Letošní Nobelovu cenu za ekonomii získali, jak je již mnohaletým zvykem, dva američtí ekonomové, resp. jeden ekonom – Oliver Williamson – a jedna ekonomka – Elinor Ostromová. Ta tímto navždy vstoupila do dějin ekonomické vědy, neboť se stala první ženou, která kdy Nobelovu cenu za ekonomii v její čtyřicetileté historii získala.
Elinor Ostromová (v současné době působí na Indiana University v Bloomingtonu) se narodila v roce 1933 v Los Angeles. Svoji doktorskou práci obhájila v roce 1956 na státní Kalifornské univerzitě v Berkeley a s Kalifornií jsou spojeny také počátky jejího výzkumu. V ní se zabývala podnikatelskými aktivitami při rozvoji institucionálního uspořádání při pokusech zastavit pronikání slané vody do sladkovodních podzemních vodních rezervoárů v částech území Los Angeles. Tím začala její vědecká kariéra, která je spojena s prováděním vlastních případových studií z oblasti, kterou bychom mohli nazvat správa obecných zdrojů (z anglického: Common-Pool Resources neboli CPRs).
Společné vlastnictví nezavrhujme
Mezi tyto zdroje lze počítat zejména obecní pastviny, lesy, vodní plochy a nádrže, části pobřežních moří atd. Nicméně nejpodstatnějším rysem její práce se stalo sbírání případových studií – ze všech končin světa – ať už se jednalo o správu vesnických nádrží na vodu v Nepálu a dopadu zahraniční pomoci při výstavbě nových, nebo o správu obecních pastvin v Mongolsku, Rusku a Číně. Tato mravenčí práce nepřinese slávu v médiích, nicméně seřazení a využití vědeckých informací z mnoha různých zdrojů je významnou součástí společenskovědních oborů, ekonomii nevyjímaje. Výsledkem její práce je možná pro někoho překvapivý závěr, že CPRs jsou často spravovány svými přímými uživateli, tedy že neexistuje jeden přímý vlastník, ale spíše soubor vlastníků, u nichž je zásadní vazbou k danému zdroji nikoliv vlastnické právo (které často není ani přesně vymezeno), nýbrž užívání tohoto zdroje, a to podle jasných a předem daných pravidel, tedy nikoliv formou „volného užívání bez ohledu na ostatní“. Celý systém tak trochu připomíná družstevní vlastnictví nebo vzájemné společenství – ovšem v původním významu tohoto slova. A nejenom to, že takové uspořádání v překvapivě velké míře existuje, ale správa jím vykonávaná je poměrně efektivní – rozhodně efektivnější než vládní regulace. To ovšem není tak překvapivé, jak by se na první pohled mohlo zdát – systém společného vlastnictví existoval tisíce let. A pokud něco existuje tisíce let, pak je velmi pravděpodobné, že alespoň do určité míry se jedná o uspořádání funkční, byť samozřejmě se mohou objevit i uspořádání efektivnější, která nakonec převládnou. Přínosem Ostromové je, že navíc ukázala, že se jedná o uspořádání rozšířené po celém světě, ve všech kulturních a geografických oblastech, a které existuje v mnoha svých aspektech do současnosti. Stejně tak se ale Ostromová zabývala situacemi, kdy toto uspořádání selhalo, tj. kdy místní komunity uživatelů nebyly schopny efektivně společný zdroj spravovat. Obecně platí, že s růstem velikosti skupiny a poklesem časového horizontu klesá schopnost komunit uživatelů obecný zdroj spravovat. Jinými slovy s růstem velikosti populace a s růstem migrace na daném místě je vysoká tendence správu společného zdroje uživateli opouštět ve prospěch soukromých řešení, což odpovídá i tomu, že s růstem ekonomiky je podíl společné správy stále menší. Stejně tak platí ti to, že většina případových studií, které má Ostromová ve svých pracích, je převzata z méně vyspělých zemí a oblastí.
Fúze firem zdokonaluje trh
Institucionálním řešením, které je konkurenční společné správě uživateli zdroje, je trh a zejména existence firem. Protože nakonec jsou to velké firmy, které spravují majetky v historii spravované a vlastněné uživateli. A teorií firmy se zabýval druhý oceněný ekonom z Kalifornské univerzity v Berkeley Oliver Williamson. Narodil se v roce 1932 v Superioru ve státě Wisconsin. Doktorát získal v roce 1963 na Carnegie-Mellon University v Pittsburgu. V roce 1971 publikoval první ze série článků, za kterou získal Nobelovu cenu, „Markets and Hierarchies“. V tomto článku se pokusil rozvinout teorii firmy anglického ekonoma Ronalda Coase. Ten ve svém článku ze 30. let zodpověděl zajímavou otázku – proč vlastně existují firmy, když základním závěrem ekonomické teorie je to, že trhy jsou až překvapivě efektivní při organizaci ekonomických aktivit, přičemž firma je přímým opakem trhu, tj. ostrovem direktivního řízení v moři dobrovolné tržní spolupráce. Odpovědí byla nákladnost využívání cenového systému, neboli existence transakčních nákladů. Coasova teorie však odpovídá na otázku, proč firmy existují, ale nikoliv na otázku, jaké jsou determinanty jejích velikostí. Williamson se na ní pokusil najít odpověď. Podle něho tržní mechanismus bude fungovat spolehlivě v situaci, kdy alespoň na jedné straně trhu existuje konkurence. S růstem vzájemné závislosti jednotlivých kontraktačních stran a s růstem schopností, které jsou závislé na vzájemném vztahu obou smluvních stran roste tendence vytvářet firmy. Williamsonova teorie nabízí velké množství závěrů, které je možné empiricky testovat. Jeden z testů provedl americký ekonom Paul Joskow, který zkoumal vztah výrobců elektřiny a dodavatelů jejich paliv, kdy poměřoval institucionální uspořádání a vzdálenost elektráren od nejbližšího dolu či lomu na uhlí. Williamsonova teorie tvrdí, že v případě, kdy dodavatelů paliv je velké množství – tedy, je mezi nimi konkurence a trh je „hluboký“, pak výroba elektřiny a dodávky paliv budou odděleným podnikáním (např. u zdrojů na zemní plyn, ropu nebo černé uhlí). Naopak v případě, že producent elektřiny nebude mít jiný zdroj paliva – např. u pánevní elektrárny na hnědé uhlí -, bude existovat tendence k integraci obou ekonomických činností – těžby uhlí i výroby elektřiny. Hezkou aplikací Williamsonovy teorie v „bledě modrém“ je i vývoj české energetiky a boje o severočeské hnědouhelné doly ze strany producentů elektřiny a naopak poměrně neúspěšné, respektive velmi nákladné snahy nahradit severočeské uhlí jiným zdrojem paliva pro velkou specifičnost českých pánevních elektráren vzhledem k českému hnědému uhlí. Williamsovy teorie mohou také sloužit jako doporučení pro antimonopolní úřady: slučování firem vede ke zvýšení celkové efektivity jejich provozu. Pokud se kdokoliv snaží omezit tento proces, vede to jenom ke snížení celkové ekonomické efektivnosti.
