V reakci na můj komentář MUDr. Králíková, kouření a svoboda volby napsal jakýsi čtenář (pod přezdívkou „liberál“) na foru Liberálního institutu mj. toto:
Jestliže platí, (že) majitel hospody má mít právo rozhodnout o tom, zda někdo smí nebo nesmí kouřit v jeho hospodě, proč nemá mít právo rozhodnout o jiném způsobu poškozování zdraví v jeho hospodě – např. by stanovil, že v jeho hospodě může kdokoliv zastřelit kohokoliv?
Jelikož s těmito a podobnými otázkami se jistě budeme setkávat opakovaně, považuji za nezbytné učinit následující vysvětlující komentář. Předně bych rád zdůraznil, že pochopitelně nezastávám názor, že jakmile někdo se souhlasem vlastníka vstoupí kupř. do jeho hospody, vydává se tím ipso facto na pospas jakémukoli momentálnímu rozmaru, který se snad majitel v daném okamžiku rozhodne na jeho úkor realizovat.
Co kdybych ale ve své hospodě stanovil následující pravidlo: kterýkoli host mé hospody, který zanechá v mém podniku útratu nižší než 100,- Kč, bude mnou potrestán tím, že o něj típnu cigaretu. Jelikož jde o velmi nestandardní až extravagantní smluvní podmínku, musel bych s ní předem jasně hosta seznámit, jinak by se tato podmínka nemohla stát závazným obsahem smlouvy mezi námi. Pokud si někdo, ač o existenci této smluvní klauzule prokazatelně věděl, přesto objedná v mém podniku nápoje atd., avšak utratí méně než 100,- Kč, pak tím prostě konkludentně (tj. svým faktickým jednáním) udělil souhlas se svým poškozením: a pak platí „volenti non fit iniuria“ („ten, kdo je svolný (s vlastním poškozením), neutrpí bezpráví“). Je přitom evidentní, že majitel hospody, který by veřejně vyhlásil takovouto podmínku pro konzumaci nápojů etc. ve své hospodě, by nejspíše velmi rychle zkrachoval – což je mimochodem zjevný protiklad ke stavu, který můžeme pozorovat v našich kuřáckých hospodách.
Pokud by ovšem majitel hospody z nějakého důvodu najednou típl cigaretu o svého hosta, který pokojně využíval jím nabízených služeb, pak by porušil smlouvu, kterou s ním uzavřel, a dopustil by se bezpráví. Za normálních okolností totiž zcela jistě není součástí smlouvy mezi hostem a vlastníkem to, že vlastník může vůči němu kdykoli iniciovat násilí.
Nyní bych rád přehledně shrnul svou argumentaci, aby se podobná „nedorozumění“ pokud možno již neopakovala.
Za prvé, vycházím z toho, že stejně jako byt v soukromém vlastnictví se nemění nějakým mystickým způsobem v jakési „veřejné“ vlastnictví poté, co si do něj majitel pozve několik přátel, to samé platí kupř. i o hospodě v soukromém vlastnictví (podrobnou argumentaci, proč tomu tak je, lze nalézt mj. v článku Josefa Šímy: O právu na diskriminaci).
Tak jako vlastník soukromého bytu nikoho nenutí a ani nutit legitimně nemůže k návštěvě svého bytu, totéž platí o majiteli soukromé hospody (viz opět můj předchozí komentář Kouření v hospodách a „svoboda dýchat čistý vzduch“). Byt či hospodu v soukromém vlastnictví někoho jiného mohu oprávněně navštívit zásadně jen se souhlasem vlastníka, tj. nemám žádné právo, abych byl na cizí majetek vpuštěn.
Za těchto okolností je nejpřesnější analogií situace, kdy vlastník hospody povolí na svém majetku kouřit např. případ, kdy vlastník bytu v zarputilé snaze ušetřit tu část jím vyprodukovaných vzácných zdrojů, o které jej násilně (aspoň prozatím) neobral stát, po celé zimní období ve svém bytě netopí, následkem čehož se teplota v jeho bytě blíží bodu mrazu. Přes tento fakt se ovšem najdou lidé, které jsou ochotni jej v bytě navštívit a dotyčný vlastník jim udělí souhlas k vstupu.
Je mi velice líto, avšak ten, kdo tvrdí, že vlastník svým rozhodnutím povolit kouření ve své hospodě porušuje „právo dýchat čistý vzduch“ svých hostů, je logikou své argumentace nucen dospět k závěru, že vlastník bytu svým rozhodnutím nevytápět svůj byt porušuje „právo“ svých návštěvníků „na přiměřeně vytápěný prostor“. Koneckonců, jednorázový i dlouhodobější pobyt ve velkém chladu může být pro hosta přinejmenším stejně nepříjemný, jakož i zdravotně rizikový jako pobyt v zakouřeném prostředí.
Jednoznačně se domnívám, že právo na „vytopený prostor“ či „nezakouřené prostředí“ na cizím majetku by návštěvníkům mohlo vzniknout jedině tehdy, kdyby se majitel k poskytnutí těchto služeb vůči nim smluvně zavázal. Pak by majitel vskutku svým rozhodnutím nevytápět svůj byt či povolit hostům v hospodě kouřit mohl porušit jejich práva vyplývající ze smlouvy.
Jedinou spornou otázkou tu tak může být, zda vlastník musí návštěvníky předem varovat, že v jeho hospodě se smí kouřit – tak jako tomu bylo ve výše uvedeném případě („típání cigaret o hosty“). Někdo by totiž mohl tvrdit, že jinak by byl spotřebitel vlastníkem víceméně uveden v omyl ohledně podstatné okolnosti a nešlo by tedy z jeho strany o platný souhlas. Mám za to, že takové předchozí varování není nutné, neboť jednak je skutečnost, že v drtivé většině českých hospod majitelé kouření povolují, obecně známá (jde tedy o tzv. „notorietu“), jednak typicky každý bez problémů ihned pozná, zda se v hospodě smí kouřit či nikoli – když už ne z jiného důvodu, tak kupř. „díky“ přítomnosti popelníků na stolech aj.
O některých putykách to pak platí dvojnásob. Pokud někdo vstoupí třeba do jednoho nejmenovaného proslulého žižkovského pajzlu a začne okamžitě slzet a dusit se, nicméně se tam přesto usadí a vydrží tam chlastat třeba šest hodin, tak by mně zajímalo, na základě jakého argumentu by bylo lze shledat jakékoli porušení jeho „práva dýchat čistý vzduch“. Zde prostě opět platí princip „volenti non fit iniuria“.
Každopádně, i kdyby snad odpůrci kouření z nějakého důvodu pokládali předchozí varování za nezbytné pro uplatnění principu „volenti non fit iniuria“, pro majitele hospody není nic jednoduššího než vyvěsit na dveře ceduli, kde bude napsáno výrazným písmem: „Varování! V této hospodě se smí kouřit. Nekuřáci do těchto prostor vstupují pouze a jedině na vlastní nebezpečí.“
Dle mého skromného názoru by si pak sotva někdo mohl troufnout hovořit o „porušení práva na čistý vzduch“, pokud by nějaký nekuřák do dotyčné hospody navzdory takovému varování vstoupil.
Mezi elementární „praxeologické“ poznatky ostatně beze sporu patří to, že lidé činí své volby na základě jimi vnímaných nákladů a výnosů té které alternativy. Pokud učiním určité rozhodnutí dobrovolně, pak mnou očekávaný mezní užitek převyšoval náklady s touto volbou spojené, neboť jinak bych se takto nebyl býval rozhodl. Pakliže tedy kupř. dobrovolně navštívím zakouřenou hospodu a setrvám v ní, pak nelze dospět k jinému závěru, než že mnou očekávaný užitek z takového jednání byl vyšší než náklady spočívající v dýchání cigaretového kouře, atd. Samozřejmě plně chápu, že mnozí návštěvníci hospod by preferovali stav, kdy by maximum hospod bylo „nekuřáckých“. Já bych ovšem také dával přednost třeba stavu, kdy by maximum hospodských točilo lahodné Svijany a nikoli pasterizovaná piva, nicméně tento fakt mi nedává žádné právo domáhat se toho, aby stát mou osobní preferenci autoritativně zakotvil ve svých direktivách a nařídil všem hospodským čepovat mé oblíbené pivo.
Dlužno znovu opakovat, že zapřisáhlým odpůrcům kouření typu Králíkové jde v posledku především o to, aby kouření z hospod atd. za každou cenu zmizelo a tvrzení o „právu dýchat čistý vzduch“ používají jen jako demagogický rétorický prostředek k dosažení tohoto cíle. Jak říká Gene Healy v článku Healthy Living Through Coercion:
The push for a D.C. smoking ban isn’t really about protecting workers. Antismoking activists make unsupportable claims about the health risks of ETS to advance their real goal: reducing the number of cigarette smokers by reducing the number of places in which one can legally smoke.
At one time, this was a private strategy of the antismoking movement. At a 1986 antismoking conference, Stanton Glantz, director of the Center for Tobacco Control Research and Education, explained: „Although the nonsmokers‘ rights movement concentrates on protecting the nonsmoker rather than on urging the smoker to quit for his or her own benefit, clean indoor air legislation reduces smoking because it undercuts the social support network for smoking by implicitly defining smoking as an antisocial act.“
Proto považuji za vhodné zdůraznit, že právě svobodný trh je vhodný nástroj k tomu, aby si každý mohl vybrat, zda dá přednost více či méně zakouřené anebo zcela nekuřácké hospodě. Pokud dostatek kuřáků poptává kuřácké hospody, nabízí se podnikatelům zisková příležitost uspokojit jejich preference. Totéž platí, jestliže dostatek spotřebitelů bude naopak preferovat nekuřácké hospody. Každý spotřebitel si pak bude moci zvážit relativní výhodnost/nevýhodnost té které alternativy sám pro sebe.
Zapřisáhlí odpůrci kouření mohou tomuto procesu napomoci celou řadou aktivit, které se budou řídit heslem „přesvědčení, nikoli síla“: mj. mohou začít cíleně sdružovat finanční prostředky (vlastní i od dobrovolných dárců) a používat je na vybudování vlastních nekuřáckých hospod či na zakoupení hospod od dosavadních vlastníků, nebo mohou hostinským nabízet finanční kompenzaci za to, že svou hospodu změní v nekuřáckou či jim přispět na rekonstrukci, která by oddělila nekuřácký prostor od kuřáckého; konečně, nic jim nebrání se pokusit organizovaně postupně přesvědčovat majitele, aby nějaké podobné opatření učinili a udílet jim třeba certifikáty „smoke- free environment“ a zajistit této své aktivitě dostatečnou publicitu. Jistě by vznikly i webové stránky, které by spotřebitele informovaly, které hospody jsou „nekuřácké“. Tyto a obdobné bohulibé aktivity by byly plně slučitelné se svobodnou společností a vlastnickými právy. Požadovat však v této věci autoritativní zákrok od státu je asi tak stejně legitimní, jako požadovat od státu, aby všem vlastníkům/nájemcům soukromých bytů nařídil udržovat teplotu v bytě aspoň ve výši 20 stupňů Celsia anebo aby všem hospodským přikázal čepovat pivo značky Svijany anebo Bernard.
