„Korupce je způsobena špatnou morálkou a okrádá společnost,“ říkají iniciátoři výzev a fondů, které mají za cíl potírat korupci ve veřejném sektoru. Tvrdí, že kdyby politici a úředníci nechápali své povolání jako příležitost vydělat si nečestným způsobem peníze, veřejné výdaje by byly efektivnější a všichni bychom ušetřili. Jsme přesvědčeni, že jde o velký omyl, který plyne z nepochopení situace úředníka ve státním sektoru. Ten totiž na rozdíl od firmy na trhu nemá nástroj, jak posuzovat ekonomickou efektivnost projektů. Korupce se pak nutně objevuje jako náhrada za standardní rozhodování podle zisku a ztráty.
Byrokraté nemají měřítko efektivnosti
Firma na svobodném trhu má jediný cíl: mít vyšší výnosy než náklady, tedy vydělat svému majiteli zisk. Zisk je kritériem ekonomické efektivnosti – znamená, že spotřebitelé si výrobku firmy cení dostatečně na to, aby se firmě vyplatilo jej vyrábět. Zisk majiteli ukazuje, že firma dobře posloužila spotřebitelům. Ztráta naopak znamená, že firma mrhá vzácnými zdroji – lidé nemají o výrobek firmy takový zájem, aby tržby pokryly náklady nutné na jeho výrobu.
U veřejného sektoru však vzniká zásadní problém: Státní úřady nenabízejí své služby na trhu za tržní ceny, ale financují se z daní. Úřadům proto vždy chybí „verdikt“ spotřebitelů v podobě zisku či ztráty, který by odhalil, zda poskytují služby potřebné či zbytečné. Z tohoto důvodu nelze efektivnosti ve veřejném sektoru nikdy dosáhnout – ekonomická efektivnost je zde zcela prázdným, nedefinovatelným pojmem. To má pro debatu o korupci dva významné důsledky.
Nikdo neví, co je to „předražené“
Za prvé, debata o „předraženosti“ státních zakázek postrádá obsah. Téměř denně se dočítáme o nějaké nové „předražené“ státní zakázce. Na otázku, kde je hranice „předraženosti“, však neumí nikdo odpovědět.
Předně, žádný projekt nemůže být „předražený“ v absolutním smyslu – může být předražený pouze relativně ke svým výnosům. Státní úřady ale nefungují na trhu. Nemohou podle kalkulace zisku a ztráty objektivně rozhodnout, zda má nějaký projekt adekvátní náklady vzhledem ke svým výnosům či nikoli. Firma Versace jistě nakupuje pro výrobu oblečení drahé textilie – nejsou však předražené, protože firmě stále generují zisk. Umí však někdo z kritiků korupce ve státním sektoru říci, kolik se má maximálně zaplatit za kachlíčky v tunelu Blanka nebo za počítače na vysokých školách, když zde tržní výkaz zisku a ztráty neexistuje? Plývání je ve státním sektoru všudypřítomné právě proto, že zde neexistuje měřítko efektivity. Nikoli proto, že se zde vyskytuje korupce.
Korupce je náhradní způsob rozhodování
Za druhé, korupce se objevuje právě z toho důvodu, že klasické rozhodování na základě zisku a ztráty ve státním sektoru nemůže vzniknout. Manažer či zaměstnanec soukromé firmy na trhu má samozřejmě také možnost zadávat firmám svých známých předražené zakázky či přímo firmu rozkrádat a poškozovat tak její vlastníky. Avšak na jeho chování se přijde: pokud je firma kvůli jeho zkorumpovanosti ve ztrátě, majitel to zjistí z účetního výkazu a manažer či zaměstnanec přijde o práci.
Bohužel, u byrokrata nemáme takový nástroj. Nad ním nevisí Damoklův meč tržního zisku a ztráty. Korupce má proto volný prostor. Ne proto, že by úředníci byli špatně vybraní. Ani proto, že by byli charakterově jiní než pracovníci soukromého sektoru. Pouze proto, že ve státním sektoru neexistuje ekonomický tlak na zaměstnance, aby se chovali efektivně. Korupce tak nastupuje jako logické, náhradní kritérium rozhodování. Je se státním sektorem nerozlučně spjata.
Švédští polobozi
Je snadné říkat, že úředníci berou úplatky, protože jsou morálně pokleslí. Problém je ale v tom, že po úřednících nikdo úspornost (efektivnost) v první řadě nežádá. A není divu – ta se totiž nedá ve státním sektoru definovat. Apely na lepší morálku tento klíčový fakt nemohou nikdy změnit.
Za příklad se často dává Švédsko jako vzor protikorupční morálky. Tvrdí se, že Švédové mají na veřejné projekty nižší náklady, neboť v jejich zakázkách nevystupuje žádná korupční přirážka. Bylo by však unáhlené z toho vyvozovat, že Švédové jsou paušálně slušnější.
Švédští úředníci mají vyšší platy, a tím i vyšší práh uplatitelnosti v konkrétních případech. Může se proto na první pohled zdát, že Švédsko trpí korupcí méně než my. Švédský model však ve skutečnosti není efektivnější. Tamní byrokraté v podstatě dostávají kolektivní úplatek v podobě vyšší mzdy výměnou za to, že se nenechají tak snadno zkorumpovat při jednotlivých rozhodnutích. Ve výsledku tak švédská státní správa spolyká mnohem více, než se zdá – je tedy podobně neefektivní jako ta česká.
Nenechme se proto mást povrchními a nepodloženými soudy o Švédsku. Jak vidíme, nejde o žádnou morální nadřazenost, ale o běžnou peněžní motivaci. Mimochodem, nezapomínejme ani na to, že největší česká korupční kauza, stíhačky Grippen, pramení právě ze Švédska.
Marné morální apely
Když zakladatel Nadačního fondu proti korupci Karel Janeček říká, že příčinou plýtvání ve státním sektoru je pokleslá (korupční) morálka, je to jako když reformátoři socialismu tvrdili, že příčinou neefektivity plánované ekonomiky jsou hamižní a neschopní plánovači. Dobře víme, že problém nebyl ve schopnostech ani v morálce plánovačů, ale v socialismu jako takovém.
Ze stejného důvodu nelze odstranit morálními apely dnešní plýtvání byrokratů. Jeho kořen je v samotných státních výdajích, kde se nerozhoduje na principu zisku a ztráty a kde úředník nemá měřítko, jak vyhodnotit efektivnost projektů, a proto ani povinnost jakékoli efektivnosti dosahovat. Korupce pak nutně nastupuje jako náhradní způsob, jak činit rozhodnutí.
Netvrdíme, že je korupce morálně v pořádku. Její odsudek je přirozený a pochopitelný. Tvrdíme však, že efektivní (nekorupční) chování lidí plyne v první řadě z ekonomického tlaku, který je schopen vyvinout jedině trh. Absence tohoto tlaku ve státní správě je skutečnou příčinou korupce. Jediným řešením je proto zprivatizovat maximum služeb, které stát poskytuje, a drasticky zredukovat státní výdaje. Dokud tento elementární ekonomický poznatek nepřijme laická veřejnost, korupce s námi zůstane.
Článek byl v upravené verzi publikován v časopise Euro č. 50/2011.
