Zastánci Kjótského protokolu často o této úmluvě hovoří jako o „pojištění“ proti katastrofickým důsledkům globální změny klimatu, která (prý) hrozí v důsledku lidské činnosti. Je proto na místě vzít tuto analogii s „pojištěním“ vážně a zkoumat, jaké jsou náklady a přínosy Kjótského protokolu z hlediska prevence negativních důsledků „globálního oteplování“.
Kjótský protokol jako prevence katastrofické „globální změny klimatu“?
Lidové noviny v jinak dosti podivném a nepřesném článku Kjótský protokol je silnější (12. prosince 2005) na toto téma uvádějí:
Cílem kjótského protokolu je snížit v letech 2008 až 2012 světové emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů o 5,2 procenta v porovnání s rokem 1990. Podle některých expertů je ale toto snížení pro stabilizaci klimatu jen prvním krokem a navíc se projeví až za desítky let.
Ve skutečnosti je situace taková, že v této oblasti panuje mezi „experty“ takřka jednomyslná shoda: i kdyby všechny signatářské státy (včetně USA) důsledně plnily závazky z Kjóta nejen v období 2008 – 12, ale respektovaly by tyto limity i po vypršení účinnosti Kjótského protokolu, pak by oproti scénáři „bez Kjóta“ by svět „ušetřen“ o zcela zanedbatelný růst globální průměrné teploty.
Tom Wigley dospěl v článku „The Kyoto Protocol: CO2, CH4 and climate implications“ (Geophysical Research Letters, vol. 25 (1998), str. 2285–88 – viz toto shrnutí) k závěru, že v takovém případě (tj. bez dalších dramatických redukcí emisí) by byl do roku 2100 růst globální průměrných teplot nižší o 0,11 – 0,21 stupňů Celsia v porovnání se scénářem „bez Kjóta“ (tzv. „Business- as – Usual“ Scenario). Tj. tento způsob „prevence“ by vedl k cca o 6 % mírnějšímu „globálnímu oteplení“.
Bez účasti USA na kjótských závazcích bude toto číslo pochopitelně ještě podstatně nižší . Podle Patricka J. Michaelse (který považuje za pravděpodobnější spíše spodní hranici predikovaného oteplování) by Kjótský protokol snížil růst globálních průměrných teplot o 0, 07 °C do roku 2050, resp. 0, 14 °C do roku 2100 (s účastí USA), zatímco bez účasti USA tato čísla klesla na 0, 02 °C, resp. 0, 06 °C.
Z tohoto hlediska je jasné – a zcela nekontroverzní – že Kjótský protokol z hlediska prevence případných negativních důsledků globální změny klimatu nepřináší jak současné, tak ani budoucím generacím téměř žádné přínosy, neboť teplotní rozdíl ve výši cca 1/10 a méně °C je nepochybně pro člověka nerozpoznatelný a tudíž pro jeho subjektivní blahobyt irelevantní. Tím spíše to platí o současné generaci v produktivním věku, která se těchto domnělých budoucích přínosů mnohdy ani nedožije.
Náklady Kjótského protokolu?
Naproti tomu náklady kjótských závazků nejsou zdaleka zanedbatelné – viz např. odhady těchto nákladů pro Itálii, Německo, Velkou Británii a Španělsko ve studiích International Council for Capital Formation.
Určitou indicií mohou být v tomto ohledu těžkosti členských států EU- 15 s plněním těchto závazků. Členské státy EU-15 mají v souhrnu v rozhodném období (2008 – 12) snížit emise skleníkových plynů o 8 % ve srovnání s úrovní z roku 1990. Poslední projekce European Environment Agency (viz. studii EEA Greenhouse Gas Emission Trends and Projection in Europe 2005) přitom dospívají k závěru, že v současnosti existující opatření na úrovni členských států EU-15 by do roku 2010 snížily emise oproti roku 1990 jen o 1,6 %. Ani dodatečná – v současnosti plánovaná – opatření nedostačují ke splnění závazků z Kjóta, neboť i kdyby byla vskutku přesně podle plánu realizována, výsledkem by byla redukce skleníkových plynů „pouze“ o 6, 8 % oproti roku 1990. Toto číslo je navíc – jak sama EEA přiznává – vysoce optimistické, neboť spočívá na nepříliš realistickém předpokladu, že přinejmenším několik členských státu EU-15 (dobrovolně) sníží emise skleníkových plynů ve větším rozsahu, než jaký vyplývá z jejich závazků. Již nyní 5 států EU-15 oficiálně oznámilo, že nebudou schopny svým závazkům z Kjóta dostát (Dánsko, Irsko, Itálie, Portugalsko a Španělsko).
Podle projekce EEA by ke splnění kjótských závazků mohlo vést jedině použití „alternativ“ k přímému snížení emisí v signatářské zemi, které Kjótský protokol předvídá – „mezinárodní obchodování s emisemi“ a dále tzv. „mechanismus čistého rozvoje“ (Clean Development Mechanism, CDM), jakož i „společné provádění“ (Joint Implementation, JI), které umožňují vládám, aby splnily část svých závazků týkajících se snížení emisí skleníkových plynů pomocí rozvíjení projektů na snížení emisí v jiných zemích.
Bude zajímavé sledovat, jaký bude výsledek těchto „projektů“. Osobně se obávám, že tyto mechanismy především nabízejí vynikající příležitost k „dobývání renty“ rozličným politickým „podnikatelům“.
Závěr
Kjótský protokol lze klást na roveň smlouvě, která od účastníka vyžaduje okamžitou oběť „výměnou“ za téměř neexistující přínosy ve vzdálené budoucnosti. Jde tu navíc fakticky o obět ve prospěch příslušníků budoucí generace, kteří budou s nejvyšší pravděpodobností podstatně bohatší a budou mít k dispozici vyspělejší technologie než současná generace. Jakákoli analogie se soukromým pojištěním je tudíž zcela neopodstatněná.
