Patentem se rozumí státem dočasně udělené výlučné právo na využití originálního technického řešení – vynálezu. Patentovat lze nejen nové výrobky a technologie, ale i chemicky vyrobené látky, léčiva, průmyslové produkční mikroorganismy, jakož i biotechnologické postupy a produkty získané jejich pomocí. Patent udělený v České republice platí 20 let od podání přihlášky. Majitel patentu má po dobu platnosti patentu právo na výhradní užívání daného technického či technologického řešení, tj. bez jeho souhlasu patentovanou inovaci nesmí nikdo jiný využívat. Patenty tudíž mají povahu státem udělené dočasné monopolní výsady.
Patenty bývají někdy ospravedlňovány i „přirozenými právy“ vynálezců na plody jejich tvůrčí činnosti či „spravedlivou odměnu“ za tuto práci. V následujícím textu však budeme vycházet z toho, že účelem patentů je to, co praví americká Ústava v čl. 1 oddílu 8:
„… podporovat vědecký pokrok a užitečné znalosti … tím, že zajistí … vynálezcům na určitou dobu výhradní právo k jejich … vynálezům.“
Cílem „intelektuálního monopolu“ tak v našich očích není obohacení individuálního vynálezce (resp. investora) samo o sobě, nýbrž toto individuální obohacení je toliko prostředkem k dosažení jiného účelu. Tímto cílem je dostatečně stimulovat tvůrčí činnost a inovace a tím zvýšit hospodářský rozvoj a koneckonců i blahobytu občanů. Zaujmeme-li toto hledisko, pak jsou patenty „ospravedlněny“ tehdy, pokud prokazatelně a výraznou měrou podporují inovace a zvyšují ekonomický rozvoj nad úroveň, jaká by panovala při neexistenci těchto dočasných monopolních výsad. Právě technologické změny a aplikace výsledků vědy a výzkumu bývají označovány za jeden ze stěžejních zdrojů „bohatství národů“. Vědecké objevy a technologické inovace nám umožňují, abychom vyráběli z dostupných zdrojů více věcí než doposud, rozšiřovali zásobu dostupných zdrojů, jakož i to, abychom vytvářeli věci, o kterých se našim předkům ani nesnilo.
Ekonomické argumenty ve prospěch patentů jsou založeny na následujícím sledu tvrzení (Machlup a Penrose 1950, str. 23):
1) hospodářský rozvoj je žádoucí
2) nezbytným předpokladem ekonomického rozvoje je vynalézání a zavádění nových technologických postupů (inovací)
3) k tomu, aby lidé vymýšleli a zaváděli dostatečné množství inovací, je zapotřebí zavést dodatečné pobídky k inovátorské činnosti (které zvyšují příjem inovátora nad čistě tržní úroveň)
4) patenty jsou nejlevnějším a nejefektivnějším způsobem, jak tyto dodatečné pobídky k inovátorské činnosti vytvořit.
Odpůrci patentového systému souhlasí s prvními dvěma tvrzeními, avšak popírají jeden nebo oba posléze uvedené předpoklady. Popírají tedy tvrzení, že udělení dočasné monopolní výsady (patentu) pro inovátora je nejefektivnějším způsobem k vytvoření těchto dodatečných pobídek k inovátorství, anebo i to, že vůbec nějaké takové dodatečné pobídky k vynalézání a inovování jsou potřebné.
Ekonomický argument ve prospěch patentů: teorie
Základní ekonomický argument ve prospěch patentů zní tak, že udělení dočasného výhradního práva na využívání vynálezu či technologické inovace je potřebné k tomu, aby lidé vůbec měli náležitou motivaci investovat svůj čas, úsilí a jiné zdroje na tvorbu těchto inovací. Klíčovým problémem jsou případy, kdy existuje výrazný rozdíl mezi náklady na tvorbu inovace (náklady na výzkum a rozvoj) a náklady na napodobení (imitaci) této inovace. Jde tu o situace, kdy inovátor musí vynaložit podstatné náklady, které imitátor vynaložit nemusí.
Ilustrujme výše uvedené na konkrétním příkladě. Dejme tomu, že náklady, které jsou zapotřebí k vývoji nového léku (včetně ověření jeho účinnosti a bezpečnosti v klinickém výzkumu), dosahují 100 milionů dolarů. Jakmile je ale daný lék vyvinut, mezní náklady na výrobu tohoto léku (tj. náklady na výrobu každé další jednotky výstupu) jsou konstantní a činí jeden dolar na pilulku. Jsou-li jiné farmaceutické společnosti schopny prakticky ihned a s minimálními náklady nový lék napodobit a uvést jej na trh, pak konkurenční proces rychle stlačí cenu léku blízko k mezním nákladům na jeho produkci (tj. k dolaru na pilulku). Bez ohledu na to, kolik pilulek původní inovátor prodá za tuto cenu, pokryje tím jen aktuální mezní náklady na výrobu léku, nikoli však počáteční (tzv. „utopené“) náklady na jeho vývoj. Návratnost těchto počátečních inovátorových výdajů by tudíž byla velmi nízká. Tím pádem by ale potenciální inovátoři měli jen slabé pobídky k tomu, aby se do rozvoje takovýchto inovací vůbec pouštěli. Místo toho by dávali přednost tomu, být černými pasažéry inovačního úsilí někoho jiného.
Patenty zvyšují pobídky k inovacím tím, že oddalují okamžik, kdy na daný trh mohou legálně vstoupit imitátoři, a tím dávají inovátorovi příležitost, aby si v mezidobí prostřednictvím monopolních cen (a tedy monopolních zisků) pokryl i náklady na výzkum a rozvoj dané inovace. Díky dočasnému výhradnímu právu má zkrátka inovátor šanci prodávat svůj výrobek za vyšší cenu než jaká by se jinak utvořila na trhu; pobírá tedy monopolní rentu z uměle vytvořené vzácnosti.
Výše nastíněná teorie je sice logicky konzistentní, ale to ještě nemusí znamenat, že je i prakticky relevantní. U mnohých typů inovací nemusí být žádný podstatný rozdíl mezi náklady inovátora a imitátora. Nové myšlenky a postupy navíc nelze napodobit okamžitě, ale až s určitým časovým odstupem. Ti, kdo s inovací přišli jako první, získávají tudíž fakticky dočasnou monopolní pozici i bez patentů. Díky tomu inkasují zisk, který je vyšší, než jaký je na trhu běžně dosahován. Právě tento zisk je kompenzací za inovace a je základním motorem podnikatelského objevování. Dostatečnou odměnu firmě často zajišťuje počáteční náskok před konkurencí („first-mover advantage“). Průkopník může být díky procesu učení („learning by doing“) schopen daný statek vyrábět s nižšími náklady než imitátor, navíc si v mezidobí může vybudovat dobrou pověst a loajální klientelu. V neposlední řadě, u mnohých typů inovací a technologických postupů je institut obchodního či výrobního tajemství účinnějším způsobem „přivlastnění“ si plodů dané inovace než patentová ochrana (srov. recepturu na výrobu Coca-Coly či Becherovky).
Rozhodující je to, zda tyto tržní způsoby soukromého „přivlastnění“ výnosů z inovace jsou dostatečné k tomu, aby pokryly inovátorovy náklady obětované příležitosti, tj. aby mu přinesly alespoň takový příjem, jaký by mohl obdržet při investování svého času, úsilí a jiných zdrojů do jeho nejlepší alternativní výdělečné příležitosti. Pokud výnosy z inovací v průměru dosahují aspoň této úrovně, pak není třeba zavádět dodatečné podněty k inovátorství (např. patenty), neboť již sám trh nabízí „optimální“ pobídky k této činnosti. Na tuto spornou otázku nám však nedá odpověď teorie, ale pouze empirické zkoumání.
Přínosy patentů: empirické studie
V prvé řadě je třeba zdůraznit to, na co opakovaně upozorňují ekonomové Michele Boldrin a David K. Levine ve své nedávno vydané monografii „Against Intellectual Monopoly“. Z historického hlediska totiž platí, že nově vzniklá průmyslová odvětví jsou vysoce dynamická, plná kreativity a nových myšlenek. Mladá odvětví se rapidně rozvíjejí, neboť konkurence a imitace tlačí firmy k tomu, aby zuřivě inovovaly s cílem udržet si náskok před konkurencí („inovuj, nebo zanikni!“). Patentová ochrana hraje v této fázi jen podružnou roli. Teprve tehdy, když se odvětví „stabilizuje“ a proud nových nápadů poněkud „vyschne“, začnou etablované firmy ve větší míře používat patenty. Cílem tu je ochránit svou vydobytou tržní pozici a staré „modely podnikání“ před vstupem konkurentů s novými myšlenkami, kteří by jejich postavení ohrozili.
Co se týče dnešního faktického významu patentů, hojně citovaná je studie ekonoma Edwina Mansfielda z roku 1986. Ten zkoumal důležitost patentové ochrany ve 12 průmyslových odvětví. Jen u dvou odvětví byly patenty nutnou podmínkou pro vývoj a zavádění alespoň jedné třetiny nových technologií (farmaceutický a chemický průmysl). Naproti tomu u sedmi zkoumaných odvětví byla role patentů velmi malá: patenty byly nezbytné pro vznik pouhé desetiny či ještě nižší části technologických inovací. Jiné studie se snažily odhalit vliv posílení patentové ochrany v různých zemích ve 20. století na technologické inovace. Tyto studie typicky dospívají k závěru, že posílení patentové ochrany mělo ve 20. století jen velmi slabý vliv na růst technologických inovací. Boldrin a Levine v již zmiňované knize „Against Intellectual Monopoly“ pečlivě přezkoumávají publikované empirické studie, které se zabývaly vztahem mezi patentovou ochranou a inovacemi, a dospívají k závěru, že tyto studie neprokázaly, že by patenty výrazněji zvyšovaly technologické inovace nad úroveň, jaká by existovala bez patentů.
Náklady patentů
Výše uvedený nepříliš veliký přínos patentů samozřejmě musíme porovnat s jejich náklady. A tím nemáme na mysli pouze administrativní náklady spojené s patentovou ochranou a přihlašování vynálezů, popř. výdaje na patentové spory. Za prvé, držitel patentu – stejně jako každý jiný monopolista – má tendenci vyrábět nižší množství zboží či služby za vyšší cenu, než kdyby čelil konkurenci (tzv. náklady mrtvé váhy). Navíc po dobu svého monopolního postavení bude mít držitel patentu nižší motivaci k dalším inovacím, než jakou by měl pod tlakem konkurence. Inovace mají mnohdy kumulativní povahu: tj. jde o sérii dílčích, drobných zlepšení, které na sebe postupně navazují. Patenty ovšem vytvářejí umělou překážku tomu, aby konkurence na dotyčnou inovaci navázala a vylepšila ji. Jsou-li patenty v daném odvětví dostatečně rozšířeny, pak jsou dopady patentové ochrany velmi nejednoznačné. Patenty pak sice zvyšují odměnu pro úspěšného inovátora, na druhé straně ale zvyšují i náklady samotnéhoinovátorství, neboť než může dotyčná firma dále rozvinout a vylepšit dosavadní inovace, musí se dohodnout s držiteli existujících patentů (jimiž může být mnoho různých osob) a platit jim licenční poplatky. Tato situace je navíc zostřena tím, že v praxi se často patenty využívají strategicky. Na jedné straně se držitel patentu mnohdy snaží udržet si svůj monopolní příjem tím, že blokuje konkurenci. Na druhé straně vynálezy či inovace bývají často patentovány z ryze „obranných“ důvodů, tj. firma si patentuje svou inovaci jen proto, že se obává, že jinak si tutéž inovaci patentuje někdo jiný, kdo pak proti ní iniciuje patentový spor (s nejistým výsledkem a potenciálně vysokými náklady). Konečně, konkurenti vynakládají výdaje na to, aby vyvinuli alternativu k patentované technologii jiným postupem (tj. postupem neporušujícím patent udělený někomu jinému). Nebýt patentů, mohly by tyto výdaje být použity na vylepšení stávající technologií a nikoli na její pouhou „duplikaci“.
Závěr:
Slavný ekonom Fritz Machlup v roce 1958 napsal ve své studii zabývající se ekonomickými efekty patentového systému:
„Kdybychom neměli zaveden patentový systém, bylo by nezodpovědné na základě našich současných znalostí o jeho ekonomických důsledcích doporučovat jeho zavedení. [Na druhou stranu zrovna tak] nezodpovědné by bylo i navrhovat na základě našich současných poznatků jeho zrušení.“
Ekonomové Boldrin a Levine 50 let po Machlupově studii ve své monografii podrobně analyzují, co jsme se od té doby dozvěděli o důsledcích patentového systému. Dospívají k závěru, že celkové náklady patentového systému jsou vyšší než jeho přínosy. Proto doporučují jeho zrušení. Domnívají se, že jedinou výjimkou, kdy by odstranění patentů mělo výrazně negativní dopad na inovace, je farmaceutický průmysl. Právě v oblasti vývoje nových léků podle nich skutečně platí, že existuje výrazný rozdíl mezi náklady inovace a náklady imitace. Značnou část výdajů na vývoj nových léků ovšem tvoří náklady klinických výzkumů, v nichž se ověřuje účinnost a bezpečnost léků. Boldrin a Levine se domnívají, že lepším řešením by bylo farmaceutické patenty zrušit a financovat tyto klinické výzkumy (resp. jejich druhou a třetí fázi) z veřejných zdrojů (na základě grantového systému).
Literatura:
1) David K. Levine, Michele Boldrin: Against Intellectual Monopoly. Cambridge University Press (2008).
2) Fritz Machlup: An Economic Review of the Patent System, Study No.15 of Committee on Judiciary, Subcommittee on Patents, Trademarks, and Copyrights, 85th Cong., 2d Sess. (Comm. Print 1958).
3) Fritz Machlup and Edith T. Penrose: The Patent Controversy in the Nineteenth Century, Journal of Economic History 10 (May 1950)
4) Alexander Tabarrok (2002): Patent Theory versus Patent Law, Contributions to Economic Analysis & Policy: Vol. 1 : Iss. 1, Article 9.
5) David Lipka, Ondřej Pražský: Politika ochrany duševního vlastnictví, in: Kubíček, Jan: Hospodářská politika, Aleš Čeněk, 2006.
