Taky jste si někdy při čtení novin kladli otázku, jaký je vlastně rozdíl mezi spekulativním a jakýmkoli jiným obchodem? Nějaký by asi měl být, když označení spekulant má na rozdíl od slova obchodník nádech čehosi odpudivého či dokonce zavrženíhodného. Ale zkuste jej najít. Nevěřím, že uspějete. To už spíš dojdete k závěru, že zmíněné dělení je jen další ze slovních hříček, které nás dennodenně obklopují a že nás sémantikové moderní doby i tentokrát doběhli. Nevěříte?
Začněme dvěma učebnicovými definicemi spekulace. Jedna obecná tvrdí, že „spekulace představuje takovou situaci, kdy se aktér snaží využít všech informací, znalostí a příležitostí, které má k dispozici, aby je proměnil v zisk.“ Specializované učebnice peněžní ekonomie zase například o spekulaci na měnu tvrdí, že „jejím nejcharakterističtějším rysem je, že se příslušný subjekt snaží odhadnout budoucí vývoj devizového kurzu a na základě tohoto odhadu utváří svou otevřenou devizovou pozici (tedy rozdíl mezi svými pohledávkami a závazky v devizách).“ Dobrá, no a co? Kdybychom stejnými větami definovali obchod, nemuseli bychom v nich změnit ani jediné slovo. Snaha vydělat, prodat dráž než jsem nakoupil a využít maximum příležitostí k realizaci zisku je nejen základem každého obchodu, ale i podnikání obecně. Jaký smysl a jakou logiku má tedy uvedené kategorizování obchodů na akceptovatelné či neakceptovatelné, špatné a dobré?
Mnozí z těch, kteří v takové dělení věří, říkají, že spekulant je přece úplně někdo jiný než „normální“ obchodník. Spekulant se snaží svým jednáním ovlivnit cenu obchodované komodity. Ale copak se o ovlivnění ceny nesnaží vždy obě strany jakéhokoliv kontraktu? Je přece absurdní představa, že velkoobchod drogistickým zbožím se nesnaží vyjednat (tedy ovlivnit) cenu, za kterou nakupuje od výrobce, a že výrobce se o to nesnaží také. O totéž jde při vyjednávání mezi velkoobchodem a maloobchodem a nakonec při vyjednávání ceny mezi malým prodejcem a zákazníkem. Prodejce nabízí cenu a zákazník buď koupí nebo jde jinam. Snaha ovlivnit cenu tedy zřejmě tím správným dělícím kritériem nebude. Nejlepší obchodníci budou v každém případě ti, kteří cenu dokáží nejlépe ovlivnit ve svůj prospěch. Pro všechny snahy o ovlivnění ceny zůstává samozřejmě jako kritérium přijatelnosti jejich legálnost. Pokud budu obchodního partnera tlačit ke zdi tím, že unesu jeho dceru, pak si zasloužím soud a trest. To ale opět platí pro jakýkoli druh obchodu.
Jiným argumentem proti spekulaci bývá, že nic nepřináší, nevytváří žádné hodnoty. Opět platí, že v tom případě přináší stejně „málo“ kterýkoli jiný obchod. Zisk z obchodu je ale přece hmatatelný a každý z nás mu rozumí. Vždyť řeč peněz je jedním z nejsrozumitelnějších dorozumívacích jazyků této civilizace. Schopnost obchodem vydělat je přece zřejmým zhodnocením duševního vkladu obchodníka, využitím jeho lidského kapitálu. Je rozdíl v tom, když někdo vydělá na obchodu s měnou nebo na obchodu s automobily? Rozdíl mezi jakýmikoliv dvěma obchody může být asi jedině v objemu zisku, který z nich plyne. Čím více obchod vynáší, tím více jej zřejmě obhájci konceptu spekulace budou zařazovat právě do této umělé kategorie. Možná, že právě teď jsme narazili na kořen oné neobhajitelné distinkce. Mimochodem nezapomínejme na to, že třeba kvalitní kapitálový trh vytvářejí a uchovávají právě oni znevažovaní spekulanti. Čím je jich více, tím více lze cenu obchodovaných cenných papírů označit za tržní. A je pak jedno, jestli je spekulantem velký investiční fond, nebo učitel dějepisu. Motivace obou je stejná. Copak se proto budeme na učitele dějepisu dívat přes prsty?
Celý koncept zavrženíhodné spekulace, tak jak bývá dnes prezentován, je prostě nepochopitelným výmyslem. To, že existují ziskové příležitosti, které jedni vidí a druzí ne (přičemž ty nejziskovější jsou viditelné pro menšinu, kdyby byly známy všem, nebyly by přece nejziskovější), je základem jakékoli konkurence. Konkurence nespočívá v rovnosti možností. Právě naopak. Celý koncept směřování k rovnováze je založen na nerovnosti. Na nestejné schopnosti všech objevovat příležitosti k zisku. Kdyby všichni měli ve všem stejnou startovací čáru, měli bychom asi identické produkty s identickými cenami v identických obalech. Právě nestejná schopnost lidí objevovat ziskové příležitosti, dělá konkurenci konkurencí. Startovací čára není před námi, je v každém z nás. Nepochopení tohoto elementárního principu rodí hory nových mýtů. Jedním z nich je rozlišování obchodů na „přijatelné“ a „spekulativní“. Sejměme ze slova spekulace onen hanlivý nádech a prostě si přiznejme, že spekulanty jsme v jistém smyslu všichni.
