Již druhé desetiletí pokračujících deficitů veřejných financí ČR zanechává trpký pocit u celé řady osob, které se touto problematikou zabývají. Poslední přebytek státního rozpočtu byl v ČR zaznamenán za vlády premiéra Klause v polovině devadesátých let minulého století. Od té doby se hromadí dluhy, které bude muset „někdy někdo“ splatit.
Většina politiků je si toho podle jejich verbálního vyjádření vědoma, ale i přes sliby k nápravě této situace činí jen velmi málo. Někteří politikové si dokonce myslí (Paroubek), že dluhy se nemusí nutně splácet (jak uvedl v jednom z televizních programů).
Ekonomové však vědí, že nic není zadarmo. Ani dlouhotrvající zadlužování. Dokonce i představitelé keynesiánské (prosocialistické) ekonomie, kteří připouštěli deficitní financování, si uvědomovali, že je možné tak činit jenom po určitou přechodnou dobu, kdy se ekonomiky dostávají do problémů, kdy se nacházejí v období recese či deprese. V období, kdy ekonomika naopak roste, by se dluhy měly splácet a vytvářet tak prostor pro v období, kdy se tolik nedaří. Na toto základní ekonomické pravidlo však v posledních dvou desetiletích zapomínají politikové ve většině vyspělých zemích. Tak se i ekonomicky silné země dostávají do dlouhotrvajících problémů se svými veřejnými financemi.
Za záslužnou lze tak považovat každou činnost, která by měla omezit plýtvání ve veřejném sektoru a zvýšit efektivnost vynakládání veřejných prostředků. Připomenu, že do veřejných financí se nepočítá pouze státní rozpočet, ale jejich součástí je financování veřejného zdravotního systému, penzijního systémy a systémy dalšího sociálního zabezpečení. O tom, že musí být nastavena velice přísná pravidla, která jak v sociálním zabezpečení, tak v zabezpečení veřejné zdravotní péče povedou k minimalizaci plýtvání, jsme se v realitě přesvědčili už během letošního roku .
V rámci dílčích úprav, které někteří politikové nazývají reformním batohem, bylo učiněno opatření i v oblasti placení nemocenské. Na základě statistických údajů a zkušeností z minulosti navrhla exekutiva a následně parlament schválil nová opatření. Ta jsou mimochodem uplatňována v mnoha zemích EU ale i v zemích mimo EU. První tři dny nemoci se z nemocenského pojištění neproplácí. V našich podmínkách to vycházelo zvláště z poznatku, že výše prostonaných dnů a počet onemocnění je znatelně vyšší než ve srovnatelných zemích. Z toho byl učiněn zcela správný závěr, že pravděpodobně dochází k zneužívání „měkkého“ systému vyplácení nemocenské. Opatření, které bylo přijato od počátku letošního roku již po několika měsících přineslo své výsledky. Došlo ke snížení nemocnosti. Podle předběžných údajů o 10 – 15 %. V některých regionech a v některých odvětvích až 20 – 25%. To vše platilo v podstatě až do „úpravy“ na základě rozhodnutí Ústavního soudu. V našich podmínkách jsme naučeni tomu, že soud má „vždy pravdu“, proto i když se rozhodnutí Ústavního soudu, které rušilo neproplácení prvních tří dnů nemoci z nemocenské mnoha ekonomům nelíbilo, nějaké zásadnější protesty nebyly zaznamenány. Protože Ústavní soud zrušil určitou pasáž zákona o nemocenské, došlo k paradoxní situaci, že během prázdnin byla vyplácena nemocenská ve vyšší částce než tomu bylo před zavedením změn, které začaly platit od začátku tohoto roku. Následující měsíce ukázaly, jak správné a podložené bylo zavedení zrušení proplácení nemocenské tří dnů. Nastala totiž situace, že během měsíce července a srpna došlo ke zvýšení nemocnosti řádově až o dvě někde i tři desítky procent a to z toho důvodu, že se tzv. vyplatilo marodit. Nemocenská byla vyplácena za prví tři dny nemoci ve výši 60% mzdy. Zároveň byla nemocenská vyplácena i za prostonané soboty a neděle.
Zaměstnavatelé, sociální a zdravotní systém tak celkově přišli během dvou měsíců platnosti tohoto opatření o více než 1 mld. korun. A to nejsou peníze, které by spadly shůry. Jsou to peníze, kterými přispívají všichni ostatní do společné kasy zvané veřejné rozpočty. A tak se ukázalo, jak nešťastné rozhodnutí Ústavního soudu nás připravilo sice o nějaké finanční prostředky, ale na druhou stranu jednoznačně potvrdilo správnost rozhodnutí o nutnosti zpřísnit určité zdravotní a sociální dávky a směřovat je jednoznačně těm, kteří je nejvíce potřebují.
