Přední francouzský ekonomický časopis L’expansion se rozhodl zvolit největšího ekonoma všech dob. Oslovil proto „nejprestižnější komisi, jakou si lze představit“: 34 žijících nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. Někteří laureáti, jako třeba Gary Becker či John Nash (u něhož to nepřekvapuje, neboť není ekonom ani při nejvolnějším možném vymezení předmětu) se svého hlasu zřekli. Dvacítka oceněných však neodolala a za největšího ekonoma všech dob zvolila Paula Samuelsona, vědce, kterého v roce 1970 švédská centrální banka ocenila „za pozvednutí úrovně ekonomické vědy“. O významu Samuelsona nepochybuje ani Robert Solow, který se nechal slyšet, že „před [Samuelsonem] připomínala ekonomie klub kuřáků dýmek. Teprve on z ní udělal vědeckou disciplinu“.
Druhé místo pak sdílí Irving Fisher, který byl podle Maurice Allaise, jediného francouzského držitele Nobelovy ceny za ekonomii, zakladatelem ekonomického modelování, s Kenethem Arowem. Ten, jak zdůrazňuje další nobelista Lawrence Klein, „připravil půdu pro matematickou ekonomii“.
Až na třetí místo se dostali otcové zakladatelé: Adam Smith a David Ricardo. James Buchanan v odůvodnění svého hlasu pro Adama Smitha pravil: „Nikdo mu nesahá ani po kotníky.“ Při pohledu na oceněné nelze (s výjimkou Ricarda) než souhlasit a povzdechnout si, jak špatně na tom ekonomické profese musí být, když ze svého středu vybrala člověka, který až do 13. vydání své učebnice Ekonomie v roce 1989 tvrdil, že „sovětská ekonomika je důkazem – navzdory dřívějšímu mínění mnoha kritiků, že socialistická příkazová ekonomika může fungovat a dokonce vzkvétat.“ (str. 580)
Celý článek je dostupný zde
