V době předislámské stejně jako později tvořili kočovníci (beduíni) převážnou většinu obyvatel střední a západní Arábie. Hospodářskou základnou jejich života bylo kočovné a polokočovné pastevectví velbloudů, koz a ovcí. Bez velblouda by byl život na pouští a stepi nepředstavitelný: A. Sprenger velmi výstižně vyjádřil vztah kočovníků k velbloudu slovy, že beduín je parazitem velblouda. Vždyť z velblouda získává svou potravu (mléko, maso), oděv i příbytek (srst, kůže), v případě potřeby se i umývá jeho močí a používá ho jako dopravního prostředku pro sebe i svůj majetek. Vedle pastevectví bylo rozvinuto jen domácí řemeslo, sloužící vlastní potřebě, z menší části pak pro naturální směnu. Kočovná společnost není autarkní, je odkázána na směnu a styky s usedlíky žijícími v oázách a ve městech. Protože i títo usedlíci byli původně beduíny, existovaly mezi městy a pouští rozmanité vztahy, od pokrevních přes hospodářské až k politickým. V době těsně před vznikem islámu probíhaly v západní Arábii různé procesy usazování kočovníků a opětné beduinizace usedlíků, jejichž příčiny nejsou ještě zcela objasněny.
Podmínky hospodářské činnosti ovlivnily i společenskou organizaci kočovníků, kteří se musí řídit přesnými migračními cykly v závislosti na ročním období a stavu vody a pastvin: na jaře se musí beduíni rozdělit na malé skupiny a rozptýlit se, aby nalezli dostatek pastvin pro svá stáda, zatímco v jiných obdobích mohou žít ve větších soustředěních. Avšak nebezpečí nepřátelských nájezdů nutí žít malé skupiny poměrně blízko sebe na vymezeném území. Základní jednotkou společnosti byl proto rod, několik rodů vytvářelo klan: sdružení klanů, které se domnívaly, že mají společný původ – i když často to byla jen fikce – tvořilo kmen. Vyšší formou byl kmenový svaz, který však vznikal jen za nějakým specifickým účelem a po jeho splnění se obvykle rozpadl. Solidarita a vědomí sounáležitosti však málokdy přesahovaly klan.
V této kmenové organizaci nebylo oficiální hlavy nebo dokonce hierarchie. Vůdce kmene (sajjid) byl vždy volen a dosahoval svého postavení jen díky svým osobním schopnostem, zejména vojenským a politickým, avšak i svou štědrostí a pohostinstvím. I když tato hodnost nebyla dědičná, stávalo se často, že po náčelníkovi nastupoval jeho schopný syn. V oblastech, které byly ve styku se sousedními mocnostmi, Byzancí a Persií, vznikly nárazníkové státy z větších kmenů nebo kmenových svazů a zde se vytvořila již určitá rodová šlechta, jejíž moc a autorita byla potvrzena v rodové linii byzantskou či perskou vládou. Takovými státy bylo království Lachmovců v Híře na pomezí Iráku, Ghassánovců v Jordánsku a království Kindů ve střední Arábii, nárazníkový stát pro jihoarabské říše. Všechny tyto státy však byly v době před Muhammadovým vystoupením oslabeny nebo zanikly: neměly proto žádný vliv na vznik islámského státu ani po praktické, ani po teoretické stránce.
Volný život beduínů, hraničící s anarchií, podléhal však určitým nepsaným zákonům, jež byly v drsných přírodních a společenských podmínkách nezbytné k zachování života a sociální rovnováhy. Na prvním místě stála soudržnost rodů a klanů a vzájemná loajalita a ochrana všech jejich členů: v Arábii mohl jedinec existovat pouze v rámci kolektivu, který mu skýtal záruku bezpečnosti a pomoci, octl-li se v nepříznivých poměrech. Člověk vyloučený z jakýchkoliv důvodů ze svého rodu či lanu se stával psancem a byl vydán napospas osudu, pokud se nepřidružil k jinému kmeni, v němž ovšem již nikdy neměl plná práva a stál na sociálně nižším stupni. Pokrevní příbuzenství, ať již skutečně či fiktivní, bylo úzce spjato se zákonem krevní msty v tom smyslu, že nejen skutečný pachatel byl vystaven jejím následkům, nýbrž všichni členové jeho klanu, někdy i celého kmene. Zákon krevní msty byl významným regulátorem a měl pozitivní hodnotu v tom, že se Arabové pokud možno vyhýbali prolévání krve, aby tak nepřivodili rozpoutání vlny represálií na svůj klan či kmen. Ačkoliv loupežná přepadávání stád sousedních kmenů byla na denním pořádku a nebyla považována za nic nečestného či nezákonného, jen málokdy při nich docházelo k zabití, neboť vždy šlo o kořist a nikoliv o oslabení lidského potenciálu protivníka. Na druhé straně však, jakmile byla jednou krev prolita, dosahovala krevní msta stále širších a širších rozměrů, které činily nejistým život celých klanů a kmenů a často přerostly v otevřenou válku. Určitý zmírněním tvrdosti krevní msty byla možnost výkupu tím, že rod viníka zaplatil příbuzným oběti určitý počet velbloudů: avšak mnohé kmeny, zejména silnější, pokládaly takovýto postup za neslučitelný se ctí a jen málokdy na něj přistupovaly, zvláště jednalo-li se o významného člena kmene.
Uvnitř kmene existovala naprostá rovnost všech svobodných mužů: bylo pokládáno za samozřejmou povinnost pomáhat těm členům, kteří se octli v tísni nebo v chudobě. Vysoce bylo ceněno též pohostinství, ochrana cizinců, kteří požádali o asyl, i ochrana svěřeného majetku. Spojenecké závazky a různé smlouvy mezi jednotlivci i kmeny byly posvátné, a byť i nebylo žádné vnější moci, která by si jejich dodržování vynucovala, obava ze ztráty cti v očích ostatních kmenů byla účinným motivem. V tomto směru hrálo veřejné mínění ve staré Arábii velmi významnou úlohu. Jeho mluvčími byli básníci, kteří dovedli kousavou ironií pranýřovat každé porušení kodexu cti a morálky: jízlivá báseň se rozlétla s neuvěřitelnou rychlostí po celém poloostrově a postižený kmen se stal terčem opovržení a posměšků.
Přestože Arabové byli roztříštění na několik desítek kmenů, mnohdy vzájemně nepřátelských, existovalo zde určité vědomí národní sounáležitosti, jež se projevovalo navenek v rozlišování na Araby a na cizince. Jeho nejzřetelnějším výrazem byl společný jazyk, který se sice dělil na několik dialektů, ale v každé podobě ,byl snadno srozumitelný všem Arabům: vedle dialektů existoval ještě jakýsi nadkmenový jazyk básníků, pokládaný tehdy i později za vrchol dokonalosti. Dalším pojítkem byly každoroční ,puti na ´Arafát Mekce a s tím spojené trhy v ´Ukázu, kde se setkávali příslušníci všech arabských kmenů. V měsících, kdy se konaly poutní obřady a trhy, nesmělo docházet k přepadům ani k bojům a tyto měsíce (celkem čtyři) byly pokládány za posvátné: ze staré doby je jen velmi málo dokladů, že by je byli Arabové porušili.
Z Koránu převzal a připravil Evžen Sazankov
