Ve včerejší MF Dnes Tomáš Lajkep, lékař a učitel „lékařské etiky“, ostře odsuzuje z hlediska „vyšších principů mravních“ komercionalizaci reprodukce, konkrétně odprodej vajíček pro účely umělého oplodnění:
Jakkoli to zní pateticky, ukazuje se, že komercionalizace reprodukce je s těmito praktikami nevyhnutelně spjata. Vedoucí lékaři těchto projektů si toho snad ještě nejsou vědomi a uklidňují sebe i veřejnost tvrzením, že oni slouží vědě a neplodným párům a jinak že o ničem nevědí. Na jejich pracovištích však již haraší zlo jako oheň pod kotlem. Ekonomika se spojuje s technologiemi a čerta se stará o to, co se vyrábí. I proto se mohou naplňovat obavy (například některých feministek) ze ztráty kontroly nad reprodukcí.
Neplodné páry jsou totiž prostřednictvím médií nenápadně manipulovány, aby uskutečnily svůj reprodukční potenciál doslova za jakoukoli cenu – psychickou, tělesnou, ekonomickou i mravní. Pracoviště reprodukční medicíny jsou odkázána na příliv neplodných párů, a je tedy v jejich zájmu, aby neplodnost byla náležitě dramatizována. V jejich zájmu je i posun mravních hodnot a mluvit o rodičovství biologickém a sociálním patří k základní komunikační obratnosti všech odpovědných pracovníků těchto klinik.
Osobně jsem nedokázal z autorových patetických výlevů jaksi „vydestilovat“, co konkrétně se Lajkepovi nezamlouvá. Možná jsem příliš zaslepen svým „bezbřehým“ liberalismem, ale prodej vajíček mi přijde jako typický případ dobrovolné směny, která je výhodná jak pro ženy, které se vajíčka rozhodly odprodat, tak pro neplodný pár, který touží po vlastním dítěti. Člověk by očekával, že autor, který se profesionálně zabývá „lékařskou etikou“, bude schopný své výhrady podložit přesvědčivými a racionálními argumenty. Místo toho se od Lajkepa dočká povrchního a emotivního ad hoc moralizování, které není založeno na ničem jiném, než na jeho osobních předsudcích. Dokonce se zdá, že autorovy námitky nejsou namířeny pouze proti „odprodeji vajíček“, ale vůči umělému oplodňování všeobecně:
Jistě pracovníci těchto klinik dokážou být emotivní, když už to musí být: „Copak někdo může druhému zakazovat, aby měl děti? A když současná medicína umí pomoci, proč by pomoci neměla?“ Buďme tedy také emotivní: Naše ústavy jsou plné dětí, o které, podle všeho, nikdo nemá zájem. Nemělo by se úsilí společnosti a pozornost jednotlivců obrátit právě sem?
Lajkep zřejmě není s to pochopit, že pro mnohé neplodné páry adopce dětí z ústavu a umělé oplodnění nejsou plně rovnocennými alternativami. Některé neplodné páry prostě touží po tom mít vlastní dítě a chtějí si prožít i „radosti a strasti těhotenství“. A jelikož jde o rozhodnutí, jež má na jejich blahobyt bezprostřední dopad, a záleží čistě na nich, zda se umělé oplodnění rozhodnou podstoupit či nikoli, mají veškerou motivaci získat náležité informace a zvážit všechna pro a proti předtím, než své rozhodnutí učiní. Jinými slovy, půjde typicky o rozhodnutí informované, které odpovídá jejich skutečným preferencím. Pokud chce Lajkep mermomocí nalézt oblast, kde jím kritizovaná mediální „nenápadná manipulace“ vskutku bují, nechť se důkladně podívá na oblast politiky a rozhodování voličů.
