Ve středu 22. prosince napsal předseda Evropského soudu první instance Bo Vesterdorf další kapitolu nekonečného románu s názvem „Antimonopolní procesy proti společnosti Microsoft“. Pro Microsoft samotný naneštěstí značně nešťastnou – dal totiž ve sporu Evropské komise s tímto softwarovým gigantem zapravdu právě evropským úřadům, které v březnu rozhodly o rozsáhlém sankcionování zámořské firmy za zneužití dominantního tržního postavení. Bez ohledu na detaily probíhajícího procesu je dobré si povšimnout, že již samotné základy soutěžní politiky jsou poněkud pochybné.
Před více než sto lety autority ve Spojených státech amerických dospěly k závěru, že tržní soutěž nemusí být za všech okolností sebezáchovná – v době postupující monopolizace a koncentrace ekonomické moci, která (údajně) poškozovala spotřebitele, pak byly podniknuty první kroky k položení základů ochrany hospodářské soutěže ze strany státních úřadů. Ty pak otevřely cestu k rozvoji rozsáhlého antimonopolního zákonodárství a hospodářské politiky v USA a později i v Evropě.
První a základní antimonopolní předpis, tzv. Shermanův antitrustový zákon, byl přijat již v roce 1890. Tehdejší historická snaha ohijského republikánského senátora Johna Shermana znamenala značný průlom do hospodářské politiky a v neposlední řadě i do právního vědomí podnikatelské a širší veřejnosti. Jedním z účinků původní monopolizační doktríny bohužel byla změna chování dominantních firem. Strach z druhého paragrafu Shermanova zákona vedl k omezení ostrých konkurenčních snah tak, aby nedošlo k dosažení magické hranice 60% podílu na trhu, o němž soudy hovořily jako o dolní hranici, od které je možné monopol trestně stíhat. Tuto úroveň se obávaly překročit i tak slavné firmy jako General Motors, i když managementy tento faktor strachu vždy důrazně popíraly. Společnosti hromadně dávaly přednost soustřeďování své energie na pronikání na nové trhy místo budování zákonem napaditelných pozic v tradičních tržních segmentech. Mnoho prospěšných ekonomických transakcí se tak díky antimonopolním zákonům pozdrží či dokonce vůbec neuskuteční. Duch senátora Johna Shermana tedy dnes – obrazně řečeno – stále sedí za ředitelským stolem každé velké společnosti.
Podle liberálních ekonomů je většina vládní regulace produktem síly zvláštních zájmových skupin usilujících o přerozdělení moci a oblast antimonopolu zřejmě není výjimkou z tohoto pravidla. Koncem 19. století sílící tlak neúspěšných konkurentů a jejich politických spojenců na omezení jednání efektivnějších (a údajně monopolizujících) firem zaznamenal úspěch právě v podobě Shermanova zákona.
Historický vývoj totiž naznačuje, že úmysly senátora Shermana byly evidentně dvojznačné – republikánský zákonodárce doufal, že návrhem antitrustového zákona odvede pozornost veřejnosti od přijetí jím navržených vysokých ochranářských cel v rámci tzv. McKinleyho tarifu odhlasovaného pouhé čtyři měsíce po Shermanově zákoně, který naopak velkým firmám pomohl (bylo tak dosaženo jednoznačného politického úspěchu – došlo k uspokojení zájmů velkých i malých podniků a navíc k uklidnění veřejnosti). Dalším faktorem byla snaha republikánské frakce v Kongresu vyhovět lobby drobných farmářů za intervence proti velkovýrobcům. Vliv měla také existence státní antimonopolní politiky, v klíčovém roce 1890 fungující již ve 20 státech Unie – Shermanův zákon byl totiž navržen Senátem USA, jehož členové byly v té době přímo voleni státními zákonodárci. Celá legislativní operace tedy zřejmě byla projevem protekcionismu v důsledku konspirace Kongresu s různými zájmovými skupinami.
Populistům se navíc také podařilo přesvědčit širokou veřejnost o škodlivosti monopolu (protože historicky byl monopol jako státem udělované a jeho silou vynucované privilegium vždy spojován s něčím špatným), o samozřejmosti tržního selhávání a o potřebě chránit méně efektivní firmy (zajímavé je, že ekonomie hlavního proudu se touto oblastí začala zabývat až dvě desetiletí po položení legislativního základu). Právní a politický systém je tak více než 100 let zneužíván pro účely konkurenčního boje, pro účely dobývání renty (tzv. rent-seekingu) zvláštními zájmovými skupinami, které jej vnímají jako způsob dosažení soukromých přínosů na veřejné náklady (americké procesy často stály daňové poplatníky i stovky milionů dolarů) – jde vlastně o pokračování hospodářské soutěže jinými prostředky a v odlišném rámci.
Prosoutěžní právní úprava v žádném případě nesmí být využívána k prosazování zvláštních hospodářsko-politických představ mocných zájmových skupin (USA jsou přitom ukázkovým příkladem země, kde zájmy nejrůznějších skupin hrají při tvorbě vládní politiky mimořádnou roli). Antimonopolní zákonodárství bylo totiž často používáno proti firmám, které paradoxně zvyšovaly objem výroby, snižovaly ceny a rychle implementovaly inovace. Všechny podobné pokusy ovlivňovat trh byly legálními snahami konkurenčních ekonomických subjektů získat tržní podíl svého rivala a oslabit tak jeho dominantní postavení pomocí státní politiky či soudního sporu místo vlastní hospodářské aktivity usilující o přesvědčení potenciálních zákazníků. Šlo o projevy závisti politicky vlivných tržních subjektů, které neuspěly ve spravedlivé podnikatelské soutěži, s cílem potrestat schopného protivníka za to, že si po jeho racionálních strategických rozhodnutích zákazníci sami vybrali jeho produkty. Nejen americká historie je bohužel dlážděná podobnými útoky na úspěšné firmy – právě tímto způsobem bylo v Evropě napadeno i dominantní tržní postavení společnosti Microsoft.
Podle čerstvého soudního rozhodnutí se Microsoft bude muset okamžitě podřídit sankcím evropských soutěžních úřadů. Microsoft sice již zaplatil rekordní pokutu ve výši 497 milionů Euro, bude však muset odstranit z operačního systému Windows multimediální přehrávač Media Player a také zveřejnit klíčové technické informace konkurenci. Microsoft se ještě může odvolat k nejvyšší instanci, tzn. k Evropskému soudnímu dvoru, proces by však mohl trvat i několik let – podobně jako v USA, kde ovšem v podobném případě Microsoft fakticky zvítězil. Psaní románu tak bude s nejvyšší pravděpodobností ještě pokračovat …
