Mnozí renomovaní analytici začínají nahlas pomalu oznamovat, že se možná dostáváme z tunelu krize a že to nejhorší už je snad za námi. Akciové trhy už půl roku rostou, „strašidlo deflace“ snad už nadobro zmizelo (jestli vůbec nějaké bylo) a z ekonomik celého světa přicházejí zprávy o jejich zlepšující se kondici. Lepší zprávy hlásí Spojené státy, Německo i Asie. Na záchranu světa bylo doposud využito nevídané množství peněz – jak ve formě fiskálních stimulů, tak ve formě dalšího „tištění“ nových peněz. I přes rekordní nárůst celosvětového zadlužení se z mnoha stran ozývají hlasy, že to nebylo dostatečné. Absurdně vypadá třeba to, že za příklad je někdy dáváno dokonce i Japonsko, které prakticky celá devadesátá léta bojovalo s takzvanou ztracenou dekádou, kterou stejně nedokázalo zvrátit.
Máme tedy důvod k úsměvu?
Některé významné postavy světového dění tvrdí, že bude třeba vyvodit z krize patřičné důsledky a že se musí mnohé změnit. Paul Krugman vidí nejdůležitější změnu v novém způsobu regulace finančních trhů. Dle něho je třeba provést klíčovou změnu zejména v oblasti tzv. stínového bankovnictví, do něhož spadají i hedgeové fondy a které téměř vyvolalo celkové zhroucení finančního systému. Podle proslulého spekulanta George Sorose, který se v devadesátých letech přičinil o urychlení pádu britské libry, jsme se dostali na konec jakési super-bubliny, jež rostla posledních 25 let a v roce 2007 z ní začal konečně ucházet vzduch a došlo k jejímu zhroucení. Soros předpovídá, že dojde ke změně starých pořádků a že již nemůžeme čekat podobné tempo úvěrové expanze, na jejíž vlně byla budována zatím poslední vlna prosperity. Jak měl celý svět možnost tvrdě pocítit, ono zdánlivě nekonečné období dlouhotrvající prosperity nebylo budováno na zcela zdravých základech.
Zprávy a vyjádření, které máme možnost sledovat, dávají minimálně důvod k zamyšlení. Spousta ekonomů se doslova modlí za to, aby lidé zase začali více utrácet, a bedlivě pozorují, jak se vyvíjí množství poskytovaných úvěrů. Paměť má asi skutečně krátké nohy. Po začátku krize jsme byli dlouho svědky toho, jak se pod palbou kritiky ocitla západní, „přehnaně konzumně zaměřená“ společnost. Ohromné množství papíru bylo popsáno o tom, jak je obyvatelstvo Spojených států doslova závislé na dalším a dalším vypůjčování si. Levné hypotéky, dostupné kreditní karty, rozšířené spotřebitelské úvěry i leasingy – to vše bylo kritizováno. Když teď konečně došlo k tomu, že Američané začali více spořit (ve srovnání s Asií jsou však tyto úspory marginální), ozývají se hlasy, že by už zase konečně mohli začít více utrácet, aby nastartovali spotřebu a tím i celkovou poptávku, která je dle těchto hlasů nedostatečná.
Vyjdeme tak z krize jiní, poučení? Asi jak kdo. Celkově to zatím bohužel vypadá, že se nic nezmění. Středobodem všeho růstu budou opět úvěry, které zažehnou další kolo oné zdánlivé prosperity, která už možná nebude tak růžová, jako byla ta předchozí, ale bude nejspíš opět bohužel postavena na stejně vratkých nohách. Je otázkou, zda nové regulace finančního sektoru budou v budoucnu schopny porazit neomezenou lidskou kreativitu a zda dokážou zabránit dalším fatálním selháním a otevírání nových, dosud nepředstavitelných dimenzí krize.
Poměrně málo se přitom mluví o tom, jestli opravdové příčiny neleží jinde. Přitom existují ti (za všechny např. Peter Schiff – majitel investiční firmy Euro Pacific Capital), kteří dlouho a trpělivě poukazovali na to, že musí dojít ke kolapsu, a že takhle to asi dál nepůjde. Bylo by dobré, kdyby teď bylo takovýmto lidem dopřáno více prostoru. Sice to nejspíš nezpůsobí žádnou radikální změnu, ale nikdy není od věci mít alespoň ponětí o tom, že existují i jiné úhly pohledu.
