Zcela neekonomický e neideologický článek pro automobilové nadšence:-) Publikovaná verze je poněkud odlišná od této původní.
Donedávna měli fanoušci automobilové legendy – Ferrari – jen jedno poutní místo: Muzeum Ferrari v Maranelu – přes ulici od továrny na automobilové legendy a přes parkoviště k továrně na monoposty F1. Od soboty 10. března to ale neplatí. Pozdě odpoledne toho dne se v ospalé a při vší úctě provinční Modeně dvě desítky kilometrů na sever od Maranela otevřelo zcela jiné muzeum. Rodný dům Enza Ferrariho spojený s muzeem značky, které bylo postaveno podle návrhu českého architekta Jana Kaplického. A je otázkou, co bude nyní pro fanoušky Ferrari větším lákadlem – o něco lepší sbírka automobilů v Maranelu, nebo místo narození závodníka, konstruktéra a otce zakladatele firmy umístěné v prostředí, které zřejmě nemá v automobilovém muzejnictví obdoby.
Pokud přijedete do Modeny vlakem (a při cenách jízdného na italských drahách se člověk jen diví, že Itálie nezkrachovala již dávno), pak to k rodnému domu Enza Ferrariho je tak 300 metrů. Enzo Ferrari později často zvaný „il Commendatore“ se totiž narodil do nepříliš majetné rodiny na severním předměstí nebohaté Modeny. A ve věku 18-ti let přišel jak o otce, tak o bratra a z nedostatku jiných možností po válce začal závodit pro začínající italské značky, jako bylo například Alfa Romeo. Postupně se osamostatnil a založil si v Modeně vlastní společnost, kterou pak v průběhu druhé světové války přesunul v důsledku spojeneckých náletů (neboť byl zapojen do italského válečného programu) do nedalekého Maranela. Ale až do své smrti zůstal v duchu vlastně tím „chudým chlapcem z modenského předměstí, který miloval auta“. A od jeho dob se modenská předměstí zase tak mnoho nezměnila, pokud nepočítáme výstavbu bytových domů ze 70. let, které včetně urbanismu velmi připomínají komunistická sídliště ze stejné doby.
A nyní na zaprášeném předměstí severní Modeny vyrostla vedle původního rodného domu Enza Ferraiho supermoderní stavba, která svým tvarem připomíná část karoserie některého ze starších typů Ferrari – nejvíce asi legendární Testa Rossu, ovšem v zářivé žluté barvě. Budova je orientována tak že její skleněná čelní stěna míří na západ a jak slunce postupuje během dne, tak zhruba od třetí hodiny odpolední začne osvětlovat celý výstavní prostor. Ten je bílý – včetně detailů na toaletách a v technických místnostech – a v tomto sněhobílém prostoru jsou umístěna auta z historie Ferrari nebo auta, která jsou spojena osobně s Enzem Ferrarim – zejména tedy staré typy Alfa Romeo. A nesmí chybět ani nablýskané samostatné motory. Celkový dojem je zcela úchvatný a návštěvník má velký problém rozhodnout se, zda více obnovovat špičkovou závodní techniku nebo špičkovou architekturu.
Bez pochyby se dá říci, že nové muzeum vyjadřuje charakter firmy s černým koněm ve znaku lépe, než muzeum značky se síní šampiónů, kde najdete posledních sedm monopostů, které pro Ferrari vyhrály titul ve Formuli 1 v Maranelu. Kontrast je dechberoucí – v Maranelu tvoří firemní muzeum tři výstavní plochy v šedivé škatuli, kde hlavním problémem je světlo a koneckonců i kompozice vystavovaných vozů. Prostě nuda – zejména ve srovnání s Modenou. V Modeně muzeum vysloveně svítí – zevnitř i zvenku – a kompozice exponátů na několika úrovních, které ovšem lze přehlédnout ze vstupní galerie najednou, hraničí s dokonalostí. A to se ještě Kaplickému podařilo umě umístit konferenční a výukové sály do budovy tak, že si jich přes jejich velikost vlastně ani nevšimnete. Ferrari proslulo snahou o technickou a designérskou dokonalost. Enzo Ferrari vždy tvrdil, že to nejlepší auto, které kdy vyrobil, je to příští. A duch muzea vyjadřuje toto krédo a cíl firmy bezezbytku. Kvůli stavbě (i jejímu obsahu) budou (a již míří) do Modeny mířit davy turistů. Upřímně (přes fakt, že v Modeně najdete nádhernou románskou katedrálu, jednu z nejlepších restaurací na světě – Osteria Francescana – a že Modena je rodným místam balsamikového octa) toho Modena turistům mnoho nabídnout nemůže. Proto si muzea a jeho otevření také považuje – s logem muzea (které tvoří brýle, které Enzo nikdy neodložil a snad se s nimi musel i narodit) se setkáte na každém kroku – stejně tak se svítivě žlutou, kterou je natřena střecha muzea. A považují si i Kaplického, jehož fotografie a stručný životopis včetně zmínky o neslavném příběhu jeho projektu budovy Národní knihovny je hned u vstupu do expozice.
Muzeum se začalo stavět v roce 2009, tedy v roce, kdy Kaplický náhle zemřel, a stálo zhruba 18 miliónů EUR. Dohled nad dostavbou měl jeho dlouholetý žák, spolupracovník a kolega Kaplického z Future Systems Ital Andrea Morgante. Musel sice rozhodnout některé detaily, vytvořit interiér samotného rodného domu Enza Ferrariho, který je poloobkoružen muzeem, ale výsledek se pozoruhodně shoduje s původními Kaplického návrhy.
Prozatím se jedná o jeho poslední realizovaný návrh a doufejme, že slovo prozatím bude platit, neboť po návštěvě Muzea v Modeně může každý jenom litovat, že žádný z návrhů, který Kaplický pro české prostředí vytvořil, nebyl dodnes realizován (odhlédněme nyní od realizace rodinného domku na pražské Dobešce pro soukromého investora z dob hlubokých 60. let, o kterém dnes málokdo ví, byť nadšenci pro architekturu jej občas navštěvují). Pokud budeme počítat dobře, pak Kaplický pro české prostředí vytvořil (kromě rodinného domku na Dobešce) 6 projektů. Osud Blobu pro Národní knihovnu je všeobecně známý, byť možná se jeho realizace přece jenom někdy dočkáme. Modrý motýl v Ostravě pro soukromého investora nebyl realizován kvůli nesmyslnému odporu radnice a na plánovaném místě dnes stojí všední kancelářská budova, kvůli které do Ostravy turisté jezdit nebudou. Rejnok pro filharmonii v Českých Budějovicích má stále šanci stejně jako kavárna / klub Volavka a rodinný dům Platýz u Konopiště. A kdo ví, jaký je osud projektu rodinné vily „Slimák“ v Babicích nad Svitavou nedaleko Brna… Jestliže však chudý chlapec z Modeny dokázal porazit svět a vyrábět nejlepší auta, jestliže se chudý chlapec z Prahy dokázal prosadit do světové extratřídy architektů a jestliže v provinční Modeně došlo ke spojení automobilové a architektonické dokonalosti těchto dvou chudých chlapců (a všechny tři příběhy jsou samy o sobě velmi nepravděpodobné), pak čistě statisticky vzato alespoň některé z Kaplického projektů pro české prostředí prostě dojít své realizace prostě musí.
