Crichtonovo odhalování Říše strachu

Tento článek byl poněkud nečekaným nekrologem jednoho z nejslavnějších spisovatelů žánrů sci-fi a technothriller. Nečekaným v tom smyslu, že Crichtonova smrt byla poněkud nečekaná a také v tom, že není pravidlem, aby se na stránkách věnovaných převážně hospodářské politice objevovaly nekrology spisovatelů. Obecně vzato jsou nekrology poněkud morbidní částí popularizační práce a bohužel jich již autor tohoto článku napsal nemálo. Odkazy na některé z nich následují po textu článku.

V den amerických prezidentských voleb zemřel ve svých 66 letech v Kalifornii jeden z nejznámějších spisovatelů současnosti – Michael Crichton. Absolvent medicíny na Harvardu ale jako lékař nikdy nepůsobil, neboť již za studií v sobě objevil schopnost psát vynikající romány. Nejprve pod pseudonymem Jefrey Hudson (ale také John Lange) a poté pod vlastní jménem vydal pětadvacet románů, z nichž přes polovina byla zfilmována. Mezi nimi i filmové megahity jako Jurský park, Ztracený svět, Koule, Vycházející slunce, Kongo nebo Velká vlaková loupež. Crichton si některé filmy režíroval i sám a byl také jedním z tvůrců populárního televizního seriálu Pohotovost. Kromě toho vydal i čtyři knihy literatury faktu.

Nekrást člověku geny

Prakticky od samého počátku, kdy v roce 1969 vydal pod pseudonymem detektivku Případ dívky v tísni, jejíž děj se točil okolo nelegálních potratů, budily jeho romány nadšení. O Jurský park se popraly hollywoodské společnosti ještě před jeho vydáním. Raný román o biologické krizi vyvolané neznámým virem z vesmíru Kmen Andromeda byl dokonce natočen dvakrát. Nicméně jeho poslední dvě knihy nevzbudily v Hollywoodu až takové nadšení. U posledního románu Next (v Česku pod názvem „Příští“) je to zejména jeho obtížnou zfilmovatelností. Celý děj je totiž poněkud fragmentární skládačkou několika příběhů ze světa moderních biotechnologií, genetického inženýrství a zejména právních otázek s tím spojených. Vlastní konstrukce děje je mnohem méně podstatná oproti myšlenkám, které chtěl Crichton sdělit – zejména jeho nesouhlasu s patentováním genů a chorob a také s jeho podporou myšlenky, že poskytnutý genetický materiál zůstává i po jeho odebrání majetkem člověka, který jej poskytl.

Proti mýtům oteplování

Mnohem komplikovanější je to ale u Crichtonova předposledního románu, díky kterému se nepřímo zapojil do jedné z největších politických debat dneška – o globálním oteplování. Román State of Fear (v Česku byl distribuován pod názvem Říše strachu) je zajímavý příběh prohlédnuvšího milionáře bojujícího proti skupině ekoteroristů, které předtím financoval a kteří se snaží masovými vraždami a vytvářením umělých přírodních katastrof získat na svoji stranu veřejné mínění, že hrozí planetární ekologická katastrofa. Hlavním tématem knihy je však kromě poměrně komplikovaného a nápaditého děje, který čtenáře zavede od Kalifornie přes Antarktidu až na Šalamounovy ostrovy mezi lidojedy, právě problematika globálního oteplování. A slovy jedné z hlavním postav románu – vědce a dobrodruha Johna Kennera – Crichton postupně vyvrací všechny možné mýty týkající se globálního oteplování. Je to samozřejmě román, nikoliv literatura faktu. A cokoliv jeho postavy říkají, jsou jen románové věty. Nemusí nutně odpovídat stavu vědy.

Jako stalinské tribunály

Kdybychom každý román poměřovali těmito kritérii, pak většina z nich by na tom byla mnohem hůře než Říše strachu. Přesto se objevila bouřlivá reakce – povětšinou odmítavá, zejména od environmentálních skupin, které nebyly v románu popsány zrovna příznivě. Co si tedy Michael Crichton opravdu myslel, je jednoduché zjistit z mnoha zdrojů. Zaprvé, román na konci obsahuje několik vyjasňujících odstavců, které výslovně uvádějí, co si myslí autor, nikoliv románové postavy. Stejně tak Crichton byl na to samé mnohokrát tázán a dokonce byl pozván v roce 2005 i před Výbor pro životní prostřední a veřejné práce Senátu amerického Kongresu, kde své názory vyložil. Tuto zkušenost považoval za velice nepříjemnou a nerad by ji znovu opakoval, neboť mu připomínala stalinské veřejné soudní tribunály, kde vyslýchaného nikdo neposlouchal.

Nebyl to katastrofista

Crichton tvrdil, že Země se opravdu otepluje – v průběhu posledních sta let se oteplila zhruba o 0,6 nebo 0,7 stupně Celsia. A jedním z důvodů oteplování je lidská činnost – mimo jiné vypouštění skleníkových plynů (zejména CO₂), kácení pralesů a rozšiřování osídleného území a zemědělské půdy atd. Jeho předpovědí je to, že v následujících sto letech dojde k růstu globální teploty asi o 0,8°C.

Co tedy velekněze oteplování tolik rozladilo? Zejména to, že Crichton není katastrofista, stejně tak není přesvědčen, že hlavním důvodem globálního oteplování jsou emise skleníkových plynů. Rozsah oteplování je podle něj nadnesen chybami měření, které vyplývají z různého využití území během plynutí času v okolí měřících stanic. Je přitom rozdíl, zda v okolí měřící stanice je les, nebo velkoměsto. Stejně tak zcela jednoznačně odmítal brát jako relevantní zdroj informací sumáře pro politiky typu Sternova zpráva – jeho zajímala věda a co vědci čtou. Ale zároveň tvrdí, že konsenzus ve vědě není vědou, neboť nutně neplatí, že to, co si myslí většina vědců, je pravda.

Pan Gore se zlobí

A stejně tak si myslel, že Al Gore se nejenom mýlí ve svém pohledu na globální oteplování, ale že jeho film Nepříjemná pravda je vysloveně špatný a zavádějící a pouze vyjadřuje obecné předsudky. To jsou názory, které se dnes příliš nenosí, a většina jejich nositelů je ostrakizována – ať už jemně nebo bez skrupulí. Dokonce i Al Gore si přisadil, když na půdě Senátního výboru prohlásil, že při léčbě „Země, která má horečku“, bychom se neměli řídit podle sci-fi románu. Možná ale Gore nevěděl, že Crichton patřil k těm, kteří jej v roce 2000 volili – jen si myslí, že v tomto případě se Al Gore mýlí. A možná to nevěděl ani George Bush, který Crichtona po zmíněném senátním slyšení pozval k osobnímu setkání – a nechal si od něj podepsat nějaké knihy.

A ve stejný den, kdy Crichton v Kalifornii zemřel, obhájil své senátní místo republikánský senátor, Jim Inhofe – ten muž, který Crichtona do Senátu pozval a zároveň nařídil členům Výboru pro životní prostředí a veřejné práce Crichtonovu knihu jako povinnou četbu.