Na to, že se České republice markantně snižuje časový interval, poněmž politik „ve funkci“ získá pocit, že všemu rozumí, a tudíž se můžeke všemu vyjadřovat, si musíme dennodenně zvykat. Nejhorší jsoupřípady, kdy politik ztratí veškeré zábrany v úsudku. Přesně to sestalo Davidu Rathovi, absolventovi Fakulty všeobecného lékařství UK –lékařskou odbornost v žádném případě nezpochybňuji. Ten nedávno nabyldojmu, že rozumí ekonomii a finančnictví, a prezentoval svůj návrh nastátní intervence do bankovního sektoru. Ve stručnosti: banky jsou prýpijavice na těle českého hospodářství, protože neúměrně zdražilypeníze, neposkytují žádné úvěry a ještě vybírají bankovní poplatky. To,že podobné mínění sdílí hodně lidí, neznamená, že je pravdivé. Pan Rathbohužel prokázal, že vůbec nechápe ekonomické souvislosti. Bezinvektiv, to je prostě fakt.
Myslet si, že cena peněz musí být zákonitě na všech trzích provšechny stejná, je samozřejmě nesmysl. Stejně jako to, že kdokoliv mána vypůjčení cizích peněz nárok. Není tomu tak. Riziko, že dlužník – aťjiž korporace nebo fyzická osoba – nebude úvěr splácet, se liší, a to vmnoha úhlech pohledu: vertikálně (dle velikosti firmy či příjmužadatele), horizontálně (firma s miliardovým obratem podnikající vcestovním ruchu vs. stejně velký energetický podnik), ale takéregionálně (tj. mezi rezidenty různých států). Všechny tyto aspektyhrají na finančních trzích důležitou roli. Vězme, že bankynevyhodnocují rizikovost spojenou s potenciálním dlužníkem k ukrácenísvé dlouhé chvíle. Tímto procesem musí zajistit, aby byly klientemdeponované prostředky spravovány zodpovědně, přitom splňovat explicitněnastavené regulatorní požadavky a omezení, a navíc ještě zůstatatraktivní pro akcionáře a další klienty.
Pomiňme nyní fakt, o němž se v makroekonomii přednáší v prvnímsemestru vysokoškolského studia, a sice že nezodpovědným pumpovánímpeněz do ekonomiky jakožto zdroje růstu by pan Rath dlouhodobě nikomunepomohl, rozhodně ne tak, jak si představuje, a soustřeďme se na jímzmiňovaný koncept „státní banky“. Stává se normou, že politicizapomínají, kde se berou veřejné prostředky, s nimiž tak rádi plní svéosobní vize. To nejsou virtuální peníze. Nejsou to ani peníze vydělanéstátem. Jde o prostředky lidí, kteří jsou donuceni vzdát se jich anedobrovolně, formou daňových odvodů, platit provoz státního aparátu.Onou normou by naopak mělo být, že státní aparát bude s těmitoprostředky zacházet maximálně efektivně. Nemám pocit, že státní banku,politicky motivovanou „půjčit všechno všem“ z peněz daňovýchpoplatníků, lze za příklad hospodárné péče označit. Ostatně 90. léta,státem vlastněné banky a jimi nasekaný objem špatných úvěrů ve stovkáchmiliard Kč, který jsme společně a nerozdílně zaplatili ze svých daníprostřednictví ČKA, budiž pádným argumentem proto, ať se do podobnýchdobrodružství znovu nepouštíme, obzvlášť v České republice ne!
Co se cen v tuzemském bankovním sektoru týče: Nelze se bankám divit,že na bankovních poplatcích vydělávají. My Češi totiž tuze rádi platímebankovní poplatky. Proč bychom jinak drželi cca dvě třetiny bilančnísumy bankovního sektoru ve čtyřech největších bankách, které vespotřebitelských cenových srovnáních dlouhodobě patří mezi subjekty snejvyššími poplatky a jimi nabízená efektivní úroková míra z vkladůstěží pokryje inflaci? A to všechno v situaci, kdy řada konkurenčníchbank nabízí nulové či minimální poplatky, řada družstevních záložengarantuje až několikrát vyšší úrokovou sazbu na spořících atermínovaných účtech, přičemž se na všechny tyto subjekty vztahujezákonné pojištění vkladů a vyřízení přesunu peněz nebo rovnou změnabanky nezabere více času než každodenní nákup v supermarketu? Vše mámev rukou my, klienti. My musíme rozhýbat konkurenci. Je to mnohemúčinnější a hlavně levnější než nesmyslné intervence státu.
Politickému klimatu by nesmírně prospělo, kdyby se volení zástupcisnažili co nejstriktněji držet témat, kterým skutečně rozumějí. Jelikožs rostoucím vlivem u nás klesá schopnost sebekritiky, nechť zůstanezákladním stvrzením odbornosti specializace vysokoškolského vzdělání,popřípadě pracovní zkušenosti v oboru, nikoliv pocit bohorovnosti.Přiznat, že něčemu nerozumím, není ostuda. Ani před volbami ne. Ostudaje myslet si opak.
