Představitelé USA v těchto dnech schválili další podpůrný balíčekPákistánu. Stávající prezident Spojených států Obama považuje tuto zemiza klíčového spojence v regionu, a proto se rozhodl zavázat se k pomociv následujících letech i navzdory tomu, že se americká ekonomika vsoučasné době potýká s hospodářskou krizí. Spojené státy americképoskytují Pákistánu pomoc již po desetiletí, a tak se rozhodně nejednáo překvapující krok. V jaké situaci se ale nyní Pákistán nachází?
Pákistán je v mnoha ohledech pozoruhodnou zemí. Již při letmémpohledu do historie pákistánského vývoje narazíme na zajímavý paradox.Po dobu několika desítek let byl růst HDP vyšší než v některýchpodobných ekonomikách. Partnerské rozvojové programy a s nimisouvisející nemalé „příspěvky“ několika vlivných mezinárodníchinstitucí a již zmíněných Spojených států amerických by rovněž mohlydávat naději, že se Pákistán ubíral správným směrem. Avšak společenskéaspekty vývoje jednoznačně zaostávají za agregátním hospodářskýmrůstem. Většina obyvatel země se potýká se špatnou kvalitou zdravotnípéče, nízkou úrovní vzdělání, vysokou mírou korupce a s ní souvisejícípolitickou nestabilitou. Postupem času se objevilo několik pokusůusilujících o vypořádání se s těmito nežádoucími jevy. Nicméně tak jakozřejmě nejznámější The Social Action Program z 90. let skončily idřívější plány na změnu bez zásadních úspěchů.
Otázkou ovšem zůstává, jak je vůbec možné, že hospodářský růst vPákistánu (byť samozřejmě slabší než např. v Číně) není následovánadekvátním celospolečenským růstem a rozvojem? Odpověď lze snáze naléztpři bližším pozorování institucionálního uspořádání (neboli obecně –společenských pravidel) a také dlouhodobě resistentních zájmovýchskupin. Stav institucí a vliv zájmových skupin totiž spolu souvisí.Nízká kvalita institucionálního prostředí vytváří příznivé podmínky proaktivity zájmových skupin. Ty posléze svými postupy fakticky zabraňujívzniku a vývoji institucí vytvářejících prostor pro rozvoj aprosperitu. V Pákistánu nacházíme v jednotlivých segmentech společnostinegativní důsledky činnosti různých uskupení jednajících (celkempochopitelně) ve svém zájmu, jimž se v tamějších podmínkách podařilovybudovat si pevné a stabilní pozice, a ovlivňovat tak vývoj země. Vkonečném důsledku je pákistánská společnost roztříštěna častýmivzájemnými konflikty mezi skupinami zastupujícími zájmy průmyslu,početnými frakcemi vlastníků půdy, armádními představiteli apod. I přessilnou vzájemnou nevraživost představuje sjednocující prvek snaha ozachování stávajících podmínek, v rámci kterých mohou tato svého druhulobbyistická uskupení nadále ovlivňovat jak každodenní události, tak idlouhodobá politická rozhodnutí. Jakékoliv pokusy o hlubší změnu čikritiku současného stavu tedy nutně musí narazit na odpor představitelůzmíněných skupin. K realizaci konkrétních opatření z tohoto důvodunemusí dojít i přesto, že by případné reformy mohly být celospolečenskyprospěšné.
Není pochyb o tom, že v Pákistánu ke změnám dojít musí. Posílenírole práva, zvýšení transparentnosti a oslabení vlivu byrokracie jsounezbytnými předpoklady toho, aby se země mohla těšit dalšímuhospodářskému růstu a aby se následně vyšší výkonnost ekonomikyprojevila v životě širokých vrstev obyvatelstva. Nicméně úspěšnárealizace reforem bývá vždy obtížná. V lepším pochopení problémuobvykle spočívá klíč k jeho vyřešení. O porozumění komplexnosti anesourodosti pákistánského vývoje by tedy mělo jít v prvé řadě. K tomuse snaží přispět i nový Working Paper Liberálního institutu dostupný online.
