Keňská vláda nedávno uvažovala o snížení ochranného statutu národního parku Amboseli – podle kritiků, především proto, aby získala hlasy příslušníku kmene Masajů, kteří by z takového kroku měli prospěch. Jihoafrický stát Zimbabwe, kde stále ještě žijí desetitisíce slonů, se v důsledku státem vyvolaného chaosu potýká s rozkladem společenských institucí, inflací znehodnocenou měnou a kolapsem obchodu. Mohou vůbec vlády, které způsobují utrpení statisícům „vlastních“ občanů úspěšně chránit africkou přírodu? A může se tohoto úkolu se zdarem zhostit jakákoli vláda? Jsou přínosné pro ochranu ohrožených druhů vládní restrikce, nebo má větší význam stabilita vlastnických práv? (McPherson, M. A. – Nieswiadomy, M. L., 2000: African elephants: The effect of property rights and political stability. Contemporary Economic Policy 18, no. 1 (January 1): 14-26)
Dnes je již považováno za přirozené (a dokonce i přínosné), že zboží a služby jsou produkovány soukromými subjekty. Není však životní prostředí výjimkou, která by měla být „ochráněna“ před působením trhu? Toto je bohužel často přijímané tvrzení. Ještě emotivněji zaznívá tento výrok v souvislosti se snahami chránit divokou přírodu afrického kontinentu. „Africká divočina je přece společným dědictvím celého lidstva! Nikdo nemá právo přivlastňovat si tyto hodnoty a snažit se z nich generovat soukromé zisky!“ Je pozoruhodné, jak zcestné myšlenky mohou získávat pozitivní odezvu dlouhou dobu po pádu sovětského impéria.
Máme se tedy jako příznivci africké divočiny radovat, slyšíme-li zprávy o vzniku nových státních národních parků a rezervací? Ne vždy. I dobře míněné snahy státu ochránit přírodu většinou končí, v důsledku jejich zamýšlených i nezamýšlených dopadů, různou mírou neúspěchu. Škála státních selhání je velmi pestrá. Na této stupnici se pohybujeme mezi pomyslnými extrémy situací Demokratické republiky Konga a Jihoafrické republiky. V Kongu počet slonů klesl během posledního čtvrtstoletí na 5% stavu na počátku 80. let, v JAR přemnožení sloni ve státních rezervacích devastují životní prostředí jiných druhů (nebo zde).
Státní monopol často není schopen ochránit zvěř před útoky pytláků, jindy plundrují přírodu přímo pluky armád nebo jiné státem organizované bandy. Stát nemá schopnost ani motivaci stanovovat skutečné ceny (např. vstupních poplatků pro turisty). Některé parky v Keni, jsou vzhledem k jejich kvalitě a příhodné poloze relativně levné a jsou proto přetíženy náporem turistiky. Jiná území zůstávají zbytečně nevyužita. Stejná (nebo řádově podobná) úroveň vstupních poplatků v rámci celostátní sítě parků znamená, že v kombinaci kupř. s vysokými dopravními náklady či nižší biologickou atraktivitou, chybí cestovním operátorům motiv státní rezervace umisťovat na turistické trasy.
Empirická zkušenost z africké reality ukazuje, že potřebujeme sobecké zájmy podnikatelů, nemá-li se stát jedinečná africká divočina minulostí. Proč je však soukromých rezervací ve srovnáními se státními tak málo? Zásahů, kterými stát podnikatele demotivuje, či pouhé ponechání krajiny svému osudu je mnoho. Dotováním farmaření a jiných činností vysílá stát falešné signály o tom, co si lidé přejí (více například v Hess, K. Jr, 1997: Wild Success. Reason, October 1, 32-41). Ceny v takové situaci již neplní signalizační funkci o relativní vzácnosti statků a stát systematicky klame podnikatele. Státní regulace, která odebírá majitelům pozemků užitek ze zvěře žijící na jejich půdě, ničí motivaci vlastníků divočinu chránit. Státní zajišťování dopravní infrastruktury a bezpečnosti omezuje využití rozsáhlých oblastí. Poskytováním z daní dotovaných služeb vytlačuje stát poctivé podnikatele. Státem vytvářená nejistota vlastnictví a její vliv na ekonomickou kalkulaci a územní umisťování aktivit vedou k devastaci krajiny, namísto k jejímu zvelebování.
Kritici soukromých aktivit rádi podotýkají že, tržně generovaná ochrana africké přírody není jen tak obyčejným podnikáním. Nelze s nimi jinak než souhlasit. Existuje mnoho různých biotopů i jednotlivých biologických druhů, které by bylo vhodné chránit, velcí afričtí savci často potřebují sezónně migrovat na velké vzdálenosti (Angola je po téměř 30leté válce jednou z nejvíce zaminovaných zemí), a tak vzniká problém územní koexistence různých lidských činností a divoké zvěře. Navíc některé devastační státní (nebo státem podporované) aktivity skutečně nemusí být zcela napravitelné. Právě proto bychom však neměli riskovat ponechání tohoto složitého a namáhavého úsilí v rukou, občas i dobromyslného, ale z definice nemotivovaného a pomalého státního aparátu.
Studie autora o ekonomii africké divočiny je dostupná jako working paper 1/2005 Centra pro studium životního prostředí na http://www.libinst.cz/stranka.php?id=83
Email autora: mladekcz (zavináč) gmail.com
