„Přichází velký krach a já nechci, aby s ním moje jméno bylo jakkolispojováno.“ Tak prý jeden významný ekonom vysvětlil manželce, pročodmítl nabídku solidního místa v bance
Nestalo se tak letos, ale v létě roku 1929, pár měsíců předvypuknutím Velké deprese a tím ekonomem byl Rakušan Ludwig von Mises.
Současná situace na trzích je nečekaná, prohlásil tento týden vrozhlasovém interview bývalý viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer.Finanční instituce používají složité a kvalitní matematické modely apodle teorie pravděpodobnosti by to, co se v těchto dnech děje, mělonastat jednou za deset tisíc let nebo možná vůbec, dodal.
Ale skutečně byla krize tak nepředvídatelná? Jak naznačuje výšecitovaný příběh z roku 1929, vždy záleží na tom, koho se zeptáte.
Na serveru YouTube je záznamtelevizního pořadu z roku 2006, v němž se přou dva američtí ekonomové,Peter Schiff a Arthur Laffer (mimochodem ten, po kterém je pojmenovanátzv. Lafferova křivka).
Zatímco Laffer hýří optimismem a tvrdí, že „ekonomika nebyla nikdy vlepším stavu, měnová politika je skvělá,“ Schiff předpovídá, že USAčeká v dohledné době recese. Laffer poukazuje na rostoucí bohatstvídomácností, Schiff kontruje tím, že k růstu výrazně přispívajínafouknuté ceny nemovitostí, které brzy splasknou.
Nakonec se oba vsadili o symbolický cent. To bylo v roce 2006; o dva roky později je po bublině.
Velmi přesně současnou situaci už v roce 2006 předpovídal profesorNouriel Roubini. Kromě konce bubliny varoval také před hlubokou recesía zadrhnutím světového finančního systému, které může položit řaduinvestičních bank. Na jeho slova došlo, což z něj udělalo málemcelebritu.
Současný vývoj tedy přinejmenším někteří ekonomové čekali (byť třebakaždý z jiného důvodu, jak už to tak v ekonomii někdy bývá). Mohlibychom samozřejmě namítnout, že jsou prostě kariérní pesimisté, kteřísýčkují, dokud nějaká ta krize nepřijde. Ostatně i o Misesovi zlíjazykové tvrdí, že Velkou depresi předpovídal celá dvacátá léta.
A ona je to do jisté míry pravda. Ano, volná měnová politikaamerické centrální banky po roce 2000 nafoukla realitní bublinu (viz komentář Pavla Rysky). Kdy přesně ale trh rozpozná, že boom je neudržitelný a přizpůsobí se, to se nedalo určit přesně.
Americká ekonomika stále vykazuje kladné tempo růstu, což mápotvrzovat, že škarohlídi nemají pravdu. Jenže Fed opět povolilkohoutky a od loňska výrazně snížil úrokové sazby právě ve snaze recesiodvrátit. Podobně šlápl na plyn v roce 1927, a o dva roky tak oddálilnástup Velké deprese.
Tady se nabízí analogie s dopujícím sportovcem, který při prvníchznámkách únavy ještě zvýší dávky dopingu. Čím déle se bude uměleodkládat nutné ozdravení ekonomiky, tím bolestnější potom bude.
A podobně jako dopingové kontroly nejsou úspěšné v potíránípodvádějících sportovců, nebude v potírání finančních krizí účinná anivyšší regulace finančních trhů. Ta bude schopna podchytit maximálněvedlejší efekty, ne samotné příčiny opakujících se krizí.
Proto jsou zcela zcestná vyjádření, že příčinou krize je „jistý typglobálního kapitalismu“ založený na „víře v nadřazenost neviditelnéruky trhu nad přiměřenou státní regulací a užitečností sociálníhostátu“. (Cituji z komentáře politologa Jiřího Pehe, který nás takévaruje před „expanzí nadnárodního kapitálu“, „neoliberálnímdoktrinářstvím“ a „bezhlavou privatizací“.)
Na skutečně svobodném trhu by současná krize nemohla nastat, protožeona vysmívaná „neviditelná ruka trhu“ by bankám, které se nyní hroutí,zatnula tipec už v samotném počátku.
To bohužel socialisté všech barev odmítají připustit, takže krize je posledním smrtelným záškubem kapitalismu a basta…
