Česká Akademie věd rozpoutala mohutnou kampaň proti reformě financování výzkumu a vývoje. Nelíbí se jí, že se má výrazně ztenčit institucionální příspěvek, který dosud dostávala ze státního rozpočtu.
Úřednická taktika
Z úst představitelů akademie zaznívají tvrzení, že jde o ,,faktickou likvidaci“ vědecké instituce, či dokonce ,,destrukci základního výzkumu“ v Česku. V prohlášení Rady Ústavu pro českou literaturu AV ČR jeho autoři varují, že chystané změny budou znamenat ,,redukci či naprosté zrušení významných lexikografických, literárněhistorických a teoretických projektů“. Do budoucna prý bude kvůli škrtům ohrožen vznik kompendií, jako jsou Lexikon české literatury či Slovník české literatury po roce 1945, jakož i ,,zpracovávání a další rozšiřování bibliografických a biografických databází“.
Člověk v tom okamžitě rozpozná osvědčenou taktiku všech úředníků. Kdykoli nějaký úřad čelí rozpočtovým škrtům, jeho zaměstnanci si ihned pospíší s varováním, že škrty ohrozí služby, které veřejnost všeobecně považuje za užitečné, třeba stavbu či údržbu silnic. Že se z rozpočtu vedle prospěšných služeb financují i věci, jejichž hodnota je pochybná, o tom úředníci cudně mlčí.
Pre-poststrukturalismus
Poslední kapkou pro mě ovšem bylo, když jsem narazil na vyjádření jistého vědeckého pracovníka Ústavu pro českou literaturu. Ten se v souvislosti s reformou nechal slyšet, že se jedná o ,,širší problém neoliberálního postupu v likvidaci vzdělanosti, potenciálu základního výzkumu a nezávislé akademické a kulturní sféry jako takové“.
Výrok mě zaujal natolik, že jsem se rozhodl ověřit, jaké výstupy tento výzkumník vykazuje. Na webu ústavu zjistíte, že mezi jeho články převažují texty jako ,,Ženské psaní“ jako inscenace limit textu, případně Žena, která ,,není“ – ženské psaní a destabilizace logocentrického diskurzu. Další články nesou názvy jako ,,Český strukturalismus“, ,,pre-poststrukturalismus“, ,,post-poststrukturalismus“?, Lokace centra a periferie v postmoderní diskurzivní formaci.
Vědecké výstupy tohoto typu vyvolávají mnoho otazníků. Jaký konkrétní přínos tyto texty představují pro ,,vzdělanost“ či ,,základní výzkum“? Jsou představitelé ústavu schopni uvést smysluplný důvod, proč by takové texty měly být financovány z peněz daňových poplatníků?
Nebo jsou občané ,,morálně povinni“ financovat výzkum i tehdy, když je vzhledem k povaze vědecké práce téměř vyloučeno, že by jim taková činnost v budoucnu mohla přinést prospěch, byť třeba nepřímý? Měl jsem možnost seznámit se s několika texty tohoto typu. Troufám si tvrdit, že obvykle nemají povahu seriózního úsilí o rozšíření lidského poznání. Spíše se podobají analyticky téměř bezobsažnému ,,jazykovému terorismu“. Rád však své stanovisko změním, podpoří-li druhá strana svůj postoj přesvědčivými argumenty.
Prostor k šetření
Prozatím si však dovolím dát představitelům Ústavu pro českou literaturu jednu radu. Jestli se vskutku obáváte, že kvůli snížení finanční podpory pro AV ČR vám nezbude dost peněz na užitečné věci jako ,,zpracovávání bibliografických informací“, co kdybyste nejprve zvážili, zda nelze uspořit na výplatách lidí, jejichž vědecká práce spočívá v psaní dosti pochybných textů? Třeba pak zjistíte, že vám zbývá dostatek prostředků k tomu, abyste i nadále vyvíjeli užitečnou badatelskou a vědeckou činnost.
