V nedělním „Moravcovi“ naČeské televizi se diskutovalo o sazbách spotřební daně z motorové nafty abenzinu a jejich (ne)efektivitě. Znovu se potvrdilo, že okřídlené bonmotyplatí: Jakmile slon (v tomto případě stát) nikým nezván nakráčí do porcelánu (vtomto případě na trh s pohonnými hmotami), začne v něm dělatpořádek a snaží se jej vylepšovat k obrazu svému, každý pohyb zpravidla napáchávíce škody než užitku.
O tom, že úprava klíčových sazebspotřební daně z minerálních olejů (nafta, benzin) směrem nahoru z ledna2010 dramaticky nenaplnila očekávání Ministerstva financí ČR o zvýšeném inkasu tétoskupiny spotřebních daní (očekávané inkaso 2010: 88,6 mld. Kč, realita 2010:81,7 mld. Kč), již bylo řečeno dost, stejně jako o tom, že volení zástupci v parlamentua vykonavatelé hospodářské politiky by měli být k nastavení daní pokřivujícíchtrh schopni mnohem věcnější argumentace než „počkáme,až okolní země také zvýší svoje daně, a tím pádem se pak naše nevýhodně vysokádaň vyrovná“. Že se v relevantních zemích budou „co nevidět“ měnitsazby spotřební daně, se však soustavně dozvídáme již od úpravy sazeb v ČR, tj.dlouhé dva roky, po které se další tisíce motoristů vydávají tankovat zahranice. Nejčastější slova, kterých se můžeme v této souvislostiz úst zahraničních politiků či státních úředníků doslechnout, jsou alepořád stejná: „možná“, „uvažujeme “, „jednáme o tom“, případně „vzáloze máme toto daňové opatření“. Spoléhat se na to, že náš problém vyřešíněkdo jiný, je sice typicky české, ale mohou si to dovolit děti na pískovišti,nikoliv zákonodárná moc v (zatím jakžtakž) suverénním státě.
Na spotřebu pohonných hmot v ČR atím i výběr spotřební daně má vliv celá řada faktorů – ekonomický vývoj, sazbyspotřební daně, ostatní daně a quasi daně, vývoj směnného kurzu, vliv dopravy(infrastruktura, výše mýtného…), počasí, atd. Pro výnosy spotřební daně jsounavíc důležité i tyto parametry z relevantních států, protože na trhu jemožné „volit nohama“ a přesouvat poptávku tam, kde je produkt výhodnějidostupný (levnější, více kvalitní, atp.). To státu jakožto institucis výhradním právem vybírat daně velmi ztěžuje jeho pozici, neboť jen co sezaměří na jednu proměnnou, změní se jiná… Má pak vůbec cenu jít do rizika asnažit se něco měnit?, ptají se v obavách o vlastní pozici unisonopolitici a státní úředníci. Když připočteme politiku, věčný boj jednotlivýchstran o hlasy voličů a s ním související snahu nikdy a za žádnýchokolností nepřiznat chybu, je hned jasné, proč v praxi ponejvíce docházíke zvyšování daní následovaném vyčkávací taktikou, až dané opatření začnekonečně fungovat. V ideálním světě by však měl stát dělat něco jiného – pružněreagovat na aktuální vývoj a dle něho upravovat parametry zdanění tak, abyvýběr daní fungoval co nejefektivněji při nejnižší možné daňové zátěžiekonomických subjektů a nejméně destruktivním působení na trhy. Má to cenu apřináší to své ovoce.
Zdá se vám to jako sci-fi? Pakvězte, že se mýlíte! Takový daňový systém totiž existuje, je vyzkoušený aúspěšně jej používají například v Belgii nebo ve Slovinsku. Jdev podstatě o pružnou, plovoucí sazbu spotřební daně, kterou je možnéupravovat pomocí vyhlášek ministerstva financí, klidně v týdenních čičtrnáctidenních intervalech, nikoliv zdlouhavým legislativním procesemv parlamentu. Díky plovoucí sazběmůže libovolně zbarvená vláda s okamžitou odezvou reagovat na relevantnípodněty, ať již jsou interní (např. ekonomický vývoj v ČR) nebo externí (změnasazeb v okolních státech).
Naprosto zásadní technickouvýhodou takového systému je, že z ostře sledovaného politického procesuzměny daňového zákona v parlamentu vytváří obyčejné apolitické a snadnokorigovatelné administrativní opatření, které nevzbuzuje takové vášně a tímpádem si neusurpuje toliko mediálního prostoru jako diskutovaná úprava sazeb„natvrdo“. Diskusní pořady v televizi sice přijdou o jedno žhavé téma, ale pozornýdivák jistě rád oželí vágní povídání plné věcných chyb i desinterpretacíekonomické teorie, které stejně nikam nevede. A dost možná si oddychnou isamotní politici.
