Je tomu již více než 60 let, co nositel Nobelovy ceny F. A. Hayek varoval ve své knize Cesta do otroctví před plíživou tendencí kumulace regulací až k totalitní společnost, k plýtvání a tyranii. Kniha, jež neztrácí na aktuálnosti, sám autor by se jistě nehněval za dodatek „bohužel“. Údajně vlajková loď kapitalismu a svobodné společnosti, Spojené státy americké, se odhodlala k činům, které jsou s lidskou svobodou v naprostém rozporu, ke znárodnění. Jenže proč být překvapen? Vše je zcela v souladu s logikou, jíž nabízí nesmrtelné Hayekovo dílo.
Mozaika měnové regulace je vysázena z úředních příkazů redukujících prostor pro svobodná rozhodnutí. A protože regulace plodí nezamýšlené a nežádoucí důsledky, jako je třeba cyklus a krize z dílny státních měnových autorit, můžeme sledovat jev charakteristický pro krizová období. Státní instituce hází záchranná lasa, ovšem výměnou za posílení vlastní moci. Poskytují pomoc v krizi, jež by bez státních institucí nevznikla. A je podivné, jak v záplavě špatných zpráv zásadní podíl centrální banky na krizi zaniká. Přitom je to FED a nikdo jiný, kdo léta vysílal do světa informaci, že lze levným úvěrem uspokojit i nejnáročnější lidské potřeby, protože reálných zdrojů je prý dostatek. Reakcí na tuto (dez)informaci bylo rychlé zadlužování, přesun zdrojů do neefektivních výrob a vznik špatných aktiv, které nyní trýzní rozvahy finančních institucí.
Výsledkem jsou doslova revoluční změny na finančních trzích. Krach Lehman Brothers, spořitelny Washington Mutual, Bear Stearns a Merrill Lynch fůzovaly, znárodněny byly Fannie Mae, Freddie Mac, obří pojišťovna AIG. O dalších adeptech se pouze šušká, nejpesimičtější odhad MMF předvídá, že jsme s odepisováním špatných aktiv asi ve čtvrtině. Traumatické prožitky finančníků vnesly do systému obrovskou nejistotu a sazby v srdci bankovního systému, mezibankovním trhu, prudce vzrostly a atakovaly hranici 10 procent. Banky si navzájem prostě nedůvěřují, nechtějí (si) půjčovat. Rostou však sazby i na evropských trzích s likviditou, nákaza se šíří dál.
Koncem září vypukla téměř panika. Oproti takřka jednohlasným předpokladům analytiků americký Kongres stopnul plán prezidenta Bushe na odkup špatných aktiv, i když nutno dodat, že prozatím. Akciové indexy v obavách z dopadu krize do reálné ekonomiky zamířily do propasti, slavný index Dow Jones zažil historicky nejhlubší pád – o 778 bodů, což činí neuvěřitelných 1,2 biliónu dolarů zmizelých během chvíle. Navzdory všem vyděšeným výrazům jde však o správný krok! Morální hazard v bankovní sféře by další tvrdou silou zbytečně dopadl na ty, kteří s ním nemají co společného, „pouze“ platí daně.
Štědrá záchranná akce ve výši 700 miliard dolarů by pouze zvyšovala celkové náklady krize, skutečnou pomocí by nebyla. Proč? Finanční trhy mají napomáhat efektivní alokaci zdrojů, kapitálu a práce. Alokace v minulých letech optimální nebyla, a to vinou mizerných impulsů měnové politiky. Silná měnová expanze hnala zdroje do odvětví stavebnictví, finanční zprostředkování či činnosti v oblasti nemovitostí, jež uspokojují nejnákladnější lidské potřeby. Bubliny na trzích nemovitostí, akcií či dluhopisů představují notoricky známé důsledky. K dalšímu patří nevhodné rozložení zdroje, jako důsledek narušených relativních cen, a obrovský objem špatných investic, které se po změně měnových podmínek s praskající cenovou bublinou hroutí. Nutná ozdravná realokace kapitálu a pracovníků je pozvolná, proto již mnoho měsíců vidíme rostoucí nezaměstnanosti a klesající využití výrobních kapacit.
O síle dopadu krize na starý kontinent se lze zatím pouze dohadovat, ovšem dříve než hypoteční krize mylně poslouží jako hůl proti kapitalismu, je třeba zdůraznit, že krize není selháním trhu, nýbrž státu. Rychlé zadlužování, hledání způsobů, jak uspokojit obrovskou poptávku po úvěrech, vývoj nových instrumentů pro přenosy rizik či morální hazard vedoucí k obrovskému plýtvání, to vše byly již jen „pouze“ reakce subjektů na špatnou měnovou politiku, na nepřirozeně nízké úrokové sazby. Jde tedy o selhání státu, regulace, nikoli trhu či kapitalismu jako takového. Krizi důvěry si nezaslouží trh, nýbrž státní instituce, a v neposlední řadě nestabilní systém centrálního bankovnictví.
