Literární teoretik Jan Matonoha publikoval na těchto stránkách obšírný článek s názvem Společenská hygiena a smysl humanitních věd (Britské listy, 18. 12. 2009). Jedná se o reakci na tři mé předchozí články:
- Šetřete na pochybné vědě, E15, 22. 7. 2009
- „Osvícená diktatura“ vědců?, Britské listy, 29. 7. 2009
- Jan Matonoha a „vnitřní obrozující disent“, Britské listy, 29. 9. 2009
V těchto článcích jsem mimo jiné zpochybňoval legitimitu státních dotací takových výzkumných oborů, které by většina občanů pravděpodobně nepovažovala za „užitečné“ a „přínosné“ ani v případě, že by si v rámci pokojné debaty pozorně a bez předsudků vyslechli argumenty v jejich prospěch.
Vzhledem k tomu, že podstatná část Matonohova článku je po hříchu založena na dezinterpretaci mého postoje, nezbývá mi, než uvést na pravou míru alespoň ty nejzávaznější nedorozumění, k nimž v rámci diskuse bohužel došlo. V první části se budu věnovat výlučně otázce financování vědy a souvisejícím tématům. V druhé části bych rád objasnil několik nejdůležitějších principů klasického liberalismu a stručně nastínil, jak Liberální institut funguje, neboť ohledně obou těchto bodů mají čtenáři Britských listů evidentně silně zkreslené představy.
1/ Kdo chce „rušit“ společenské vědy?
Předně nerozumím tomu, proč Jan Matonoha neustále opakuje tvrzení, že chci „rušit společenské vědy“, popřípadě nějaký jejich obor (zejména onen typ literární teorie, jemuž se Jan Matonoha věnuje, či gender studies v jejich současné podobě, kdy jde v podstatě o „feministický aktivismus“ na akademické půdě). Vždyť přece v mých předchozích článcích (které ostatně Matonoha sám cituje, tj. je očividně četl) zcela jasně říkám, že pokud budou lidé ochotni tyto směry bádání financovat dobrovolně, nevidím v tom jediný problém. Dokonce bych nic zásadního nenamítal ani v případě, že by tyto obory byly financovány z daní, pakliže by s tím souhlasilo velmi vysoké procento občanů (např. alespoň 80 %). Jediným smysluplným testem toho, zda občané pokládají financování daného oboru za „užitečné“, totiž může být jejich (téměř) všeobecný souhlas.
Sám fakt, že je člověk proti tomu, aby se to či ono financovalo z daní, ovšem ještě neznamená, že je proti tomu, aby dotyčná aktivita vůbec existovala. Tak například já jsem vždy byl nadšeným fanouškem kvalitních filmů, po maturitě jsem se dokonce hlásil na filmovou vědu a celou řadu let pravidelně navštěvuji kino Ponrepo (promítací síň Národního filmového archívu). Navzdory tomu jsem coby klasický liberál proti tomu, aby byla filmová tvorba financována z daní. Znamená to snad, že jsem ve skutečnosti „nepřítel filmu“? Pochopitelně ani omylem. Já jsem zkrátka přesvědčen, že kvalitní filmy lze točit i bez státních dotací, akorát by samozřejmě nějakou dobu trvalo, než by se vytvořily příslušné instituce (např. síť nadací na podporu kinematografie).
Ale dejme tomu, že čistě pro účely této diskuse přijmu předpoklad, že by poté, co by byly zrušeny státní dotace, pokleslo financování kvalitních filmů (typu slavných filmů od Felliniho, Bergmana, Bu?uela, Kubricka atd.) natolik, že by jich každoročně vznikalo daleko méně než dnes. Z mého osobního hlediska by to beze sporu byl velice politováníhodný výsledek. Ale na základě jakých argumentů mohu tvrdit, že jsou ostatní lidé povinni prostřednictvím daní (nucených odvodů) financovat má privátní přání a preference? Jan Matonoha vůbec není schopen (popř. ochoten) se vypořádat se základním problémem: s výjimkou případů jasně identifikovaných a přesvědčivě prokázaných „tržních selhání“ platí, že pokud lidé nějakou aktivitu nejsou ochotni financovat dobrovolně tak, aby se aspoň pokryly náklady, jež jsou s dotyčnou aktivitou spjaty, tak se holt nelze vyhnout závěru, že státní dotace takové služby či produktu by ve skutečnosti přesouvaly zdroje z cennějších užití do méně hodnotných užití, a to z hlediska preferencí dotyčných lidí samotných. To znamená, že by se subjektivní blahobyt daňových poplatníků v důsledku těchto dotací snížil, nikoliv zvýšil. Ti, kdo podobnou činnost nuceně dotují, by zkrátka dávali přednost tomu, aby dotyčné dotace byly odstraněny a prostředky „ušetřené na daních“ mohli sami využít tak, jak uznají za vhodné.
Předpokládejme však, že se mezi občany vyskytuje určitá menšina, která je ochotna Matonohovo bádání dobrovolně financovat. Řešením je založit si třeba „Spolek na podporu kritické literární teorie“, oslovit tuto menšinovou skupinu a pomocí fundraisingových aktivit si zajistit stabilní přísun peněz na svou výzkumnou činnost – od dobrovolných dárců a sponzorů. Liberální institut to ostatně dělá v zásadě také tak.
2/ Voltaire, liberální myslitelé 17. – 19. století a údajný můj „pragmatický rozpor“
Už vůbec nechápu, proč Jan Matonoha v daném kontextu argumentuje mysliteli z 18. a 19. (popř. i jiných) století (Voltaire, Diderot aj.). Není vyloučeno, že se v tomto směru mýlím, ale zatím mi není známo, že by hlavním zdrojem příjmů takových velkých postav klasického liberalismu, jakými byli například John Locke, David Hume, Adam Ferguson, Adam Smith atd., byly právě STÁTNÍ dotace. Mám dojem, že totéž platí i o Voltaireovi či dokonce o Rousseauovi (jenž ovšem klasickým liberálem nebyl ani omylem). V dotyčném článku na Wikipedii se například dočteme, že Rousseau mimo jiné odmítl štědrou celoživotní penzi, kterou mu nabídl francouzský král Ludvík XV. poté, co jej nadchla Rousseauova opera Le devin du village. Zdá se, že se spíše spoléhal na podporu četných bohatých soukromých patronů včetně celé řady žen. Koneckonců, jak všichni víme, i Karl Marx měl svého mecenáše a nebyl v tomto směru nijak závislý na státu, potažmo daňových poplatnících. Ergo platí, že Matonohovo tvrzení o údajném „pragmatickém rozporu“ mezi tím, co tvrdím, a co bylo (resp. je) historickou podmínkou pro to, abych to vůbec mohl tvrdit, je po mém soudu zcela liché.
3/ Jan Matonoha coby intelektuál poskytující občanům „kriticky důležité“ služby
Z Matonohova článku je jasně patrné, že sama sebe považuje za pronikavého intelektuála, jenž je jakýmsi „svědomím národa“ či „svědomím doby“ a poskytuje ostatním členům společnosti „kriticky důležité“ služby, a to bez ohledu na to, zda jsou si občané tohoto faktu vědomi a jeho služby oceňují, či nikoliv. Z textu čiší jakási až domýšlivá nabubřelost. Matonohův postoj lze v kostce shrnout asi takto (důtklivě upozorňuji, že jde o mou – po mém soudu však přesnou – parafrázi, nikoliv o autentický citát):
Pro společnost je přímo sebezáchovně nezbytné, aby si cíleně z DAŇOVÝCH PROSTŘEDKŮ pěstovala „disent“, který bude systematicky zpochybňovat její „nejvnitřnější pravdy“. Zároveň však musí jít jen o takový „disent“ (odlišný, menšinový názor), jenž já a mí intelektuální souputníci pokládáme za „progresivní“.
Nebo ještě jinak:
Disent ano. Ovšem já, Jan Matonoha, si ze své nadřazené pozice intelektuála vyhrazuji právo s konečnou platností posoudit, co je duchem doby, následně poznám, co je správný disent, a tak ohodnotím Šustera (a klasický liberalismus) jako zpátečníka.
Tomu opravdu říkám „neutrální pravidlo“, jež výtečně obstojí v Kantově testu zobecnitelnosti (univerzalizace). Dlužno dodat ještě následující: Ono je to totiž náramně jednoduché, hrát si na velkého disidenta, jenž ostatním občanům „nastavuje zrcadlo“ a bojuje proti „Systému“, a zároveň se nechat pohodlně vydržovat z cizích peněz, které byly předtím jiným lidem nuceně odňaty. To by dovedl téměř každý, a proto se Jan Matonoha může sotva divit, že mě jeho přístup „příliš neuchvacuje“.
4/ Označuji literární teorii za „neužitečnou“?
Pominu-li nevyhnutelnou novinářskou zkratku v původním článku, nikde jsem netvrdil, že literární teorie je „neužitečná“. Tvrdil jsem naopak pouze to, že většina lidí by patrně nebyla ochotna Matonohovo bádání financovat dobrovolně, protože by jej nepovažovala za „užitečné“. To je ryze empirické tvrzení, jež lze popřípadě snadno vyvrátit důkazem, že tento předpoklad v praxi neplatí.
Vědec, jenž je financován pomocí daní, musí být každopádně připraven a schopen lidem, kteří jej nuceně financují, představit a vysvětlit užitečné výsledky oboru, jemuž se věnuje. Pouze tehdy se lidé mohou rozhodnout, zda takové věci mají smysl. Tak například položíte-li Jiřímu Grygarovi, známému českému astronomovi a astrofyzikovi, otázku, jaký je vlastně smysl oboru, na nějž se soustředí, nemá sebemenší problém svůj obor ihned přesvědčivě obhájit. Ovšem chápu, že pokud Jan Matonoha sama sebe považuje za jakýsi „obrozující disent“, souhlas lidí jej ve skutečnosti dost možná ani nezajímá a de facto je naopak jeho záměrem, aby byl s míněním občanů v rozporu. Pak je však otázkou, kde bere – s odpuštěním – tu odvahu, aby z peněz těchto občanů (jimiž otevřeně pohrdá) žil, ačkoliv by občané dotyčné peníze raději vynaložili na něco jiného.
5/ Je česká reforma vědy „neoliberálním“ dílem?
Konečně, nechápu, proč Jan Matonoha vytrvale označuje „reformu české vědy“ za „neoliberální“ dílo. Tak především, lidé z Liberálního institutu ani žádní jiní čeští klasičtí liberálové se na této reformě – pokud vím – nikterak nepodíleli. Jahn nebo Matějů žádnými liberály rozhodně nejsou, jsou spíše typickými představiteli „středu“, či dokonce umírněnými sociálními demokraty (Jahn). Martin Jahn navíc sám sebe nejspíše chápe jako „pragmatického technokrata“, jenž stojí nad všemi ideologiemi a vytváří si své názory ad hoc podle toho, co je v konkrétním případě „nejlepším“ řešením.
My mimochodem plně souhlasíme s tím, že současný systém hodnocení vědeckých prací je absurdní a nesmyslný. V srpnovém čísle časopisu Terra Libera, jenž Liberální institut vydává, ostatně vyšly hned dva články, které reformu české vědy kritizují:
- Michael Volný: Debata o české vědě
- a můj vlastní článek Spor o financování Akademie věd, v němž jsou však zároveň vysloveny i myšlenky, které se patrně vědcům z AV ČR zamlouvat nebudou; budou-li mít čtenáři zájem, mohu článek popř. zaslat e-mailem).
Ačkoliv to pro čtenáře Britských listů bude možná překvapivé, v principu souhlasím i s tím (to ovšem v dotyčném článku neříkám, neboť financování vědy jako takové mělo být tématem druhé části článku, kterou jsem ovšem doposud kvůli jiným povinnostem nenapsal), že má-li stát vůbec nějakou vědu financovat, z hlediska ekonomické teorie platí, že by podporován měl být spíše základní výzkum („čistá věda“) než aplikovaný výzkum, neboť výsledky základního výzkumu jsou obtížněji přivlastnitelné (tj. mají v daleko větší míře rysy „veřejného statku“). Státní dotace na inovace soukromého sektoru, to je opravdu perverzní politika, s níž nesouhlasím. Ve zmíněném článku mimochodem píšu např. toto:
„U podnikatelských svazů jsme si však bohužel již dávno zvykli, že by jim nejvíce vyhovoval jakýsi „ekonomický fašismus“, tj. blízké partnerství soukromého (zejm. velkých korporací) a veřejného sektoru, kde by ovšem rozhodující slovo měli právě „kapitáni průmyslu“. Jejich další pokus o dobývání renty proto těžko může překvapit. Veřejnost si je vědoma toho, že zástupci obchodních a průmyslových svazů prosazují pod líbivými hesly především své vlastní zájmy a přistupuje proto k jejich tvrzením a priori se zdravou skepsí.“
Pro pořádek je ovšem nutno dodat, že hovoříme-li o malé zemi, jakou je Česká republika, nelze navzdory výše řečenému vyloučit ani variantu, že by blahobytu občanů – i z dlouhodobého hlediska – více prospěly investice do aplikovaného výzkumu než do základní vědy. Je tomu tak právě proto, že prospěch z kvalitního a průlomového základního výzkumu je vždy široce rozptýlen a v případě České republiky by z těchto investic těžili především lidé, kteří žijí v zahraničí. I kdyby ovšem tento fakt byl jednoznačně prokázán, stále bych byl proti přímým dotacím technologických inovací u soukromých firem. Když už, tak jsou daleko vhodnějším a efektivnějším prostředkem daňové úlevy pro investice do výzkumu a rozvoje.
Nicméně, je pravdou, že bych souhlasil s výraznou reformou Akademie věd ČR, pokud by byla dobře promyšlena a připravena. Minimálně jsem přesvědčen, že by bylo žádoucí od sebe oddělit financování přírodních věd na jedné straně a společenskovědních i humanitních oborů na straně druhé. Vznikly by poté dvě oddělené instituce a vyvarovali bychom se tak matoucímu stavu, když jsou státní dotace pro AV ČR obvykle ospravedlňovány takovými argumenty, jež v případě společenských věd a humanitních oborů vůbec neplatí (typu „bez základního výzkumu by si lidé dnes ani nemohli telefonovat“). Bylo by samozřejmě vhodné se též zbavit výzkumných pracovníků, jejichž výstupy jsou velmi mizerné. Dle mých interních informací je takových lidí v AV ČR – alespoň ve společenskovědních oborech (typu Ústavu státu a práva) – stále dost, i když bohužel asi relativně méně než na českých univerzitách.
Z liberálních principů vyplývají tak maximálně dvě zásady, jimiž by se financování vědy státem mělo řídit. Za prvé by stát měl podporovat jen takové obory, jejichž financování se opírá o téměř jednomyslný souhlas občanů (z praktických důvodů by stačil souhlas poněkud nižšího počtu občanů, např. 80 %). Důvodem je, že souhlas občanů je jediným smysluplným testem toho, zda považují financování takových oborů za „užitečné“. Všeobecný souhlas je proto důkazem (ovšem vyvratitelným) toho, že dotyčná státní politika přináší všeobecný prospěch. Za druhé se rozumí samo sebou, že vyžaduje-li plnění některých ze základních funkcí státu (např. národní obrana) i investice do vědeckého výzkumu, má stát též pravomoc si dotyčný (např. vojenský) výzkum objednat a zakoupit. Přitom je ale nutno důsledně dávat pozor, aby nešlo o zkreslené a pofiderní studie, kde autoři říkají státním úředníkům pouze to, co chtějí slyšet.
