Socialisté se většinou snaží hájit koncept „práv“ pro taková „lidská“ práva, jako je svoboda projevu, zatímco popírají koncept soukromého vlastnictví. A přece navzdory jejich přesvědčení je koncept „práv“ smysluplný pouze jako koncept majetkových práv. Nejen že neexistují žádná lidská práva, která by nebyla zároveň právy majetkovými, ale koncept lidských práv ztrácí svou absolutnost a jasnost, nejsou-li majetková práva používána jako standard. Celý tento koncept se poté stává nezřetelným a snadno napadnutelným.
Nejprve je třeba říci, že majetková práva jsou totožná s právy lidskými ve dvojím smyslu. Za prvé majetek mohou nabývat pouze lidé, takže jejich práva na majetek jsou právy náležícími lidským bytostem, a za druhé právo člověka na jeho vlastní tělo, jeho osobní svobodu, je majetkovým právem na jeho osobu stejně jako „lidským právem“. Pro naši diskusi je ale důležitější, že v okamžiku, kdy lidská práva nejsou vyjádřena pomocí majetkových práv, stávají se tato práva vágními a protikladnými, což vede socialisty k oslabování těchto práv ve jménu „veřejné politiky“ nebo „veřejného blaha“. Na jiném místě jsem napsal:
Vezměte si například „lidské právo“ na svobodu projevu. Svoboda projevu údajně znamená právo každého říci, cokoli se mu zlíbí. Zapomíná se přitom ale na otázku: kde? Kde má člověk toto právo? Jistě jej nemá na majetku, který mu nepatří. Krátce řečeno, člověk má toto právo pouze na svém vlastním majetku nebo na majetku někoho, kdo s tím souhlasil (buď formou daru, nebo nájemní smlouvy) a za určitých podmínek mu to umožnil. Ve skutečnosti tedy neexistuje nic takového jako separátní „právo na svobodu projevu“. Existuje pouze právo člověka na majetek: právo nakládat se svým vlastním majetkem podle vlastního uvážení nebo vstupovat do dobrovolných smluv s ostatními vlastníky majetku.
Krátce řečeno, člověk nemá „právo na svobodu projevu“. Co ovšem má, je právo pronajmout si sál a promluvit k lidem, kteří mu budou ochotni naslouchat. Člověk nemá „právo na svobodu tisku“. Co ovšem má, je právo napsat či publikovat článek a prodat jej těm, kteří jsou ochotni si jej koupit (nebo jej dát těm, kteří o něj projeví zájem). V obou těchto případech tedy člověku náleží vlastnické právo včetně práva svobodně uzavřít smlouvu a převést majetek (což tvoří neoddělitelnou součást práva na majetek). Neexistuje žádné další „právo na svobodu projevu“ nebo svobodu tisku, které přesahuje vlastnická práva, jež má člověk v obou těchto případech.
Začneme-li navíc používat termíny jako „právo na svobodu projevu“ namísto termínu právo na majetek, vede to ke zmatení a oslabení samotného konceptu práv. Nejslavnějším příkladem je tvrzení soudce Holmese, že nikdo nemá právo křičet „hoří“ v přeplněném divadle, když to není pravda, a že tedy právo svobody projevu nemůže být absolutní a musí být oslabeno a zmírněno s ohledem na „veřejnou politiku“. Analyzujeme-li ale tento problém za použitívlastnických práv, vidíme, že k žádnému oslabování absolutnosti práv člověka nedochází.
Je tomu tak proto, že ten, kdo zakřičí „hoří“, je logicky buď návštěvník divadla, nebo jeho majitel. Jedná-li se o majitele divadla, proviňuje se proti majetkovým právům návštěvníků na klidný požitek z představení, za který dostal zaplaceno. Jedná-li se o jednoho z návštěvníků, pak porušuje jak majetková práva ostatních diváků sledovat představení, tak i majetková práva vlastníka, neboť porušuje podmínky, za kterých do divadla vstupoval. Tyto podmínky zcela jistě obsahují ustanovení, že člověk nesmí porušovat majetková práva majitele rušením představení, jehož se účastní. V obou případech lze člověka potrestat za porušení majetkových práv. Soustředíme-li se tedy na analýzu dotčených majetkových práv, vidíme, že Holmesem zmiňovaný případ nevyžaduje, aby zákon oslaboval absolutní povahu práv.
Soudce Hugo Black, známý „absolutista“, se vyjádřil zcela ve jménu „svobody projevu“ a podal ostrou kritiku Holmesova argumentu. Blackova obhajoba svobody projevu byla založena na právu na soukromé vlastnictví. Black řekl:
Šel jsem s vámi včera večer do divadla. Napadlo mě, že kdybychom se sebrali a jen tak se procházeli po divadle, byli bychom bez ohledu na to, zda jsme něco řekli nebo ne, uvězněni. Nikdo nikdy neřekl, že první ústavní dodatek dává lidem právo jít kamkoli na světě, kam se jim zachce, a říct tam cokoli se jim zlíbí. Zakoupením lístku do divadla si nekupujeme možnost pronést v divadle řeč. V této zemi máme systém vlastnických práv, který je také chráněn ústavou. Máme systém vlastnických práv, který neznamená, že člověk má právo dělat cokoli a kdekoli se mu zachce. Kdyby se například někdo pokoušel dostat do mého domu a říkal by mi, že má ústavní právo jít dovnitř, protože chce pronést řeč proti nejvyššímu soudu, asi bych se necítil zrovna dobře. Jsem si vědom toho, že lidé mohou svobodně kritizovat nejvyšší soud, nechci ale, aby se tak dělo v mém domě.
Je to krásný aforismus o volání „hoří“ v přeplněném divadle. Nemusíte ale křičet „hoří“, abyste se dostali do vězení. Způsobí-li člověk v divadle zmatek, bude zatčen nikoli kvůli tomu, co křičel, nýbrž kvůli tomu, že křičel. Bude zatčen nikoli za názory, jež zastává, ale kvůli tomu, že si majitel myslel, že by tento člověk neměl prezentovat názory, které on jako majitel nechtěl, aby na tomto místě zazněly. Nejde tedy o to, co křičel, ale jde o to, že křičel.
Podobně před několika lety volal francouzský politický teoretik Bertrand de Jouvenel po oslabení práva na svobodu projevu a na svobodu shromažďování kvůli tomu, co nazýval „problém předsedajícího“: problém přidělení času nebo místa v sále, v novinách či u mikrofonu, když se pisatelé nebo řečníci domnívají, že mají „právo“ svobody projevu a tedy právo na využití těchto zdrojů. De Juvenel přehlédl naše řešení „problému předsedajícího“ – přetvoření konceptu svobody projevu a shromažďování na koncept práv spojených se soukromým majetkem.
Nejprve musíme poznamenat, že v každém z de Jouvenelových příkladů (člověk účastnící se shromáždění, člověk píšící dopis do rubriky dopisy čtenářů a člověk žádající o diskusní čas v rozhlase) je vzácný čas nebo místo nabízenozdarma, tj. člověk nemusí vynaložit žádné náklady. Nacházíme se zde uprostřed něčeho, čemu ekonomové říkají „problém racionalizace“. Hodnotné a vzácné zdroje musí být nějak alokovány, ať již se jedná o čas na pódiu, čas před mikrofonem nebo prostor v novinách. Protože ale použití zdroje je volné (je zdarma), poptávka po získání tohoto času nebo místa vysoce převyšuje nabídku, a dochází tedy ke vzniku pociťovaného „nedostatku“ daného zdroje. Tak jako ve všech případech vzniku nedostatku a vytváření front, které je způsobeno nízkými cenami nebo jejich neexistencí, zbudou neuspokojení poptávající, kteří mají pocit frustrace a rozmrzelosti kvůli
tomu, že nezískali možnost využít zdroje, o kterém byli přesvědčeni, že si jej zaslouží.
Není-li vzácný zdroj alokován pomocí cen, musí jej vlastník alokovat nějakým jiným způsobem. Je třeba poznamenat, že ve všech případech, jež uvádí de Jouvenel, by mohl být použit cenový systém, kdyby si to vlastník přál. Předsedající by mohl požádat zájemce o vystoupení na pódiu, aby nabídli ceny, jež jsou ochotni zaplatit, a poté by předělil místa těm s nejvyššími nabídkami. Producent rozhlasového pořadu by mohl učinit to samé s lidmi dožadujícími se vystoupení v jeho pořadu. (To se ve skutečnosti děje, když producenti prodávají čas jednotlivým sponzorům.) Pak by nedocházelo ke vzniku nedostatku a vzniku pocitů rozmrzelosti z nesplněných slibů („rovný přístup“ veřejnosti do novin, na vystoupení na pódiu či k mikrofonu).
Kromě otázky cen ale celá věc obsahuje mnohem hlubší problém a sice ten, že (ať již pomocí cen nebo jiným způsobem) zdroje musí být ve všech případech alokovány jejich vlastníkem. Majitel rozhlasové stanice nebo majitel programu (nebo jeho zástupce) pronajímá či daruje vysílací čas způsobem, jaký sám uzná za vhodný. Majitel novin nebo jeho editor přiděluje místo k otištění dopisů způsobem, který on sám zvolí. „Majitel“ shromáždění a jeho určený zástupce (předsedající) přiděluje místo na pódiu způsobem, o kterém rozhoduje on sám.
Skutečnost, že majitel daného zdroje je tím, kdo provádí konečnou alokaci svého zdroje, nám ukazuje cestu řešení de Jouvenelova „problému předsedajícího“ pomocí majetkových práv. Protože člověk, který píše dopis do novin, nenímajitelem těchto novin, nemá proto žádné právo na prostor v novinách, ale pouze o něj žádá. Tuto žádost mámajitel plné právo odmítnout, nebo jí vyhovět. Člověk, který žádá, aby mohl promluvit před shromážděním, nemáprávo promluvit. Pouze o možnost promluvit žádá a majitel nebo jeho zástupce, předsedající, o této žádosti rozhodnou. Řešením je tedy přeformulovat význam „práva na svobodu projevu“ nebo „shromažďování“. Musíme opustit vágní, a jak ukázal de Jouvenel, nefunkční koncept hovořící o jakémsi rovném právu na prostor a čas, a soustředit se na právo soukromého vlastnictví. Pouze tehdy, je-li „právo na svobodu projevu“ považováno jednoduše za podmnožinu vlastnických práv, stává se právem platným, funkčním a absolutním.
To je možné také vidět v de Jouvenelem navrhovaném „právu na vyjádření svého přesvědčení“. De Jouvenel tvrdí, že existuje „jistý smysl, ve kterém může každý vykonat své právo projevit svůj názor. Jedná se o právo vyjádřit své přesvědčení,“ tj. hovořit s lidmi, které člověk potká, a pokoušet se je přesvědčit, poté je sezvat do přednáškového sálu a tak „vytvořit vlastní shromáždění“. Zde se de Jouvenel přibližuje správnému řešení, aniž by k němu zcela dospěl. Neboť to, co ve skutečnosti říká, je, že „právo na svobodu projevu“ je platné a funkční pouze tehdy, je-li používáno ve smyslu práva hovořit k lidem, pokoušet se je přesvědčit, najmout si přednáškový sál a promluvit k lidem, kteří chtějí naslouchat atd. Toto chápání práva na svobodu projevu je ve skutečnosti součástí obecného práva člověka na majetek. (Samozřejmě za předpokladu, že máme na paměti skutečnost, že člověk může odmítnoutúčastnit se shromáždění, rozhodne-li se tak, tj. má právo neposlouchat.)
Vlastnická práva totiž obsahují právo člověka na majetek a umožňují mu s ostatními vlastníky majetku vstupovat do smluv, na kterých se obě strany vzájemně shodnou, a majetek si s nimi vyměňovat. De Jouvenelův člověk, který se rozhodl vyjádřit své přesvědčení, pronajal si sál a hovoří ke svému shromáždění nevykonává své vágní „právo na svobodu projevu“, ale část svého obecného práva na majetek. De Jouvenel k tomuto závěru téměř dochází v okamžiku, kdy hovoří o příkladu dvou mužů „Primuse“ a „Secunduse“:
Primusovi… se podařilo vlastními silami dát dohromady shromáždění. Nějaký cizí člověk, Secundus, přichází na shromáždění a tvrdí, že má právo pronést řeč k účastníkům shromáždění na základě jeho práva na svobodu projevu. Měl by mu to Primus umožnit? Pochybuji. Primus může Secundusovi odpovědět: „Já jsem si vytvořil toto shromáždění. Běž a učiň totéž.“
To je přesně ono. Stručně řečeno, Primus vlastní toto shromáždění. Pronajal sál, svolal shromáždění a udal jeho podmínky. Ti, který se tyto podmínky nelíbí, se mohou svobodně rozhodnout, zda se zúčastní nebo odejdou. Primus má ke shromáždění vlastnické právo, které mu dovoluje hovořit dle svého uvážení. Secundus nemá žádné vlastnické právo, a proto nemá právo na shromáždění promluvit.
Tyto problémy, kde se zdá, že práva je nutné oslabit, jsou obecně ty, kde není povaha vlastnictví přesně definována. Mnohé problémy „svobody projevu“ vznikají například na vládou vlastněných silnicích. Vzniká tedy otázka: Měla by vláda dovolit politické shromáždění, o kterém tvrdí, že narušuje dopravu, nebo znečišťuje ulice letáky? Všechny tyto problémy, které zdánlivě vyvolávají potřebu oslavit absolutnost „svobody projevu“, jsou ve skutečnosti problémy, jež vznikají kvůli nemožnosti definovat vlastnická práva. Protože jsou ulice většinou vlastněnévládou, je vláda v těchto případech v pozici „předsedajícího“. Vláda tak stojí, stejně jako každý jiný vlastník, před problémem, jak alokovat vzácné zdroje. Řekněme, že politické shromáždění v ulicích zablokuje dopravu. Rozhodnutí vlády je proto nikoli o právu na svobodu projevu, ale o alokaci prostoru v ulicích, který činí jejich majitel.
Je třeba poznamenat, že k celému tomuto problému by nedošlo, kdyby byly silnice vlastněné jednotlivci a soukromými firmami, jak by tomu bylo v liberální společnosti. Protože poté by bylo možné ulice, podobně jako všechen ostatní soukromí majetek pronajmout určitým lidem nebo skupinám nebo darovat za účelem uspořádání shromáždění. V plně liberální společnosti by nikdo neměl o nic větší „právo“ používat ulici patřící někomu jinému, než jaké by měl „právo“ vynutit si používání sálu, který patří někomu jinému. V obou případech by jediným existujícím právem, které by člověk měl, bylo vlastnické právo použít své peníze a pronajmout si daný zdroj, za předpokladu, že jeho majitel k tomu dá souhlas. Samozřejmě do té doby, dokud zůstanou ulice ve vlastnictví státu, zůstávají vznikající problémy a spory neřešitelné. Vládní vlastnictví ulic znamená, že všechna práva člověka, včetně práva projevu, shromažďování, šíření letáků atd. budou omezována a budou stále v rozporu s neustálou nutností přecházet a používat vládou vlastněné ulice, které vláda může kdykoli jakýmkoli způsobem zablokovat či omezit jejich používání. Dovolí-li vláda uspořádání shromáždění, omezí dopravu. Neumožní-li konání shromáždění kvůli zachování plynulosti dopravy, zabrání svobo
dnému přístupu na státem vlastněné ulice. V každém případě bez ohledu na konečné rozhodnutí, dojde k omezení „práv“ některých daňových poplatníků.
Jiným místem, kde je povaha majetkových práv špatně definována a kde tedy dochází k neřešitelným konfliktům, je případ vládních shromáždění (a jejich „předsednictví“). Jak jsme již ukázali, pronajme-li si nějaký člověk nebo skupina lidí sál a jmenuje-li předsedajícího, je vlastnické právo jasně definováno a Primus má prostor, který chtěl. Jak je to ale s vládními shromážděními? Kdo je vlastní? Nikdo přesně neví, a proto neexistuje uspokojivý či nearbitrární způsob řešení problému, kdo bude mluvit a kdo ne, o čem se má rozhodovat a o čem nikoli. Je pravdou, že vládní shromáždění je svoláno za svých vlastních podmínek. Co se ale stane, když s těmito podmínkami nesouhlasí velká část obyvatelstva? Neexistuje upokojivý způsob řešení této otázky, protože zde nehovoříme o jasně definovaných vlastnických právech. Jinými slovy řečeno, v případě novin nebo rozhlasového pořadu je jasné, že pisatel dopisu nebo potenciální diskutující jsou žadateli a vydavatel nebo producent jsou majiteli, kteří činí rozhodnutí. V případě vládního shromáždění ale nevíme, kdo je jeho majitelem. Člověk, který požaduje, aby mohl vystoupit na městském shromáždění tvrdí, že je částečným vlastníkem a přesto neustanovil žádný druh vlastnického práva skrze nákup, dědictví či objev tak, jak je to v případech vlastníků majetku ve všech ostatních oblastech.
Vraťme se ale k případu ulic. Máme zde ještě jeden nepříjemný problém, který by byl rychle vyřešen v liberální společnosti, kde je veškerý majetek soukromý a jasně vlastněný. V současné společnosti stále například přetrvává konflikt mezi „právem“ daňových poplatníků na přístup na státem vlastněné ulice a přáním obyvatel nebýt obtěžováni lidmi, které považují za „nežádoucí“, jež se na ulicích shromažďují. V New Yorku například nyní dochází k hysterickým tlakům ze strany obyvatel některých oblastí, aby v jejich části města nedošlo k otevření prodejen McDonald’s. V mnoha případech obyvatelé využili moci místní vlády, aby zabránili otevírání těchto prodejen. Jedná se samozřejmě o jasné porušení práva firmy McDonald’s na majetek, který si koupila. Ale i obyvatelé mají pravdu: odpadky, více „nežádoucích“ elementů, které McDonald’s „přiláká“ a kteří se budou srocovat kolem něj – na ulicích. Krátce řečeno, tím, na co si obyvatelé skutečně stěžují, nejsou vlastnická práva firmy McDonald’s, ale to, co považují za „špatné“ používání ulic patřících státu. Stěžují si zkrátka na „lidská práva“ jistých lidí chodit dle libosti po ulicích patřících státu. Jako daňový poplatníci a občané mají zcela jistě tito „nežádoucí“ své „právo“ chodit po ulicích a samozřejmě by se mohli srotit na jednom místě, kdyby chtěli i bez existence atrakce zvané McDonald’s. V liberální společnosti by byly všechny ulice vlastněné soukromě, a tak by mohl být celý tento konflikt vyřešen, aniž by byla porušena něčí vlastnická práva. Bylo by tomu tak proto, že majitelé ulic by měli právo rozhodnout o tom, kdo bude mít do těchto ulic přístup a mohli by pak také rozhodnout, budou-li si to přát, že nevpustí ty, které považují za nežádoucí.
Samozřejmě že ti majitelé ulic, kteří se rozhodnout nevpouštět „nežádoucí“ lidi do své ulice, za to budou muset zaplatit jistou cenu – a to jak skutečné náklady na policejní dohled, tak i ztrátu příjmů podnikatelů na svých ulicích a snížený počet návštěvníků svých domovů. Zcela nepochybně by ve svobodné společnosti existovaly různé druhy vstupu do různých ulic, přičemž některé ulice (a čtvrti) by byly otevřené všem a jiné by v různé intenzitě povolovaly vstup jen někomu.
Soukromé vlastnictví všech ulic by podobně vyřešilo problém „lidského práva“ na svobodu imigrace. Není pochyb o tom, že současné překážky imigrace neomezují ani tak „lidské právo“ imigrovat, ale právo vlastníka majetku pronajmout nebo prodat majetek imigrantům. Nemůže existovat žádné právo na imigraci, neboť je vždy důležité, na čímajetek má někdo jiný právo vkročit? Krátce řečeno, přeje-li si „Primus“ migrovat nyní z nějaké země do Spojených států, nemůžeme říci, že má absolutní právo imigrovat na toto místo. Co dělat totiž s tím majetkem, jehož vlastníci jej na svém majetku nechtějí? Na druhé straně, může nastat situace, a nepochybně se tak děje, že se najdou ostatní vlastníci majetku, kteří využijí příležitosti a pronajmou nebo prodají svůj majetek Primusovi. Současné zákony nyní ale jejich vlastnická práva porušují a brání jim to učinit.
Liberální společnost by vyřešila celou „otázku imigrace“ za použití systému absolutních vlastnických práv. Lidé totiž mají pouze právo přestěhovat se na ty majetky a půdu, jejíž vlastníci jim je chtějí pronajmout či prodat. Ve svobodné společnosti by lidé měli v prvé řadě právo cestovat pouze po těch silnicích, jejichž majitele by souhlasili s jejich pobytem na těchto místech, a pak by měli právo pronajmout či koupit bydlení od majitelů, kteří by jim jej byli ochotni poskytnout. Znovu by nepochybně došlo k tomu, že by se jako v případě každodenního pohybu po ulicích vyvinuly různé druhy přístupu k migraci.
