Je to tu zase, nekonečné tahanice ohledně dohod uzavřených v rámci Světové obchodní organizace, WTO. Co lze ale čekat, když o liberalizaci rozhodují titíž lidé, kteří mezinárodní obchod regulují?
V rámci dohody ve WTO Čína přivítala zrušení dovozních kvót a cel na své textilní produkty a zároveň se zavázala zrušit do konce roku 2004 veškeré exportní dotace na textilní produkty (včetně meziproduktů, tedy např. balvněných přízí). Tato liberální dohoda má však háček. Země, do kterých Čína své produkty vyváží, mají možnost jednostraně (nebo na základě vyjednávání), a to až do konce roku 2008, uvalit dovozní kvóty tak, aby každoroční nárůst dovozů nepřekročil 7.5%. Od roku 2002 platí takové dovozní kvóty na 3 produkty, jenž byly zavedeny na základě prokazatelného porušení trhu (z logiky věci tedy musí jít o zásah vlády do fungování trhu). Nyní chtějí američtí producenti zavést dovozní kvóty na dalších 10 produktů, např. bavlněné kalhoty, pletené svetry, spodní prádlo či bavlněné příze. Argumentují tím, že čínské dovozy těchto produktů vzrostly za posledních 12 měsíců o 50%. A tvrdí, že je to kvůli dotacím do čínských textilek. To ale není pravda. Už v roce 2002 Čína zrušila veškerou podporu čínským exportérům v oblasti přízí a tkanin. Největší čínská textilka Weiqiao (weičiao), státní podnik dominující produkci bavlny a bavlněných polotovarů, již nedostává žádné exportní dotace. Čínská vláda sice také nemá čisté svědomí, protože exportérům snížila daň z přidané hodnoty, což se ale při bližších propočtech ukazuje jako naprosto zanedbatelný přínos (úspora činí jen 2.2% celkových prodejů, ačkoli Weiqiao má dominantní obrat právě z exportu). A to je nutné dodat, že textilní odvětví v Číně je silně monopolní a regulované a tedy poměrně neefektivní. I tak je schopno více než konkurovat americkým textilkám.
Kvóty ale zavede americká vláda, nikoli producenti. Dostáváme se tak k neustále se opakujícímu problému: dokud budou existovat státní obchodní politiky, bude existovat protekcionismus. WTO se snaží liberalizovat mezinárodní obchod při všeobecných intervencích států do tržních mechanismů. Toto není liberalizace, ale jen další forma přerozdělování. A jakmile se někomu taková forma přerozdělování znelíbí, ozve se a vlády začnou tento problém „řešit“ (tím, že přesouvají problém na jinou úroveň). Prvotní problém ale vytváří sama existence státní obchodní politiky a možnost státu monopolizovat rozhodování o mezinárodním obchodu na nějakém území. Státy neustále diktují lidem, co si mají koupit, a co ne, a trestají schopnější výrobce za jejich úspěch a schopnost lépe uspokojovat poptávku.
Argument, že po zrušení kvót budou trhy zavaleny čínským zbožím je pravdivý.Proč se potom ale vlády ve WTO snaží odstraňovat obchodní bariéry, které vyústí v růst mezinárodního obchodu a využívání komparativních výhod, když poté výsledky tohoto svého jednání opět „napravují“?
