Představitelé ODS se slétli do Brna a začali odhalovat části svého programu. Z toho, co se lze dosud dočíst v českých médiích, je zřejmě nejzajímavější novinkou návrh na zavedení tzv. „záporné daně z příjmů““, v politické hantýrce ODS „státem garantovaného příjmu“. Stručně řečeno, každý občan České republiky bude mít zákonem zaručený nárok na to, aby mohl za určitých okolností žít z peněz ostatních. Mluví se o částce 6 000 Kč za měsíc pro dospělého člověka, 2 400 Kč pro první dítě a 3 600 Kč pro každé další dítě. Pokud bude příjem daných osob pod touto hranicí, zbytek doplatí daňoví poplatníci. Průměrná česká rodina tak podle autorů ze serveru iDnes.cz získá „státem garantovaný příjem“ 20 000 Kč za měsíc.
Asi nemá smysl diskutovat o tom, že současný systém státní sociální podpory (který mimochodem v první polovině devadesátých let zavedla „pravicová“ vláda ODS) je neefektivní, nespravedlivý a demotivující. Stejně tak nelze pochybovat o tom, že tento systém vyžaduje skutečnou reformu (či novým slovníkem ODS „změnu“). Představuje však návrh ODS takový krok vpřed, jaký o víkendu prezentoval poslanec Tlustý, nebo jde spíše o součást politického marketingu, nový způsob, jak zaujmout nerozhodnuté voliče a dát jim pocit, že budou ve volbách hlasovat pro „změnu“?
Podívejme se na první bod – efektivnost. Jednou z nevýhod současného systému jsou obrovské náklady – k platu desítek tisíc úředníků připočtěte náklady na pronájem či údržbu budov, v nichž tato armáda byrokratů sedí, kancelářský nábytek, počítače a ostatní nezbytné vybavení pro výkon jejich povolání. Dává návrh ODS naději, že tito lidé přestanou žít z našich daní a konečně začnou namísto pouhé spotřeby také nějaké hodnoty vytvářet? Odpověď zní: Ne. „Státem garantovaný příjem“ má totiž podle ODS nahradit pouze některé dávky, přičemž ostatní zůstanou zachovány. Jinými slovy – úředníkům trochu práce ubude, ale celá tato nákladná infrastruktura bude fungovat i nadále. Navíc vedle ní bude existovat nový, paralelní systém „státem garantovaného příjmu“. Výrazných úspor v chodu aparátu státní sociální podpory se tedy nedočkáme. Možné je i to, že v důsledku reformy bude celý systém ještě nákladnější a těžkopádnější. Tendence byrokratických struktur bujet a nepustit to, co jednou získaly, je dobře známá z odborné literatury i z každodenní praxe – vzpomeňme si na neúspěch „antibyrokratické komise“ předsedy vlády Klause, nepříliš vydařenou „reformu státní správy“ pod taktovkou ČSSD a další události. Namísto toho, aby byl příslušný úřad či odbor zlikvidován a rozpuštěn, byl obvykle přejmenován a převeden na jinou práci. Bylo by velkým překvapením, kdyby se po případném vstupu ODS do vlády věci mávnutím kouzelného proutku změnily.
Jak na tom bude nový systém z hlediska spravedlnosti? Bude mít každý nárok ponechat si, co si poctivě vydělal? Ani v tomto bodě nedává návrh ODS příliš mnoho důvodů k optimismu. Současný systém je založen na libovůli politiků a úředníků a jimi upravovaných koeficientů a částek „životního minima“. Systém navrhovaný ODS by byl postaven na stejně arbitrárně stanovené částce „šest tisíc korun českých“. Částce, která může být kdykoliv v rámci předvolebního boje zneužita ke kupování hlasů voličů. Tedy k tomu, aby byly odebrány peníze těm, kdo méně křičí, a přesunuty do kapes těch, kteří dokáží dost hlasitě demonstrovat před Strakovou akademií. Namísto toho, aby ODS podporovala formy sociální pomoci založené na dobrovolnosti (komunitní programy či soukromou charitu), chová se stejně jako její narudlí kolegové – jedněm chce brát a druhým dávat. Nenechme se zmýlit politickou rétorikou ohledně „bohatých“ a „chudých“. Ti skutečně bohatí dokáží daňové zákony s pomocí svých poradců pohodlně obejít a skutečné břemeno sociálního systému tak z velké části dopadá na střední vrstvy nebo – což je ještě horší – na chudé, kteří se rozhodli s chudobou bojovat vlastní aktivitou.
Jakým způsobem se změní motivace lidí v novém systému „státem garantovaného příjmu“ v porovnání se systémem současným? Odpověď na tuto otázku bude pro představitele ODS zřejmě nejpřekvapivější: vliv „státem garantovaného příjmu“ na motivaci lidí pracovat, na jejich životní úroveň i na jejich rodinu je silný a jednoznačně negativní. V šedesátých a sedmdesátých letech prošel podobný návrh v USA sérií řízených experimentů, které přehledně shrnuje ve své knize Příliš mnoho dobra americký ekonom Charles Murray (v českém vydání Sociologického nakladatelství z roku 1998 na str. 146-150). Tyto studie měly sloužit k přesvědčení politiků, kteří se „obávali negativních dopadů na ‚pracovní morálku‘ a navíc nevěděli, jak by podporu takového programu zdůvodnili svým voličům z řad pracujících kteří v něm viděli jen nezaslouženě rozdané peníze“ (str. 146). Experimenty se „zápornou daní z příjmů“ nakonec nabyly, slovy Charlese Murraye, „podoby nejambicióznějšího sociálněvědního experimentu v dějinách“ (str. 146). Vědci porovnávali vývoj ve dvou skupinách lidí (celkem šlo o 8 700 jednotlivců) – lidem v první skupině slíbili dorovnání příjmů do výše oficiální hranice chudoby, lidem v druhé skupině neslíbili nic. Původně měl tento experiment trvat dvacet let, ale nakonec byl po dvanácti letech ukončen. Ukázalo se totiž, že naděje „konzervativních ekonomů … [kteří] zpočátku zápornou daň z příjmů obhajovali jako náhradu stávajícího systému“ (str. 146) jsou marné. Experimentálně zavedená záporná daň z příjmů snížila počet odpracovaných hodin členů první skupiny u manželů o 9 %, u manželek dokonce o 20 %. Největší negativní dopad měl „státem garantovaný příjem“ na nejohroženější sociální skupiny – manželky a svobodné mladé muže, utvářející si pozice na trhu práce. V klíčovém období života mladých mužů došlo ke snížení jejich týdenní pracovní doby o 43 % u těch, kteří se po dobu trvání experimentu neoženili, a o 33 % u těch, kteří se oženili. Podobně došlo k prodloužení průměrné doby nezaměstnanosti – o devět týdnů (27 %) u manželů, padesát týdnů (42 %) u manželek a padesát šest týdnů (60 %) u osamělých matek. Zavedení „záporné daně z příjmů“ zvýšilo rozvodovost manželství bělochů o 36 %, v případě černochů dokonce o 42 %. A tak by bylo možné pokračovat.
Alarmující závěry amerických studií o „státem garantovaném příjmu“ lze velmi dobře vztáhnout i na českou realitu. Výsledky zavedení experimentu ODS se u nás budou lišit od těch amerických jen podle toho, jak vysoká bude hranice „minimálního garantovaného příjmu“. Pokud je částka šest tisíc korun pro dospělého člověka (či dvaceti tisíc pro „průměrnou“ českou rodinu) nad tím, co většina lidí považuje za existenční minimum, budou její dopady na českou společnost ještě horší.
Jaký plyne z naší analýzy závěr? Návrh ODS nedává z ekonomického hlediska příliš velký smysl. I ty výhody, které mohl přinést (např. úspora administrativních nákladů), budou eliminovány kvůli jeho polovičatosti. Z ostatních úhlů pohledu představuje „státem garantovaný příjem“ poměrně nebezpečný experiment a je velmi nejisté, zda povede k cílům, kterých by rádi dosáhli představitelé ODS. Dostupné důkazy ukazují, že pravdou bude spíše pravý opak. Opět se tak potvrzuje, že státní přerozdělování se ze své podstaty nemůže zbavit některých svých negativních jevů. Ať na sebe vezme jakoukoliv podobu, vždy půjde o násilné odebrání zdrojů jedné skupině obyvatel ve prospěch jiné skupiny se všemi negativními důsledky. Politici by měli konečně přiznat, že v oblasti sociální politiky jsou jejich schopnosti daleko za možnostmi soukromého sektoru, a ustoupit z cesty nejrůznějším formám dobrovolných iniciativ občanů, které tvoří zdravý základ každé vyspělé společnosti.
