Nobelova cena za ekonomii 2009: hezké čtení, ale na cenu málo
Poznámka autora:
Tento komentář byl publikován v Lidových novinách jako tradiční ohlédnutí za udělením Nobelovy ceny za ekonomii. Jiné komentáře a hodnocení tohoto druhu vycházely postupně od roku 2001 nejdříve v Respektu, poté v Hospodářských novinách a nyní poprvé v Lidových novinách, byť v Hospodářských novinách vyšel souběžně s tímto komentářem i širší portrét (nikoliv tedy komentář) obou oceněných (Nobelova cena za ekonomii 2009: Proč prosperují pastviny a firmy). Odkazy na kometáře za posledních 8 let následují:
Nobelova cena 2001: Vím, že nic nevím (Joseph Stiglitz, George Akerlof, Michael Spence)
Nobelova cena 2002: Člověk ekonomický (ne)existuje (Vernon Smith a Daniel Kahneman)
Nobelova cena 2003: Ztraceni v řadách času (Clice Granger a Robert Engle)
Nobelova cena 2004: Proč mají vlády plnit sliby (Finn Kydland a Edward Prescott)
Nobelova cena 2005: Kdy se kuře nebojí (Robert Aumann a Thomas Schelling)
Nobelova cena 2006: Nobelův výbor zaspal dobu (Edmund Phelps)
Nobelova cena 2007: Fungování trhů (Leonid Hurwicz, Eric Maskin, Roger Myerson)
Nobelova cena 2008: Oslava mezinárodního obchodu (Paul Krugman)
Nobelova cena roku 2009 byla oproti ostatním Nobelovým cenám poněkud specifická v tom, že jí poprvé získala žena. Pokusem o úvahu na toto téma byl článek Tolik Nobelů, a tak málo žen opět v Lidových novinách – příloha Orientace.
K Nobelovým cenám se váže ještě jiný odkaz na článek tohoto autora (článek Prečo Klaus nezíska Nobelovku za ekonómiu z počátku roku 2008), ve kterém se zamýšlí nad tím, kdo a proč vlastně Nobelovu cenu za ekonomii získává a ve kterém se mu nečekaně zdařila efektní predikce týkající se oceněného z roku 2008 Paula Krugmana.
Komentář k Nobelově ceně pro rok 2009:
Jestliže Nobelova cena za ekonomii za loňský rok pop-zpěvákovi moderní ekonomie Paulu Krugmanovi vyvolala vlnu emocí, pak u té letošní to ani zdaleka nehrozí. Oba ocenění, Oliver Williamson ani Elinor Ostromová, nejsou nijak mediálně známí – jsou to spíš takové typické akademické myši ekonomické vědy. Ve všeobecném povědomí se snad o této Nobelově ceně bude mluvit jenom proto, že se jednou z oceněných stala první žena v historii Nobelových cen za ekonomii vůbec. Ovšem zdali je to dostatečný důvod pro ocenění, je otázka.
Oliver Williamson byl oceněn za to, že vytvořil teorii která se snaží zodpovědět na otázku, jak velké jsou firmy. Ekonomická teorie tvrdí, že firmy reprezentují oproti trhu zcela odlišný koncept řízení – oproti trhu rozhoduje direktivně nadřízený, na trhu naopak rozhoduje souhlasná vůle obou stran po spolupráci jako reakce na měnící se tržní podmínky, tedy zejména na ceny. Obecně je trh mnohem efektivnějším způsobem organizace, neboť mnohem efektivněji dokáže zpracovat distribuované informace. Důvodem, proč existují firmy, je existence nákladů tohoto tržního systému, které ekonomická teorie nazývá náklady transakčními. Za tento poznatek získal Nobelovu cenu Ronald Coase v roce 1991. Do určité velikosti firmy jsou tyto transakční náklady vyšší než případné neefektivnosti direktivního řízení v rámci firmy. Hlavním Williamsonovým argumentem pro určení velikosti firem je rozdíl v tom, jak firma a trh řeší konflikty zájmů. Podle Williamsona na trhu dochází ke konfliktům zájmů, neboť strany musejí vyjednávat, neboť každá z nich má své zájmy, které se snaží hájit. Naopak ve firmě jsou tyto konflikty zájmů řešeny direktivně – vždy existuje někdo, kdo nakonec rozhodne autoritativně. Problémem firmy z Williamsonova pohledu je to, že této autority může být zneužito. V důsledku toho mají lidé tendenci využívat instituci firem kdekoliv tam, kde je například nedostatek konkurence nebo vysoká vazba schopností jednotlivce s danou činností či konkrétním partnerem, tedy v situacích, kde podle Williamsona na volném trhu hrozí největší konflikt. A svoji teorii podkládá vybranými empirickými daty. Teorie je to sice hezká, ale jejím zásadním nedostatkem je, že k tomu, abychom vysvětlili velikost, strukturu a vznik firem na jím či jinými uváděných příkladech – třeba u elektroenergetických společností a jejich (ne) propojení s dodavateli paliv (viz článek Paula Joskowa) – ji vlastně vůbec nepotřebujeme. Klasické transakční náklady nám bohatě postačí.
Nic objevného
Ovšem snad ještě hůře s odůvodněním je na tom cena pro Elinor Ostromovou. Dokonce i Nobelův výbor přiznává, že hlavním přínosem Ostromové bylo sesbírání relevantních informací z různých zdrojů týkajících se jak úspěšné, tak neúspěšné správy ekonomických zdrojů v různých koutech světa a odvození některých závěrů. Nic proti tomu, seřazení a využití vědeckých informací z mnoha různých zdrojů je významnou součástí společenskovědních oborů, ovšem pokud získané závěry nejsou opravdu zásadní, pak je velmi těžké touto činností odůvodnit udělení Nobelovy ceny. Podstatou práce Elinor Ostromové je fakticky soubor zejména převzatých případových studií ze všech možných koutů světa, kde na konkrétních příkladech ukazuje, že kromě tzv. standardních řešení – tj. privatizace přírodních zdrojů či jejich vládní regulace – mohou existovat i jiná institucionální řešení, zejména společná správa uživatelů, a že tato řešení mohou dlouhodobě a i efektivně fungovat. Ovšem to nejsou závěry ani nové, ani originální. Navíc „vyvracejí“ něco, co vlastně ani nikdo pořádně netvrdil. V obecném povědomí existuje pojem „tragédie obecní pastviny“, který zavedl biolog (nikoliv ekonom!) Garret Hardin v roce 1968, který na příkladu obecních pastvin v Anglii ukazoval, že společný zdroj (pastvina) je díky tomu, že není vlastněn, nadměrně exploatován. Jedná se sice o správný teoretický závěr, ovšem ten se reálných obecních pastvin nikdy netýkal – obecní pastviny byly souborem žárlivě střežených užívacích práv, která vedla k tomu, že tyto pastviny nebyly nikdy nadměrně spásány a bez problémů fungovaly stovky let, než se objevilo ještě efektivnější tržní uspořádání. Obdobně na tom byly i tisíce jiných obecních zdrojů. A tato skutečnost byla jak ekonomům, tak i jiným společenským vědcům známa již dávno před publikací Ostromové knihy Governing of Commons v roce 1990, stejně jako fakt, že vládní zásahy do původních správních systémů přinášejí více škody než užitku. Důkazem toho, že se nejednalo o neznámou skutečnost, je to, že tato kniha je prací shrnující již existující znalosti, tedy nikoliv objevným dílem. Například pro laiky vydal ve zcela stejné době knihu Origins of Virtue (česky: Původ ctnosti) známý popularizátor vědy Matt Ridley – a ten v této popularizační práci tvrdí totéž co Ostromová a používá obdobných (nikoliv stejných) případových studií.
Letošní rok se prostě výborům udělujícím Nobelovy ceny příliš nepovedl. Udělení ceny za nepříliš povedené rozvinutí stávající teorie, které příliš nepřispívá k dodatečnému porozumění problému, a za několik shrnujících prací v oblasti, která vlastně ani nebyla příliš předmětem sporu, je spíše omylem. Ale alespoň do budoucna již Nobelův výbor nebude neustále tlačen k tomu, aby již konečně udělil Nobelovu cenu nějaké ženě. Ještě že tak…
