Jeden z nejlepších vtipů, které se o ekonomii vyprávějí, je tento. Po dvaceti letech navštíví absolvent prestižní ekonomické školy svého starého učitele a v jeho kanceláři uvidí seznam státnicových otázek, přečte si jej a s údivem vzhlédne k profesorovi: „Ale pane profesore, to jsou ty samé otázky, jako před dvaceti lety?“ Profesor se usměje a pronese: „To ano, ale požadované odpovědi se liší“. A přesně tento vtip lze aplikovat a to skoro dokonale na jednu z nejrozšířenějších učebnic ekonomie v její historii – tu, kterou každý student ekonomie zná pod jednoduchým označením „Samuelson“. Její skutečný název je zcela jiný a nepříliš nápaditý: „Ekonomie“. Její autor, americký ekonom Paul Samuelson, je pak ztělesněním všeho špatného a dobrého, co ekonomickou vědu v druhé polovině 20. století potkalo.
Samuelsonova učebnice ve čtyřech desetiletích po druhé světové válce prakticky určovala standardy, podle kterých se základní kurzy ekonomie na amerických a západoevropských universitách vyučovaly. Pokud bychom však porovnali první a poslední vydání, pak uvidíme, jak daleko se ekonomie v Samuelsově (a tím světovém) pojetí posunula. V podstatě jde to dvě naprosto rozdílné knihy – pokládají sice stále stejné otázky (ostatně tytéž, které si ekonomie pokládala vždy), ovšem odpovědi se v každém jejím vydání liší.
Zajímavostí je důvod, proč vlastně Samuelson knihu napsal. Jako absolvent Harvardu, pracoval během 2. světové války v MIT Radiation Laboratory, kde vyvíjel počítačové programy pro sledování letadel a byl konzultantem vládního Úřadu válečné výroby. Pak se vrátil do akademického světa a založil rodinu. Když jeho žena žena porodila při svém čvtrtém porodu trojčata zvýšil se tím počet dětí v jeho domácnosti na dvojnásobek. Každý týden pak posílal Samuelson do veřejné prádelny cca 350 dětských plenek k přeprání. Jeden z jeho přátel mu navrhl, aby napsal ekonomickou učebnici – mimojiné i proto, aby si zlepšil svoji finanční situaci. A to se beze zbytku podařilo. Na to, že se jedná o ekonomickou a akademickou publikaci je dosažený počet překladů od prvního vydání v roce 1948 (přes čtyři desítky jazyků) a počet prodaných výtisků (přes čtyři miliony) úctyhodný. V současné době má již 19 vydání (byť od 13. vydání je spoluautorem o něco mladší William Nordhaus) a dodnes je zhusta využívána.
Na této učebnici se názorně ukazuje, že Samuelson musel během života uznat, že mnohé z jeho makroekonomických i jiných představ nebyly správné. Např. uznal, že peníze a monetární politika nejsou neutrální a mohou mít vliv na reálné ekonomické veličiny jako je nezaměstnanost nebo hrubý domácí produkt, stejně tak uznal, že existuje něco takového jako přirozená míra nezaměstnanosti a že minimálně v dlouhém období jím propagovaná rozšířená Phillipsova křivka neboli substituční vztah mezi nezaměstnaností a inflací neplatí. Vlády si prostě nemohou vybrat zda porostou rychleji ceny nebo nezaměstnanost – zpravidla jde o to, že s rychleji rostoucími cenami nezaměstnanost nakonec vzroste také. Stejně tak musel uznat, že jeho typický příklad veřejného statku – maják – není tak úplně veřejným statkem atd.
Jeho život byl ostatně plný rozporů či ironických zvratů. Ač byl člověkem, který měl rezervovaný vztah k využití matematiky v ekonomii, tak pravděpodobně neexistoval ekonom, který by pro její rozšíření v ekonomii udělal více. V roce 1947 publikoval možná své nejvýznamnější dílo „Základy ekonomické analýzy“ (Foundations of Economic Analysis). Tato kniha začíná známým cictátem, který tvrdí, že „matematika je jazyk“ a cílem této knihy je převedení do té doby významně verbálních ekonomických teorémů a postulátů do matematických termínů a systematizace používání matematiky v ekonomii. Do té doby se matematika používala spíše nárazově než systematicky, od té doby podnes je matematika základem ekonomické analýzy. Tato kniha byla jeho disertací. Legendy praví, že po oponentním řízení nad textem jeho disertace se člen hodnotící komise slavný ekonom Alois Schumpeter obrátil na svého kolegu a budoucího nositele Nobelovy ceny Wassily Leontiefa a prohlásil: „Tak co Wassily, myslíš, že jsme tu zkoušku udělali?“
Samuelson měl také odtažitý vztah k tzv. finančním inovacím na kapitálovém trhu a byl to právě on, jehož metody oceňování opcí spolupomohly k jejich vzniku a ke konci života si paradoxně dával za vinu, že tak dopomohl k rozvoji finančních bublin, které podle něj stojí za stávající tzv. Finanční krizí.
Přesto, že kromě toho vyvinul množství vynikajících ekonomických teorií, např. teorie veřejných statků, teorie projevených preferencí, teorii ekonomického růstu při navzájem s epřekrývajících se generacích až po teorie mezinárodního obchodu (Samuelsonův-Balassův model nebo Stopler-Samuelsonovův teorém), tak jeho ekonomické předpovědi a národohospodářská doporučení byla chybná. Samuelsonnovou známou predikcí bylo zejména to, že po skončení druhé světové války upadne americká ekonomika do recese – neboť poklesnou válečné výdaje vlády a tím i efektivní poptávka, důchod a spotřeba, což vyvolá další pokles poptávky atd. a roztočí se tak bludný kruh krize. Ovšem po skončení druhé světové války krize nenastala – naopak, nastal jeden z nejrychlejších růstů ekonomiky v historii. Druhým omylem byl důraz na citovaný substituční vztah mezi nezaměstnaností a inflací – v 70. letech měly totiž západní země po dlouhá léta jak vysokou nezaměstnanost, tak inflaci.
Když Samuelson 13. prosince 2009 zemřel, tak s ním odešel zřejmě poslední ekonomický generalista, ale také ekonom, který se až příliš často mýlil. Přesto, že změnil ekonomickou vědu, nikdy vlastně ekonomii plně nepochopil – a v tom není jeho tragédie, v tom tkví tragédie ekonomické vědy.
