Pozn. autora úvodem:
Vlastně ani nevím, v jaké verzi vyšel můj článek v Hospodářských novinách, neboť jsem vzhledem k časovému omezení neviděl poslední redakci a článek je na webové stránce HN „zamknutý“ jen pro předplatitele. Nicméně, existuje jedna perlička týkající se Petera Diamonda, kterou jsem do článku nezahrnul – z dobrých důvodů. Barack Obama v srpnu 2010 navrhl Petera Diamonda do rady guvernérů Fedu. A Senát amerického Kongres tuto nominaci vrátil bez toho, aby o ní vůbec hlasoval s odůvodněním, že Diamond není kompetentní v měnové politice. Počítám s tím, že Obama navrhne Diamonda podruhé a tentokrát mu to asi projde – Nobelova cena je vstupenkou do jakéhokoliv klubu. Nicméně námitka Senátu ohledně kompetence Petera Diamonda v měnové politice však není zdaleka tak irelevantní, jak by se mohlo zdát. Diamond je expert na labor market (ostatně viz udělení Nobelovy ceny a následující člínek), stejně tak je expert na oblast social security, optimal taxation a třeba růstu (v učebnicích je standardem Diamond-Samuelsonův růstový model – byť často již jen pod názvem model překrývajících se generací neboli OLG), ale o měnové politice Diamond nepublikoval. To ještě nemusí znamenat, že by nemusel jako jeden z rady guvernérů uspět. Nicména obecně platí, že Nobelova cena není kdovíjakou jistotou, že dotyčný je expertem na public policy nebo že bude provádět dobrou ekonomickou politiku. Ostatně hvězdné složení dnes již bývalého týmu Obamových ekonomických poradců hovoří za vše – nejhvězdnější tým poradců v ekonomické historii prováděl snad jednu z nejhorších hospodářských politik v historii (podrobnosti viz zde). Ostatně hvězdný tým je již dávno minulostí a dnes Obamovi zůstal ve fuknci jen jeden jeho člen (Austen Goolsbee) – ostaní na své funkce rezignovali. Snad Diamond dopadne lépe…
Článek:
Model nákladů vyhledávání umožňuje pochopit trh práce lépe než jiné teorie
Pokud si pod vlivem populárních médií a jejich nářků nad selháním ekonomické vědy myslíte, že ekonomie nemůže nabídnout zajímavé a prakticky využitelné teorie, pak jste na velkém omylu. Letošní Nobelova cena za ekonomii udělená dvěma americkým a jednomu britsko-kyperskému ekonomovi to dokazuje. Američané Peter Diamond a Dale Mortensen a Brit kyperského původu Christopher Pissarides získali letošní cenu za analýzu trhů, na kterých existují náklady hledání, a také nutnost najít vzájemnou shodu v poptávce a nabídce. Dlouhá léta ekonomické modely předpokládaly, že trhy fungují hladce – tedy bez takzvaných transakčních nákladů. V takovém případě jsou cena a partneři obchodu nalezeni prakticky okamžitě a tržní rovnováha odpovídá bodu, v němž se teoretická křivka nabídky protíná s teoretickou křivkou poptávky. Realita je ovšem mnohem složitější a trhy se často nechovají tak, jak by neoklasické teorie předpokládaly.
Trhy jsou robustní – více než si myslíte
Tento nesoulad byl pak živnou půdou pro všechny, kteří neoklasickou ekonomii napadali a vymýšleli různé „hereze“ typu nedokonalých trhů, asymetrických informací, externalit a veřejných statků k tomu, aby vysvětlili zdánlivě nevysvětlitelné tržní fenonémy. Peter Diamond ovšem ukázal, že pokud do svých úvah zahrneme alespoň část transakčních nákladů – tedy náklady na vyhledávání tržních příležitostí (neboť informace o nich nejsou zadarmo ani nejsou přístupné komukoliv), pak můžeme vysvětlit mnohé tržní situace i bez toho, abychom předpokládali odchylky od konkurenčních trhů.
Teorii vyhledávacích modelů popsal Diamond ve svém článku z roku 1971 „A Model of Price Adjustment“ (Model cenového přizpůsobování). V tomto článku ukázal dvě podstatné skutečnosti. Za prvé, že existence nákladů hledání a nutnost vzájemné shody (neboli matchingu) samy o sobě nepostačují k tomu, aby došlo k cenové disperzi, tedy k nahrazení jedné rovnovážné ceny množstvím různých cen z jednotlivých transakcí. Na druhou stranu Diamond dokázal, že i velmi malé náklady hledání vychýlí výslednou rovnovážnou cenu velmi daleko od ceny předpokládané neoklasickým modelem nabídky a poptávky na konkurenčních trzích – a to do oblasti, ve které by se ceny pohybovaly, pokud by byly stanovovány monopolem. Tento výsledek byl později nazván Diamondovým paradoxem a stal se podnětem pro množství dalších výzkumů.
Aplikace na pracovní trh
Dale Mortensen a Christopher Pissarides aplikovali Diamondovu analýzu na pracovní trhy. Výsledkem je model, který se v ekonomické teorii nazývá Diamondův-Mortensenův-Pissaridesův model neboli DMP. Na straně nabídky práce jsou jednotliví potenciální zaměstnanci, kteří vždy stojí před volbou – akceptovat nabídnutou pozici, nebo ji odmítnout a ještě nějakou dobu hledat. Na straně poptávky po práci je tomu obdobně. Jakékoliv rozhodnutí přitom přináší náklady – v případě přijetí nabídky ze strany zaměstnance jsou to náklady obětované příležitosti nějakého budoucího lepšího místa, v případě odmítnutí nabídky se pak jedná o náklady obětování příjmů z této pozice.
Rozhodnutí o přijetí nebo odmítnutí je ovlivněno situací na pracovním trhu v dané chvíli – vstupujícími veličinami jsou počet nezaměstnaných, počet volných pracovních pozic jinde a jejich struktura vzhledem ke kvalifikaci uchazeče, výše nabídnuté mzdy a jiných benefitů, výše podpor v nezaměstnanosti, výše reálné úrokové míry, ale také efektivnost zprostředkovatelů na trhu práce nebo obtížnost či jednoduchost najímání a propouštění pracovníků.
Vyšší podpory, méně práce
Výsledkem jejich analýz pracovních trhů je nepříliš překvapivý fakt, že pokud budou vyšší podpory v nezaměstnanosti, bude nejenom větší počet nezaměstnaných, ale ti budou navíc bez práce déle. Stejně tak DMP model poskytl teoretické vysvětlení takzvané Beveridgovy křivky, která ukazuje vztah mezi mírou nezaměstnanosti a počtem volných pracovních míst. Vztah, který byl poprvé popsán anglickým ekonomem Williamem Beveridgem (spoluzakladatel nejen London School of Economics, tedy školy, na které působí jeden z oceněných Christopher Pissarides, ale také anglického welfare state), ukazuje, že empiricky je období vysoké nezaměstnanosti doprovázeno nízkým počtem volných pracovních míst a naopak, což je důsledkem měnícího se hospodářského cyklu a jeho dopadu na rozhodování lidí na trhu práce.
Na první pohled nelogické
Nicméně další důsledky DMP modelu jsou mnohem zajímavější. Na rozdíl od klasických modelů nabídky a poptávky, kde existuje pouze a jenom jeden rovnovážný stav, může v důsledku existence nákladů vyhledávání existovat rovnovážných stavů několik, z nichž ne každý je stejně výhodný pro všechny strany stejně. Stejně tak mohou existovat v důsledku pohybu podkladových faktorů takové změny na trhu práce, které na první pohled vypadají nelogicky nebo jsou alespoň v rozporu s Beveridgovou křivou – například současný růst nezaměstnanosti a růst počtu volných pracovních míst. Dlouhá léta ekonomická teorie vysvětlovala tyto odchylky zejména odchýlením se od předpokladů konkurenčních trhů. Nicméně DMP model nabídl vysvětlení alternativní – jde o změnu reakce lidí na konkurenčním trhu na změny podkladových veličin pro rozhodování, například na zvýšení podpor v nezaměstnanosti nebo na legislativní změny v procesu najímání nových pracovníků a propouštění těch stávajících.
Hledání nemovitostí a všeho ostatního
Takzvané modely vyhledávání neboli search modely jsou sice nejznámější z oblasti pracovních trhů, lze je však aplikovat i na trhy realitní a mnohé další. Lze totiž poměrně dobře argumentovat tím, že na téměř každém trhu existují nějaké náklady vyhledávání a nesoulad mezi tokem nabídky a poptávky (ne všechna nabídka a poptávka je na trhu přítomna v jednom okamžiku) a že na každém trhu se kupující i prodávající ocitnou v situaci, kdy se musí rozhodnout, zda uzavřít kontrakt, anebo ještě počkat a dál hledat.
Pokud search modely rozebereme „na šroubky“, pak na konci každého z nich je rozhodování, zda pokračovat v hledání, nebo akceptovat nabídku, která sice nemusí být úplně ideální, ale je dostatečně uspokojující v tom smyslu, že je lepší než nesení rizika a nákladů dalšího hledání, byť i s šancí na nalezení lepšího partnera – nejenom obchodního.
„Trh“ partnerských vztahů
Také trh partnerských vztahů a uzavírání manželství či rozhodování o dětech lze popsat přesně tím samým způsobem. Svobodní muži a ženy stojí vlastně před stejným problémem jako muži a ženy na trhu práce. Musí investovat čas a peníze do hledání potenciálního partnera a musí zde dojít ke vzájemné shodě v nabídce a poptávce. A navíc na trhu existuje tvrdá a nesmlouvavá konkurence. Nakonec dojde k tomu, že každý si vybere nikoliv nejlepšího partnera, ale toho, u kterého se vyplatí zůstat vzhledem k rizikům a možným výnosům případného budoucího hledání. Díky search modelům tak je možné poměrně dobře analyzovat třeba růst věku sňatku nebo růsty a poklesy míry rozvodovosti. Zkrátka, ekonomie někdy může být užitečná i zábavná zároveň.
Další články o nositelých Nobelovy ceny za ekonomii:
Nobelova cena 2001: Vím, že nic nevím (Joseph Stiglitz, George Akerlof, Michael Spence)
Nobelova cena 2002: Člověk ekonomický (ne)existuje (Vernon Smith a Daniel Kahneman)
Nobelova cena 2003: Ztraceni v řadách času (Clice Granger a Robert Engle)
Nobelova cena 2004: Proč mají vlády plnit sliby (Finn Kydland a Edward Prescott)
Nobelova cena 2005: Kdy se kuře nebojí (Robert Aumann a Thomas Schelling)
Nobelova cena 2006: Nobelův výbor zaspal dobu (Edmund Phelps)
Nobelova cena 2007: Fungování trhů (Leonid Hurwicz, Eric Maskin, Roger Myerson)
Nobelova cena 2008: Oslava mezinárodního obchodu (Paul Krugman)
Nobelova cena 2009: Hezké čtení, ale na cenu málo (Oliver Williamson, Elinor Ostromová)
