Ministr „práce a sociálních věcí“ Zdeněk Škromach opět dostál své pověsti prvotřídního demagoga, když ve své glose Minimální mzda neškodí doslova plete páté přes deváté.
Zarážející je již samotný úvod:
V České republice je poměrně nízká cena práce a s růstem výkonnosti naší ekonomiky je třeba její hladinu postupně navyšovat tak, abychom obstáli v konkurenci zemí EU. Relace minimální mzdy k průměrné mzdě v ČR by se měla tedy postupně přibližovat relacím ve vyspělých evropských zemích. Tento trend by měl nejen více motivovat k zaměstnávání méně kvalifikovaných občanů, ale měl by na druhé straně přispívat i k růstu výkonnosti a k postupnému nárůstu mezd jako takových.
Pokud tento výrok přeložíme do srozumitelné řeči, nelze se zbavit dojmu, že Škromach tvrdí, že vláda má uměle zvyšovat mzdy nad úroveň, jež by jinak převládla na trhu, neboť tím posílí „konkurenceschopnost“ českých firem, zvýší motivaci firem zaměstnávat méně kvalifikované občany a přispěje tím i k „růstu výkonnosti“ „celé ekonomiky“. Předpokládám, že ani jedinec natolik mimořádně intelektuálně zdatný, jako je Škromach, nemůže tato slova mínit vážně. Kdyby se „konkurenceschopnost“ a „výkonnost“ „ekonomiky“ dala vskutku zvýšit pouhým arbitrárním příkazem vlády, pak by mě zajímalo, proč Škromach již dávno nenavrhl stanovit minimální mzdové tarify pro jednotlivé profese, které by se rovnaly mzdám obvyklým ve Francii nebo v SRN. Tím by byla naše „konkurenceschopnost“ nepochybně vydatně posílena… Jak může zaměstnavatele motivovat k zaměstnávání „méně kvalifikovaných“ občanů zvýšení minimální mzdy, to je mi rovněž velkou záhadou.
Škromach se dále, stejně jako odboráři, ohání tím, že „produktivita práce“ v některých odvětvích roste rychleji než mzdy:
V nejvýznamnějších odvětvích národního hospodářství, tj. průmyslu a ve stavebnictví, roste významně rychleji právě produktivita práce než mzda. V průmyslu předstihoval podle údajů ČSÚ růst produktivity práce růst mezd v roce 2003 o 3,8 procentního bodu a v letošním roce za období leden–srpen činil předstih u odvětví průmyslu dokonce 6,5 procentního bodu. V odvětví stavebnictví pak 4,4 procentního bodu, a to při současném nárůstu počtu pracovníků ve stavebnictví o 3,1 % a v podstatě stagnaci zaměstnanosti v odvětví průmyslu.
Když si ovšem uvědomíme, jak statistikové „měří“ produktivitu práce (produktivita práce = celkový produkt vyjádřený v penězích („očištěný“ pomocí CPI o „inflaci“)/počet odpracovaných hodin), zjistíme, že tento ukazatel je z moha důvodů zcela bezvýznamný a nesmyslný (viz Frank Shostak – Labor Productivity Myth a Philipp Bagus – Should the Productivity Norm Determine Wages?).
Krom výhrad, které se týkají agregovaných veličin typu HDP atd., je nutno též zdůraznit, že toto pojetí „produktivity práce“ je značně pochybné i z toho důvodu, že absolutní produktivita každého výrobního faktoru – jak vysvětluje třeba Murray Rothbard – se vždy rovná nule, neboť k výrobě daného produktu nikdy nestačí použít jen jeden výrobní faktor (např. jen lidskou práci):
„It is, then, clearly impossible to impute absolute „productivity“ to any productive factor or class of factors. In the absolute sense, it is meaningless to try to impute productivity to any factor, since all the factors are necessary to the product. We can discuss productivity only in marginal terms, in terms of the productive contribution of a single unit of a factor, given the existence of other factors. This is precisely what entrepreneurs do on the market, adding and subtracting units of factors in an attempt to achieve the most profitable course of action.“
I kdyby tedy tzv. „reálný růst HDP“ odrážel skutečný růst bohatství v dané zemi, stále by bylo zcela nesmyslné připisovat vzrůst ve „výkonnosti ekonomiky“ výlučně jedinému výrobnímu faktoru – lidské práci. Navíc – jak říká opět Rothbard:
An advancing capital structure increases the marginal productivity of labor, because the labor supply has increased less than the supply of capital goods. This increase in the marginal productivity of labor, however, is not due to some special improvement in the labor energy expended. It is due to the increased supply of capital goods. The causal agents of increased wage rates in an expanding economy, then, are not primarily the workers themselves, but the capitalist-entrepreneurs who have invested in capital goods. The workers are provided with more and better tools, and so their labor becomes relatively scarcer as compared to the other factors.
Proto nezbývá než konstatovat, že pokud chce Škromach dosáhnout toho, aby mezní produktivita práce (a tedy i reálné mzdy) vskutku rostly, měl by se místo úvah o „blahodárném“ účinku zvýšení minimální mzdy atd. věnovat spíše odstraňování umělých bariér pro podnikání.
