JUDr. Stanislav Křeček a Ing. Milan Tabara, čelní představitelé Sdružení nájemníků ČR (SON), nastiňují v článku Stanovisko SON k legislativním úpravám vztahů nájemníků a pronajímatelů své představy o reformách právní úpravy nájmu bytu.
Pozoruhodná je především jejich vize „sociálně spravedlivé“ regulace nájemného:
SON je přesvědčeno, že nejjednodušší cestou k vyřešení současných problémů by bylo stanovení dodatkového nájemného pro sociálně silné skupiny obyvatel bydlících v bytech s velmi nízkým nájemným a nezvyšování nákladů na bydlení u nízkopříjmových skupin obyvatel. SON je přesvědčeno, že tato cesta je stejně schůdná, jako často vyslovovaný požadavek na sociální příspěvek na bydlení, který by pokrýval podstatnou část nákladů na bydlení u těchto skupin obyvatel.
Přeloženo do srozumitelné řeči: SON patrně navrhuje, aby se zákonem upravená výše nájemného napříště odvíjela od příjmových a majetkových poměrů nájemníků, takže „bohatí“ by za stejnou službu platili podstatně více než „chudí“ (u nichž by zřejmě výše nájemného dle SON měla zůstat fixována přibližně na výši, jaká odpovídá současnému regulovanému nájemnému). Zajímalo by mě, proč nerozšířit takové „třídní zákonodárství“ třeba i na ceny potravin a nestanovit zákonem, že „chudí“ mají nárok na 50 % slevu z běžné ceny potravin. Nemluvě již o faktu, že by se tím pronajímatelům dávala prvotřídní motivace k tomu, aby se „chudé“ všemožnými způsoby pokoušeli z pronajatých bytů vystrnadit a aby „nízkopříjmovým skupinám“ odmítali pronajímat volné byty.
Křeček s Tabarou následně projevují vskutku „ohromující“ ochotu vzdát se některých z dosavadních zákonných privilégií nájemníků v zájmu obecného dobra:
Pokud jde o budoucí zákonné úpravy vztahů mezi nájemci a pronajímateli, považuje SON za možné omezení přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku tak, že by přechod nájmu u tzv. cizích osob byl omezen, a považuje rovněž za možné, aby u výpovědních důvodů spočívajících ve zvlášť hrubém porušení povinnosti nájemce bylo možné dát výpověď nájemci bytu bez přivolení soudu, ovšem s tím, že by tato výpověď musela být nájemci doručena a nájemce by měl mít možnost bránit se proti takové výpovědi žalobou s odkladným účinkem.
Na druhé straně však SON považuje za nezbytné, aby u ostatních výpovědních důvodů byla zachována dosavadní právní úprava přivolení k výpovědi z nájmu s přivolením soudu.
Zde je třeba říci, že přechod nájmu u tzv. „cizích osob“ již omezen je, neboť v porovnání s „blízkými osobami“ (např. vnuky nájemce) může na „cizí osoby“ přejít nájem dle § 706 odst. 1 občanského zákoníku jen tehdy, pokud „pečovaly o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou“ a prokáží – li, že s ním žily ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí. U „blízkých osob“ žádná podobná minimální doba společného soužití s nájemcem stanovena není. Navíc se lze domnívat, že k přechodu nájmu dochází zpravidla právě mezi „blízkými osobami“, např. mezi prarodiči a vnuky. Konečně, samotná otázka přechodu nájmu je ve své podstatě dost podružná, neboť dnes tento právní institut působí problémy zejm. proto, že jde fakticky o jeden z mála způsobů, jak lze získat do nájmu byt za regulované nájemné a na dobu neurčitou.
Reformní návrhy týkající se právní úpravy jednostranného ukončení nájemního poměru pronajímatelem si pak vůbec nezasluhují komentáře, poněvadž by šlo ve své podstatě o pouhou kosmetickou úpravu.
Tuto svou domnělou „benevolenci“ však Křeček a Tabara okamžitě kompenzují kupř. následujícím požadavkem:
(SON považuje za nezbytné) nově upravit uzavírání smluv na dobu určitou s tím, že by nájemce bytu měl právo na prodloužení nájemní smlouvy (dosavadní možnost uzavírání nájemní smlouvy například na jeden rok nevytváří situaci vhodnou pro zakládání rodin a trvalé bydlení).
Zde je třeba zmínit, že jedním z důsledků přísné ochrany nájemníků před výpovědí z nájmu bytu (pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen ze zákonem výslovně stanovených důvodů, a to s přivolením soudu, navíc má nájemce v takovém případě často právo na bytovou náhradu) je to, že pronajímatelé nejsou příliš ochotní uzavírat u uvolněných bytů nájemní smlouvy na dobu neurčitou, nýbrž mají pochopitelnou tendenci preferovat nájemní smlouvy na dobu určitou, typicky na jeden rok, které pak opakovaně prodlužují na stejnou (relativně krátkou) dobu. Pokud totiž nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nájemce je povinen byt vyklidit, aniž by měl právo na náhradní byt. V oblasti nájemních vztahů tak nastala do značné míry obdobná situace, jako v oblasti pracovněprávních vztahů (mám na mysli „řetězení pracovních poměrů na dobu určitou“), a to z totožného důvodu. Jestliže si tedy Tabara s Křečkem stěžují, že tato zcela předvídatelná reakce pronajímatelů na existující právní úpravu výpovědi z nájmu bytu „nevytváří situaci vhodnou pro zakládání rodin a trvalé bydlení“, pláčí takříkajíc nad nesprávným hrobem.
Zkrátka a dobře: pánové ze SON, tudy cesta nevede!
