Není nejprestižnější, není nejsledovanější, není nejspornější. Přesto je cena ze ekonomii zcela výjimečná.
Od roku 1901 se každý rok v prvním týdnu října uděluje celkem pět Nobelových cen – za lékařství a fyziologii, chemii, fyziku, literaturu a za mír. Přesně podle poslední vůle Alfreda Nobela z roku 1895, byť některá ustanovení této závěti jsou dnes vykládána poněkud odlišně než v minulosti (zejména co se týče odůvodnění ceny, kdy postupně došlo k odklonu od oceňování výsledků dosažených v roce před udělením ceny ve prospěch ocenění celoživotních zásluh). Nicméně od roku 1969 je vždy udělována ještě jedna cena dodatečná – ta za ekonomii. Letos ji získali američtí ekonomové Thomas Sargent a Christopher Sims za „empirický výzkum při zkoumání příčin a následků v makroekonomii“.
Co je to však za podivnou cenu, když se o ní Alfréd Nobel ve své závěti vůbec nezmiňuje – už jenom proto, že koncem 19. století se ekonomie nazývala politickou ekonomií a všeho všudy existoval pouze jeden plně placený profesor ekonomie na světě – Alfred Marshal na univerzitě v Cambridgi. Přesto jsou procedury při vybírání laureátů, jejím udělování a předávání nápadně shodné s ostatními a dokonce i oficiální webová stránka Nobelových cen (www.nobel.se) mezi sebe ekonomii přijímá, byť jen s názvem „Cena za ekonomii“. A na rozdíl od ostatních Nobelových cen poskytuje finanční prostředky na vyplacení odměny oceněným ekonomům Švédská centrální banka (Sveriges Riksbank), byť ve stejné výši jako odměny vyplácené v ostatních kategoriích. Jak je vlastně možné, že prakticky existuje „Nobelova cena za ekonomii“?
Příběh začíná v roce 1968, když Sveriges Riksbank slavila třista let od svého založení (jedná se spolu s Bank of England o jednu ze dvou nejstarších centrálních bank na světě). Při této příležitosti se její vedení rozhodlo ustanovit novou cenu, kterou nazvalo „Cena švédské centrální banky za ekonomickou vědu na paměť Alfréda Nobela“ s tím, že finanční závazky z udělování této ceny ponese právě Sveriges Riksbank. Cena je udělována Švédskou královskou akademií a to podle stejných principů jaké platí při udělování ostatních Nobelových cen – včetně postupu výběru kandidátů. Každý rok Akademie požádá dopisem významné osobnosti ekonomické vědy (jedná se o cca tři tisíce profesorů z významných univerzit), aby navrhli nositele ceny pro následující rok. Obvykle se sejde několik set nominací, přičemž nevyžádané nominace nejsou brány v úvahu. Dopisy s formulářem na nominaci jsou rozesílány v září předchozího roku a termín pro jejich vyplnění je 31. ledna příslušného roku. Výbor pro udělování ceny o velikosti obvykle pět až osm lidí zadá u nejvýznamnějších kandidátů vypracování expertních studií o jejich přínosu a vědecké činnosti (někdy u švédských, ale mnohem častěji zahraničních expertů). Poté předloží svůj návrh na udělení ceny Odboru sociálních věd Akademie ve formě zprávy, která obsahuje rozsáhlou studii o činnosti nejvýznamnějších kandidátů včetně pořízených expertních studií. Na základě těchto matriálů navrhne Odbor laureáta (nebo laureáty) pro daný rok, přičemž zpravidla respektuje návrh Výboru. Konečné rozhodnutí pak provede celá Akademie – nejčastěji až na začátku října (hlasování Akademie probíhá na většinovém principu). Oceněný je pak informován ve stejný den jako veřejnost, byť s předstihem několika hodin. Pokud byste se však chtěli například dozvědět, kdo byl mimo oceněných v jednotlivých letech nominován (a cenu nezískal), pak si budete muset ještě chvíli počkat – tyto informace jsou tajné ještě 50 po roce udělení. Čili první dodatečné informace o první volbě budou – v případě zájmu – odtajněny až v roce 2020, neboť první Nobelova cena za ekonomii byla udělena v roce 1969. Pokud se ovšem do té doby nezmění švédské zákony.
Psycholog i Čistá duše
O tom, jaké jsou principy udělování Nobelových cen lze pouze spekulovat. Nobelův výbor ani Akademie svá rozhodnutí nijak nekomentují, i když poskytují pro každé udělení svá zdůvodnění. Ty ovšem poskytují pouze argumenty, proč se nositelem ceny stal vybraný kandidát. Neříkají nic o tom, proč jiný kandidát cenu nezískal. Proto jakékoliv názory na principy udělování jsou nutně spekulativní. Přesto však lze některá zásadní pravidla vysledovat. Zejména platí, že ekonomie jako věda je chápána značně široce. Což má za následek, že některé nositele lze těžko jako ekonomy charakterizovat. Snad nejtypičtějším příkladem je Daniel Kahneman, oceněný v roce 2002 za integraci psychologie do ekonomické vědy zejména v oblasti rozhodování za rizika. Profesí i charakterem je však Kahneman spíše psycholog. Obdobně je na tom John Nash (nositel ceny z roku 1994, ten, o kterém byl natočen hollywoodský trhák „Čistá duše“ s Russelem Crowem v hlavní roli) který byl vždy spíše matematikem a jeho přínos k rozvoji ekonomie byl spíše „vedlejšákem“. Přesto, že je Nashova rovnováha dnes jedním ze základních kamenů teorie her, tedy teorie o tom, jak se chovají a rozhodují lidí v situacích, kdy výsledek jejich rozhodování je závislý na také na rozhodování ostatních – jako třeba v pokeru nebo v šachu. Z této analogie ostatně pochází i sám název – „teorie her“.
Ani Gore, ani Obama
Zásadním kritériem pro udělení ceny je to, že laureátův přínos pro ekonomickou vědu by měl být originální, z vědeckého a praktického hlediska důležitý a musí mít dopad na rozvoj vědy. A také musí (alespoň do určité míry) projít testem času. Proto nikdy nikdo nedostal a nedostane Nobelovu cenu za ekonomii za (třeba i úspěšnou) hospodářskou politiku nebo za politická tlachání. Pro takové zájemce existuje Nobelova cena za mír a primárním příkladem takových nositelů jsou třeba nedávní nositelé Al Gore nebo Barack Obama (oba za tlachání).
Dopad myšlenek na hospodářskou politiku či její ovlivnění může být považován za pomocné vedlejší kritérium, nikoliv však ve smyslu, že dotyčný sám nutně musí být politikem, a už vůbec se nemůže jednat o jediný přínos. Není tak možné, aby Nobelovu cenu za získal ekonomii třeba Roger Douglas, autor velmi úspěšné ekonomické reformy na Novém Zélandu z počátku 80. let nebo dokonce Václav Klaus (jak některá česká média poněkud zcestně uvažovala v polovině 90. Let v dobách mediálního nadšení pro transformaci ekonomiky). Není totiž za co. Žádný z přínosů těchto ekonomů ekonomické vědě jako takové nesplňuje ani jedno z klíčových kritérií. Obdobně jsou na tom ale i někteří svého času „populární zpěváci“ světové ekonomie či lépe řečeno hospodářské politiky jako třeba zesnulý harvardský profesor J. K. Galbraith či jeho žijící kolega Geoffrey Sachs specializující se na problémy transformace. Oba dva jsou totiž v ekonomické vědě dosti sterilní.
A proto cenu naopak v roce 2002 získal Joseph Stiglitz (spolu s Georgi Akerlofem a Michaelem Spencem), ale nikoliv za svojí kontroverzní činnost ve Světové bance, nýbrž za své příspěvky k rozvoji rozhodování za nejistoty, které jsou dnes natolik standardní součástí hlavní části ekonomické teorie, že mnoho studentů ani netuší, kdo je jejich původcem. A to přesto, že dnešní Stiglitzovy názory na Finanční krizi, Velkou depresi, jejich příčiny a navrhované řešení jsou (diplomaticky řečeno) v rozporu se základy ekonomické vědy i se zdravým rozumem. A stejně tak získal (zcela oprávněně) Nobelovu cenu díky svým příspěvkům k teorii mezinárodního obchodu i jiný „populární ekonomický zpěvák“ Paul Krugman, který je na tom z hlediska komentování hospodářské politiky stejně jako Stiglitz – zcela mimo realitu. Krugmanův přínos byl zejména v tom, že dokázal vysvětlit záhadu, která od druhé světové války zůstávala nevyřešena. Podle tehdy platných teorií mezi sebou měly nejvíce obchodovat chudé a bohaté země tedy země vzájemně si nepodobné. Tak tomu však nebylo a není. Nejvíce spolu obchodují země bohaté a navzájem velmi podobné. Ač se to tedy na první pohled nemusí zdát jasné, pak ekonomická teorie a hospodářská politika jsou dvě zcela odlišné disciplíny a neexistuje významná korelace mezi kvalitami ekonoma v jedné a druhé oblasti.
Dalším principem, je to, že drtivá většina nositelů ceny je získala takříkajíc za „celoživotní dílo“. Výbor sice zdůrazňuje ve svém zdůvodnění některé specifické přínosy laureátů, přesto se převážně jedná o cenu za obecný a zejména dlouhodobý a dlouhodobě uznávaný přínos rozvoji ekonomické vědy. Logickým, byť nezamýšleným důsledkem této politiky je to, že prakticky nelze cenu neudělit. Vždy se najde někdo, kdo kritéria splňuje a cenu si zaslouží, byť třeba v předchozím roce nijak významně k rozvoji disciplíny nepřispěl. Důsledkem také je, že aby někdo Nobelovu cenu za ekonomii získal, tak musí být relativně starý. I oba letošní nositelé – Sargent a Sims – jsou téměř sedmdesátiletí. Těch, kteří cenu získali před šedesátým rokem svého života, jsou naprostou výjimkou. Jednou z nich byl např. Robert Lucas, který ji získal v roce 1995 jako 56-letý za revoluci v makroekonomii, kdy do ekonomických modelů zavedl princip racionálních očekávání, tedy poznatek, že lidé berou v úvahu zejména budoucí výhled a nikoliv nutně proběhlou minulost, nebo již zmíněný Paul Krugman, které mu bylo v roce, kdy získal cenu, 55 let. Nejmladším oceněným byl pak Kenneth Arrow v roce 1972, kterému v době udělení bylo ještě o pět let méně. Dále se musíte se dožít dne rozhodnutí o udělení ceny (nikoliv nutně jejího oznámení nebo převzetí), jak dokumentuje případ Williama Vickreye, který zemřel v roce 1996 tři dny po oznámení o udělení Nobelovy ceny na infarkt. Zda byly tyto dvě skutečnosti ve vzájemné souvislosti, nicméně agentury neuváděly. A někdy musíte čekat opravdu dlouho. Ronald Coase (dnes nejstarší žijící Nobelista, který koncem roku snad oslaví 101 let) ji získal v roce 1991, tedy ve věku požehnaných 79 let – a to za článek, který napsal již na počátku třicátých let a ve kterém vysvětlil důvod, proč vůbec v tržní ekonomice existují firmy. Obdobně Theodor Schultz byl oceněn v roce 1979 a ve věku 77 let – tentokrát za analýzu ekonomii zemědělství, což je doposud jediná cena tohoto druhu.
Hranice vkusu
Pokud se tedy někdy v populárních médiích uvažuje o vlivu Nobelovy ceny na prodloužení života a jako příklad se uvádějí dlouhověcí Nobelisté (třeba právě Coase), pak opak je pravdou – tím, že budete dlouhověcí, vaše šance na tuto Nobelovu ceny významně rostou. Díky tomu dochází i k určitým „nespravedlnostem“ – Fischer Black, jeden ze spoluautorů slavné Black-Scholesovy metody oceňování opcí, by Nobelovu cenu za rok 1997 nepochybně získal právě spolu s Myronem Scholesem a Robertem Mertonem, nicméně nesměl by v srpnu 1995 zemřít v „nízkém“ věku 58 let. Stejně na tom byl Amos Tversky, který by byl za rozvoj psychologických metod v ekonomii zcela jistě oceněn v roce 2002 spolu s Kahnemanem, ale ceny se nedožil – zemřel o šest let dříve.
Kdo chce uspět, že není dobré si příliš „polepit“ pověst, byť na druhou stranu hranice jsou „stanoveny“ poměrně daleko. Snad nejznámějším a nejdiskutovanějším případem je britská ekonomka Joan Robinsonová, která by si za své dílo (zejména příspěvky k teorii monopolistické konkurence, tedy situace, kdy na trhu není konkurence dokonalá, ze 30. let nebo za příspěvky k teorii růstu ze 60. let) Nobelovu cenu jistě zasloužila. Nicméně v jejím případě snad jako v jediném v historii ceny sehrály roli její osobní politické názory. V 60. a 70. letech se totiž stala proslulou a hlasitou obdivovatelkou Maovy politiky „Kulturní revoluce“ v Číně, což je něco, s čím zřejmě překročila přípustné meze únosnosti. Podporovat desítky hromadné vraždění je zřejmě příliš i na Švédskou akademii. Pokud však hranice nevkusu či zdravého rozumu nepřekročíte, pak obecně vzato se politické aktivity kandidátů neberou v úvahu. V tomto směru jsou typickými oceněnými liberálové Friedrich Hayek (1974) a Milton Friedman (1976), socialista Gunnar Myrdal (1974) a keynesiáni Jan Tinbergen (1969), James Tobin (1981), Franco Modigliani (1985), Robert Solow (1987) nebo již zmíněný „popleta“ Stiglitz. Názory ani jednoho ze jmenovaných nebyly v době, kdy dostal Nobelovu cenu nikterak politicky populární. Výhodu mají mladší ocenění, kteří mohou hranice únosnosti překročit s rostoucím věkem, neboť cenu odebrat nelze. Stejně tak se „neodečítá“ od přínosů vědě případný omyl nebo chybný výzkum, pokud jsou jinak kritéria udělení ceny splněna. Pokud by se totiž tak dělo, pak by Nobelovu cenu za ekonomii asi nedostal nikdo, neboť téměř každý z oceněných dokázal vytvořit ve svém díle i některé slabší kusy či vysloveně nesmysly. Příkladem mohou být třeba úvahy Paula Samuelsona o měnové politice (podle něj v určité doby nebyla vůbec důležitá) nebo majácích jako „učebnicového“ příkladu veřejných statků (ty zase neměly bez státních dotací existovat, přesto, že k tomu aby se dostaly do státních rukou, musely být de facto znárodněny).
Zapoměňte na citační index
Velkou roli zřejmě nehraje ani počet nominací na cenu a dokonce se zdá, že ani množství citací v době ocenění. Může být oceněn i někdo, kdo má velmi málo těchto akademických „bodů“ a nejednou se tak i stalo. Typickými příklady jsou třeba již zmíněný Hayek (v době ocenění v hlavním proudu ekonomické vědy prakticky zapomenutý¨a již nepublikující), ale také jediný zástupce sovětské vědy Leonid Kantorovič (1975), britský ekonom Richard Stone (1984), norský ekonometr Trygve Haavelmo (1989), či ekonomové Maurice Allais (1988), James Meade (1977) nebo Amartya Sen (1998). Není ani podstatná četnost akademických článků – Ronald Coase byl prakticky oceněn za dva texty – o teorii firmy a za článek, ve kterém popsal podstatu tzv. Coasova teorému. Ten říká, že za určitých podmínek není podstatné rozdělení vlastnických práv pro výsledný ekonomický výstup, což bylo v přesném rozporu s tehdejším pojetím. Oba texty byly natolik významné, že k získání ceny stačily – ostatně jedná se o dva nejcitovanější články v ekonomické historii.
Jiná kauzalita – tedy vztah udělení Nobelovy ceny a zvýšení zájmu o oceněné ekonomy a jejich teorie – také příliš neplatí. U některých ekonomů ke zvýšení zájmu došlo, avšak pokud se podíváme na konkrétní příklady, pak většinou zjistíme, že zájem začal růst již před tím, a udělení Nobelovy ceny bylo jen shodou okolností. Snad nejcitovanějším příkladem je Nobelova cena Friedrichu Hayekovi, který byl do počátku 70. let prakticky ztraceným dítětem ekonomické vědy a již zhruba 30 let se soustředil na obecnější problémy. Je pravdou, že po udělení Nobelovy ceny se zvedla vlna zájmu o jeho dílo, která dodnes prakticky neustala, ale tzv. rakouské obrození v ekonomické teorii započalo již o něco dříve (konferencí v South Royalton v létě téhož roku) a u bez udělení Nobelovy ceny by proběhlo tak i tak. Naopak v době udělení ceny zapomenutí ekonomové nijak na udělení cen z hlediska zájmu dlouhodobě neprofitovali, pokud nebyl jiný důvod pro tento zájem než udělení ceny. Dobrým příkladem je Hayekův spoluoceněný švédský ekonom Gunnar Myrdal, u něhož nebylo v době udělení možné ani najít vhodnou publikovatelnou práci a dnes o jeho díle studenti ekonomie prakticky nevědí. Snad nikdo jiný z oceněných nedopadl tak špatně jako on z hlediska zájmu o své myšlenky. Mimochodem je jediným z ekonomů, který prohlásil, že tato ceny by se měla zrušit, neboť „pokud ji mohou vedle mě dostat takoví lidé jako Hayek a Friedman, pak nemá smysl“. Ostatně právě Nobelova cena z roku 1974 patří mezi ty nejpodivnější. Byla udělena dvěma ekonomům – Friedrichu Augustu von Hayekovi a Gunnaru Myrdalovi a dodnes není jasné, zda Myrdal nedostal cenu jenom kvůli tomu, aby „vyvážil“ Hayeka z politického hlediska. Díky tomu vznikl i vtip o tom, že Nobelova cena za ekonomii je jedinou cenou, kterou mohou dostat současně i lidé, kteří tvrdí přesný opak.
Rozvojové ceny
„Úletů“ při oceňování bylo více. Nejdiskutovanější ceny (mimo rok 1974) jsou pravděpodobně Nobelovy ceny pro Amartyu Sena za studium institucionálních příčin hladomorů v roce 1998 a Roberta Mundella v roce 1999 za rozvoj teorie optimálních měnových oblastí. Nikdo netvrdí, že oba ocenění jsou špatní nebo průměrní ekonomové. Nicméně příspěvek ani jednoho z nich není tak veliký, aby dostali samostatnou Nobelovu cenu. U obou z nich přece jen také sehrála roli politika – u Mundella vytvoření Eura a u Sena to, že se jednalo o indického ekonoma, který se zabýval rozvojovými zeměmi a podobná „rozvojová“ Nobelova byla udělena do té doby pouze jedna – v roce 1979 ji dostali Arthur Lewis a Theodor William Schultz. Třetím příkladem „omylu“ je udělení ceny Edmundu Phelpsovi, který ji v roce 2006 získal za to samé, za co ji získal Milton Friedman přesně o 30 let dříve.
Na druhou stranu to samé se dá vyčítat i jiným „skutečným“ Nobelovým cenám – i u nich lze nalézt případy, kdy dva ocenění ze stejného roku tvrdí opak, i tam lze nalézt případy kdy je sporné, zda přínos toho kterého oceněného je dostatečně průkazný a na rozdíl od ekonomie nejsou dvě z tradičních Nobelových cen ani vědami (mír a literatura), kde ocenění může ještě navíc získat aktivní terorista nebo bezskrupulózní a aktivistický politik. Ekonomie není přírodní vědou, nýbrž vědou společenskou. A udělování Nobelovy ceny za ekonomii není ničím jiným než indikátorem stavu společenských věd obecně – cena nikdy nebude lepší než věda sama. A s ohledem na to, si zase výbor udělující Nobelovu cenu za ekonomii nevede tak úplně špatně, byť kromě úletů lze najít i některá významná opomenutí.
Tím nejznámějším byla již zmíněná Joan Robinsonová. Ale vedle ní se jedná třeba i o Gorgona Tullocka, což je americký ekonom a spoluzakladatel teorie veřejné volby, tedy teorie o tom, proč vlády jednaní jinak, než v zájmu občanů, za jejíž založení získal Nobelovu cenu v roce 1986 James Buchanan, čili jeho spoluautor základní knihy této oblasti ekonomické teorie „The Calculus of Consent“. Zde je však ještě možné zjednat nápravu – Tullock stále žije a mohl by získat cenu za rozvinutí této teorie do oblasti tzv. dobývání renty, neboli fakticky ekonomického vysvětlení korupce ve státní správě, a při této příležitosti by mohla získat Nobelovu cenu další žena – Anne Kruegerová. Jednalo by se sice o poměrně nezvyklé řazení, nicméně také by to nebylo poprvé. Třeba ekonomové Franco Modigliani a Merton Miller, kteří se zejména proslavili svými teorémy z oblasti financí o vlivu zadlužení a dividendové politiky na hodnotu firmy, kde prokázali, že na rozdíl od převládajících názorů, nemají tyto skutečnosti na hodnotu firmy vliv, dostali Nobelovu cenu odděleně v letech 1985 resp. 1990 a Miller se o ní musel navíc podělit ještě s dalšími dvěma ekonomy (W. Sharp a H. Markowitz). Stejně tak koncepce udělování cen za teorii her je poněkud zmatená. V roce 1994 získala cenu trojice Nash-Harsanyi-Selten a v roce 2005 pak dvojice Schelling-Aumann. Nobelův výbor se snaží oceňovat vědce i podle toho, kdy se svými objevy přišli – a z tohoto hlediska bylo vlastně pro Schellinga dost pozdě. Schelling byl svými zásadními pracemi (o taktice politiky během studené války) současníkem Johna Nashe a na jeho přínosech stavěli své modely právě R. Selten i J. Harsanyi, ale také právě Aumann, který koncept základní Nashovy rovnováhy rozšířil. Nobelova cena z roku 2007 také dala dohromady ekonomy dvou generací, kdy na Hurwiczova díla navázali Myerson a Maskin. Mnohem logičtější i chronologičtější by tak bylo ocenit třeba Nashe, Hurwicze a Schellinga najednou a pak ve dvou separátní cenách trojici Selten-Harsanyi-Aumann a dvojici Myerson-Maskin.
Ovšem nejvýznamnějším opomenutím z hlediska neudělení ceny je (prozatímní) neocenění indického ekonoma Avinashe Dixita. Bez Dixita by nikdy Nobelovu cenu nezískal Paul Krugman, neboť Stiglitz-Dixitův model monopolistické konkurence nejenom přesměroval Krugmanův zájem na oblast mezinárodního obchodu, ale také poskytl základ pro vytvoření tzv. nové teorie obchodu, za kterou Krugman cenu získal. A vidíte – Stiglitz i Krugman cenu již mají – a Dixit nikoliv. Ale třeba Dixit cenu získá za práci o reálných opcích (třeba spolu s Robertem Pindyckem) či za teorii her – koneckonců, je mu stále „jen“ 67 let, tedy méně, než většině laureátů v době ocenění.
Hvězdy versus specialisté
To, že se jedná o relativně mladou cenu, se ukázalo zejména zpočátku, kdy cenu dostávali zejména „velké hvězdy“ s přínosem dávné v minulosti jako byl třeba Samuelson. Po jejich „vyčerpání“ (či vymření) nyní přichází řada na specifičtější oblasti. Právě poslední desetiletí let je toho důkazem – cenu za rok 2007 získala trojice ekonomů (Hurwicz, Maskin a Myerson) za „položení základů teorie vytváření optimálních mechanismů“. Pro laika se jedná na první pohled o téměř nesrozumitelný výrok, ale pokud jej převedeme do lidštiny, pak se zmínění pánové zabývali tím, proč a jak jsou organizovány různé lidské instituce (jako třeba způsoby prodeje různých aktiv), jestli jsou tyto instituce optimální a zda-li by je nešlo vylepšit a případně jak. Dalším příkladem tohoto druhu jsou vlastně všechny ceny za teorii her či související výzkum (1994, 1996, 2005) a nebo cena za experimentální ekonomii z roku 2002 pro Vernona Smithe doplněná cenou pro psychologa D. Kahnemana či cena za rok 2009, kterou získali Olivier Williamson a Elinor Ostromová (dnes jediná oceněná žena) za analýzu fungování řízení v ekonomice – jak v případě obecně vlastněných statků, tak v případě firem.
Obecně lze také vysledovat, že vývoj oceňování reflektuje rozvoj matematických metod a preferenci dedukce v ekonomii. Jen od roku 2000 se osm z dvanácti udělených cen týkalo matematické ekonomie či využití matematických metod. Ale o matematice je vývoj ekonomie již od 40. let a to bez ohledu na to, co si o tom kdokoliv myslí. Již první Nobelova za ekonomii byla v roce 1969 udělena za rozvoj ekonometrických metod a to holandskému a norskému ekonomovi (Tinbergen a Frish).
Většinu Nobelových cen získali Američané, za nimi s velkým odstupem Britové a ostatní spíše paběrkují. A není se čemu divit – nejlepší ekonomické školy jsou ve Spojených státech a ekonomický výzkum prakticky probíhá pouze na stránkách anglicky psaných žurnálů. A i ti ekonomové, jejichž původ není anglosaský, dostali zpravidla cenu za to, co vytvořili v době svého působení ve Spojených státech (typicky třeba italský ekonom Franco Modigliani v roce 1985, nebo norský ekonom Finn Kydland v roce 2004) nebo alespoň v Británii (jako třeba ekonom Arthur Lewis v roce 1979). Možná překvapivý bude relativní úspěch velmi malých národů – severské národy si vedou velmi dobře, neboť Norové si mohou připsat tři Nobelovy ceny a Švédové dvě. Z rozvojových zemí pak jedna cena připadá na Indii. Navíc má Indie ve hře další kandidáty – zejména Dixita. Ten ovšem (typicky) působí v USA na Harvardově univerzitě. Možná překvapivě získal jednu cenu také Sovětský svaz a to v roce 1975, kdy byl jedním z oceněných Leonid Kantorovič. Vůbec Rusko je zajímavým fenoménem. Pokud budeme dobře počítat, tak ekonomové narození v Rusku nebo Sovětském svazu získali Nobelovu cenu čtyři – ale pouze jeden jediný pro Sovětský svaz (Kantorovič). Ostatní pak pro Spojené státy jako děti ruských emigrantů (Simon Kuznets v roce 1971, Vasilij Leontief v roce 1973 a Leonid Hurwicz v roce 2007). Jak je vidět jenom z tohoto vzorku, přišlo Rusko o obrovské množství lidského kapitálu jenom prostým faktem existence komunismu na svém území – a to ještě ruští komunisté ani nemuseli vraždit ty ekonomy zbývající (jednou z obětí Stalinských čistek byl třeba slavný ekonom Kondratěv).
A co Česko a čeští ekonomové? No, s ohledem na výše řečené zbytečná otázka…
