Pohroma, která zasáhla americký New Orleans, je obrovskou tragédií. Vynhala z domovů na 1,5 milionů obyvatel tohoto velkoměsta a ještě pár měsíců jim nedovolí vrátit se zpět. Poté bude moci začít obnova poničeného města. V tom můžeme vidět povzbuzení pro hospodárský růst. Podle analytika společnosti JP Morgan, Anthony Chana bude růst hrubého domácího produktu (HDP) Spojených států ve třetím kvartálu nižší minimálně o 0,2%. Podle ratingové agentury S&P se však již v následujících čtvrtletích projeví „pozitivní“ efekt z ničivé katastrofy. Všechno dobré je tak pro něco špatné.
Tento zásadní ekonomický omyl se v ekonomii uplatňuje už dlouhá léta. Je přitom pozoruhodné, že ho šíří i renomovaní odborníci. Tvrzení, že ničení má následný pozitivní efekt v podobě impulzu k ekonomickému růstu, spolehlivě vyvrátil už v první polovině 19.století francouzský ekonom Frédéric Bastiat. Tento ekonomický omyl je znám jako mýtus rozbitého okna. Jeho princip tkví ve sledování pouze přímých, viditelných, důsledků. Pokud má člověk určitý majetek a přijde o něj v důsledku živelné katastrofy, okradení či jakýmkoli jiným nevratným způsobem, není bohatší. Po ztrátě majetku si tento člověk sice postaví nový dům, ale bude na tom v podstatě stejně. Bude mít zase dům. Pokud by ke katastrofě nedošlo, měl by člověk dům a navíc to, co by si koupil za peníze (třeba dvě auta), které bude muset nyní věnovat na obnovu. A to, že si nekoupí tyto dvě auta, je „neviditelný“ důsledek této katastrofy.
Tento mýtus pomáhá udržovat i makroekonomické uvažování. Je pravdou, že dojde k hromadnému obnovování poničených oblastí, zejména pak ke stavebnímu boomu. To vše zaznamená HDP a skutečně poroste. Jenže HDP nezaznamenává to o co lidé přišli. HDP je toková veličina a zaznamenává jen to co se vytvořilo za určtou časovou periodu. Už neukáže, že došlo ke znehodnocení majetku. Je to ukázkový případ: HDP zaznamenává to co je vidět, to co vidět není už nezaznamená.
Problém je o to horší, že se HDP používá jako indikátor ekonomického růstu. Růst HDP v důsledku obnovovacích prací tak bude interpretován jako hospodářský růst. Přitom je evidentní, že ačkoli HDP roste, majetek lidí ještě dlouho nedosáhne úrovně před katastrofou. Skutečný ekonomický růst navíc s veličinou HDP nemá nic společného. Podstatou ekonomického růstu je kapitálová akumulace „řízená“ relativními tržními cenami. Jen to je podmínka budoucího hospodářského rozmachu. Mluví-li ekonomové o tom, že ekonomický růst je tažen spotřebními výdaji, tak se hluboce mýlí. Spotřební výdaje totiž nerostou samy od sebe. Více utrácet můžeme jen tehdy, když více vyděláme. Více vyděláme jen proto, že roste efektivita výroby. A ta zase roste kvůli úsporám, které jsou zdrojem kapitálové akumulace. Příčinou hospodářského růstu tak nejsou vyšší spotřební výdaje, ale vyšší míra úspor. Vidíme-li tedy nárůst spotřebních výdajů, tak již ekonomický růst „proběhl“. Výtek k HDP by bylo mnohem více a jsou možná stejně zásadní (nezahrnuje celou ekonomiku, je metodicky pochybný, nemá teoretický základ). K jeho zavrhnutí však plně postačí „obyčejná“ logická úvaha.
Můžeme konstatovat, že hurikán Katrina nepřinese americké ekonomice či obyvatelům New Orleans růst nebo prospěch. Růst HDP, kterého budeme svědky, musíme interpretovat jako proces obnovování a ne jako hospodářský růst. Navíc by bylo záhodno, aby ekonomové z praxe sledovali i vývoj v teoretické ekonomii. Dozvěděli by se totiž jak špatnými ekonomy mnohdy jsou.
