom právě v soukromoprávních záležitostech a obchodních sporech existuje úzká souvislost mezi vymahatelností práva a ekonomickým rozvojem. Hladké fungování trhu totiž mj. závisí i na účinné ochraně vlastnických práv a vymáhání smluvních závazků. Nelze se bohužel utěšovat ani tím, že soudní řízení je sice relativně pomalé, avšak výsledné rozhodnutí je poté o to více kvalitní. Zde se nějaké objektivní ukazatele obtížně hledají. Odvolací soudy mění nebo ruší asi 40 % rozhodnutí soudů prvního stupně, jejichž zákonnost a věcnou správnost přezkoumávají. Úspěšnost odvolání je tedy vcelku vysoká, což by mohlo naznačovat, že kvalita rozhodnutí soudů první instance není nijak zvlášť vysoká. Poměrně vysoké procento odvolacích řízení navíc skončí tím, že odvolací soud rozhodnutí zruší a vrátí věc k dalšímu řízení k soudu prvního stupně. Tím se pak doba řízení dále prodlužuje.
Systémové nedostatky soudnictví
Je třeba si položit otázku, nakolik jsou při stávajícím institucionálním uspořádání soudci vůbec motivováni k tomu, aby rozhodovali přiměřeně rychle a kvalitně. Berou dostatečně v úvahu a snaží se minimalizovat náklady, které účastníkům řízení a třetím stranám vznikají v důsledku chybných soudních rozhodnutí, popř. v důsledku zbytečných průtahů v řízení? Pro současné postavení soudců je charakteristická především tzv. „definitiva“.
Soudce je do své funkce jmenován bez časového omezení, natrvalo (čl. 93 odst. 1 Ústavy). Navíc je neodvolatelný (čl. 82 odst. 2 Ústavy), a tím má zaručenou mimořádně vysokou jistotu a stabilitu zaměstnání. Musel by se dopustit obzvlášť závažného provinění, aby byl zbaven funkce proti své vůli. Nejpřísnější sankce, tedy odvolání z funkce, je v kárné praxi ukládána spíše výjimečně (v letech 1992–2007 proběhlo 444 kárných řízení proti soudcům, odvoláno z funkce jich bylo asi 20). Dalším příznačným rysem je, že výše soudcova příjmu má jen velmi slabý vztah k jeho (měřitelné) výkonnosti. V současnosti jsou platy soudců vysoce nadprůměrné (průměrný plat soudce činí téměř 83 000 korun). Jinak řečeno, již sám fakt, že někdo pracuje jako soudce, zajišťuje velmi slušný příjem, aniž by tu byla silnější vazba na kvalitu práce. Soudcova „definitiva“ je navíc spojena s monopolním postavením soudů (a soudců). Otázku, který soud je věcně a místně příslušný k rozhodnutí daného sporu, řeší přímo zákon. V rámci toho kterého soudu je pevně (rozvrhem práce) určen i soudce, jenž dotyčný spor projedná a rozhodne. „Zákazníci“ justice si tak nemohou vybrat ani konkrétní soud (výjimkou jsou obchodní věci), ani konkrétního soudce, který se bude jejich případem zabývat.
Soudci prakticky nejsou motivováni
Porovnejme postavení soudců se situací, jaká panuje na trhu, jenž je založen na principu svobodné konkurence. Aby se podnikatel uživil, musí nabídnout takovou službu, za niž jsou spotřebitelé ochotni zaplatit. Podnikatel proto musí přilákat zákazníky tím, že jim nabídne lepší (levnější) službu než konkurence. Pokud by zákazníci s jeho službami nebyli spokojeni, přestali by je využívat a přešli by ke konkurenci. Ziskový motiv a tlak konkurence zajišťují, že je v podnikatelově vlastním zájmu objevovat nové způsoby, jak lépe uspokojovat potřeby a přání spotřebitelů. Představme si naopak, jak by to vypadalo, kdyby např. výroba a prodej počítačů byla organizována na stejných principech, na nichž je nyní postaveno soudnictví. Pak by existoval zákonem pevně určený počet firem vyrábějících počítače, přičemž by si zákazník mohl koupit počítač jen od té firmy, do jejíž „sféry vlivu“ podle zákona patří. Zaměstnanci této firmy by byli na své posty „jmenováni doživotně“ (resp. do dovršení 70. roku věku) a pracovní poměr by proti jejich vůli bylo možno rozvázat jen tehdy, pokud by se dopustili obzvlášť velkého „průšvihu“. Jejich odměna by byla vysoce nadprůměrná a nijak by se neodvíjela od kvality jejich služeb a spokojenosti zákazníků. V takovém případě by jak počítačové firmy samotné, tak jejich zaměstnanci byli zcela izolováni od jakýchkoli tržních tlaků. Chyběly by tu tedy mechanismy, jež by je „disciplinovaly“ k tomu, aby poskytovali co možná nejlepší služby spotřebitelům. Lze si asi snadno představit, jaká by byla kvalita počítačů vyráběných těmito firmami a jaké by byly jejich „dodací lhůty“.
Na podobných principech ale funguje právě státní soudnictví, kde rovněž schází „disciplinující“ vliv konkurence a soudci čelí jen slabým explicitním pobídkám k tomu, aby spory rozhodovali dostatečně rychle a kvalitně. Pozitivní pobídky (např. vyšší příjem) k lepším výkonům jsou minimální. Hrozba kárného řízení či výtek ze strany předsedy soudu může sloužit maximálně k tomu, aby výkonnost a kvalita soudce nebyla výrazně nižší, než jaká je průměrná výkonnost soudců působících na daném soudě. Motivace soudců k lepším výkonům je tak založena spíše na implicitních pobídkách, jakými jsou např. touha po kariérním postupu či mediální slávě, snaha získat si uznání u kolegů a odborné veřejnosti, popř. na jejich vnitřní motivaci „napomáhat spravedlnosti“ či „konat dobro“. Zdá se však, že tyto implicitní pobídky se silněji projevují jen u výrazné menšiny soudců, a proto samy o sobě nejsou dostatečnou zárukou kvalitního a přiměřeně rychlého rozhodování sporů.
Svobodná konkurence soudnictví
Je-li soudnictví vskutku nezastupitelnou funkcí státu, pak se holt budeme muset s výše uvedenými systémovými nedostatky smířit. V takovém případě se sice možná dočkáme těch či oněch kosmetických úprav a drobných zlepšení, avšak nespokojenost občanů s rychlostí a kvalitou soudnictví bude panovat i nadále. Naštěstí však existuje poměrně rozsáhlá kategorie právních sporů, u nichž může být soudnictví založeno na principu svobodné konkurence. Ve všech případech, kdy strany uzavírají ten či onen smluvní vztah, by si totiž v principu mohly ve smlouvě zároveň ujednat, že veškeré jejich budoucí spory vzniklé z dané smlouvy projedná a rozhodne namísto státního soudu soukromý soud či soukromý soudce. Pravomoc soukromého soudu by se tak odvíjela od výslovného souhlasu obou smluvních stran. Takové smluvní klauzule by mohly být obsaženy nejen ve smluvních vztazích mezi podnikateli, ve spotřebitelských věcech, pracovněprávních vztazích, ale lze si je docela dobře představit i ve smlouvě mezi nájemcem a pronajímatelem, ve stanovách bytového družstva (pro případ sporů mezi družstvem a jeho členy či vzájemných sporů mezi členy družstva), ve stanovách společenství vlastníků (bytových) jednotek atd.
Tržní disciplína soukromých soudců
Aby však určitý soukromý soud či soudce mohl daný spor projednat a rozhodnout, musí s tím obě strany vyslovit souhlas. Z toho důvodu by byli v delším období nejúspěšnější ti soukromí soudci a soudy, kteří si vytvořili u zákazníků reputaci, že rozhodují spory nestranně, v souladu s právem a „spravedlivě“. Naopak soudce, o kterém by bylo známo, že rozhoduje svévolně, s průtahy či má tendenci nadržovat jedné ze stran sporu (např. žalobcům), by klientelu postupně ztrácel, protože by byl přinejmenším pro jednu smluvní stranu nedůvěryhodný a tato strana by jej „vetovala“. Soukromé soudy a soudci by byli vystaveni tržní disciplíně stejnou měrou jako kdokoli jiný, kdo na trhu prodává své služby. Jejich příjem by byl bezprostředně závislý na poptávce zákazníků po jejich službách. Tlak konkurence by soukromé soudy výrazně motivoval k tomu, aby rozhodovaly právní spory přiměřeně rychle a kvalitně. Volná soutěž by stimulovala i inovace ve prospěch spotřebitelů např. na poli procedurálních pravidel vedení sporu. Tak např. kdykoli je možno se ziskem aplikovat při poskytování služeb moderní technologie, soukromé soudy by takové ziskové příležitosti ochotně a rychle využily (např. soudní řízení vedené „on-line“).
Problém řeší rozhodčí řízení
Myšlenka svobodné konkurence mezi soukromými soudy při rozhodování sporů však není žádnou převratnou novinkou. V omezeném rozsahu to již dnes umožňuje zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (č. 216/1994 Sb.). Rozhodčí řízení (arbitráž) je stále oblíbenější soukromou alternativou ke státnímu soudnictví. Základem je písemná dohoda stran o tom, že jejich majetkový spor rozhodne namísto státního soudu jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Výsledkem je rozhodčí nález, který autoritativně řeší daný právní kon? ikt a je pro strany závazný. Stát nadto rozhodčím nálezům přiznává zásadně tytéž právní účinky jako pravomocným soudním rozhodnutím a jsou exekučně vykonatelné (exekuci ovšem může nařídit jen soud). Zákon o rozhodčím řízení přitom ponechává smluvním stranám velmi široký prostor, v jehož rámci si mohou zvolit jak konkrétního rozhodce, tak bližší procedurální pravidla, podle nichž rozhodce spor projedná a rozhodne. Co se týče omezení, v prvé řadě by bylo vhodné odstranit bariéru spočívající v tom, že stálý rozhodčí soud v současnosti může být zřízen jen přímo zákonem. Následkem toho dnes existuje pouze jediný stálý rozhodčí soud s obecnou působností, a sice Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. A aby byla tato soukromá alternativa ke státnímu soudnictví ještě více využívána v praxi, bylo by rovněž zapotřebí rozšířit povědomí o výhodách (popř. i nevýhodách) rozhodčího řízení u občanů.
