Pořekadlem „v dobrém roce šetři na špatné časy“ Tomáš Sedláček vysvětluje stabilizační keynesiánskou fiskální politiku, která má stimulací a restrikcí agregátní poptávky vyhlazovat ekonomický cyklus. A jak dále jedním dechem dodává, podívejte se na deficity moderních českých vlád, které byly generovány i v době bezprecedentního růstu výkonu. Copak vlády České republiky to jednoduché pořekadlo neznají?
Jednoduchá logika stabilizační keynesiánské fiskální politiky je nepopiratelná. Ovšem je otázkou, zda se moderní české vlády podle této jednoduché logiky nechovaly proto, že toto pořekadlo neznaly, anebo proto, že se tímto pořekadlem řídit nechtěly. Zatímco lord Keynes v době, kdy byl západní svět skeptický vůči fungování svobodných trhů, navrhl zásah státu jako zachránce, či v konotacích Tomáš Sedláčka jako „spasitele“, který vyvádí svůj lid z bídy, my dnes vzýváme postkomunistický stát, který nás čtyřicet let systematicky do bídy přiváděl. Jinými slovy, zatímco lord Keynes nechává intervenovat benevolentní vládu, my dnes necháváme intervenovat vládu, která nás čtyřicet let zotročovala. Je proto otázkou, jestli je historicky závislé chování vlád post-transformačních zemí schopno vlastního očištění. Je otázkou, jestli jsou tyto vlády schopny být benevolentní a dodržovat jednoduchá pravidla, aniž by tato pravidla byla vymáhána vyšší autoritou či byla předepsána v ústavě, jak navrhuje profesor Holman. Osobně si myslím, že nejsou.
Důvodem je jejich nedůvěra, které se těší. Tato nedůvěra se dá jednoduše odhadnout podle vývoje toho, jak jsou moderní české vlády vnímány v souvislosti se světem korupce. V průběhu celého transformačního a post-transformačního období měly moderní české vlády problémy s korupcí. Snažily se korupci řešit a výsledek je ten, že dnes jsme, co se týče hodnocení vnímání korupce podle Transparency International, na tom prakticky stejně, jako jsme byli před tím, než Zemanova vláda velmi kriticky zhodnotila proces transformace jako vysoce zkorumpovaný. A tak otázka znovu zní, proč další vlády s tímto vývojem nic neudělaly; bylo to proto, že to nechtěly, nebo dokonce proto, že toho vůbec nejsou schopny?
Pohled Tomáše Sedláčka po čtyřicetiletých zkušenostech s komunistickým režimem je proto velmi naivní v tom smyslu, že předpokládá schopnost vlády vlastního očištění či vlastní morální obrody nebo, chcete-li, vlastní transformace. Osobně si myslím, že už jsme čekali dost dlouho na to, abychom mohli v takové zázraky vůbec doufat, proto je třeba samostatné rozhodování vlád omezovat a ne čekat, až se vlády poučí.
