Spojené státy více jak rok intenzivně tlačí na Čínu, aby uvolnila fixní kurz juanu. Čína tak symbolicky učinila v červnu loňského roku, mírně devalvovala měnu a zavedla pásmový režim. Čínská měna od té doby posílila o zanedbatelných 2,8% a Spojeným státům se to nelíbí. Náměstek ministra financí, John Snow, týden co týden Čínu vyzývá k uvolnění měny. Ke konci minulého roku přišel senátor Schumer s návrhem na zavedení dovozního cla ve výši 27,5% na veškeré čínské zboží. S jiným návrhem nyní přišli senátoři Dorgan a Graham. Předložili zákon, podle kterého by měl být Číně zrušen status normálního obchodního partnera. Důvod pro toto opatření je stále stejný. Čína drží kurz juanu uměle nízko, to stimuluje její vývoz a znamená i obrovský deficit se Spojenými státy. Argumentace Spojených států je však zásadně mylná.
Návrhy na řešení, které předložili senátoři Schumer, Dorgan a Graham mají jedno společné. Jde o protekcionistická opatření. Američané reagují ochranářstvím na určitý typ měnové politky, která primárně protekcionistická není. Situaci takovýmito opatřeními jen zbytečně zhoršují. Jejich řešení spočívá v přidání problému a omezení výhod společného obchodu.
Jak je to se samotnou hodnotou juanu? V roce 1997, v době asijské krize, existovaly tlaky na znehodnocení juanu ve výši zhruba 20%. Je otázkou, jak dlouho je tedy juan reálně podhodnocený, stejně tak jako o kolik a zda vůbec. A dovíme se to někdy? I kdyby k uvolnění juanu došlo dnes, nevíme, zda byl v takové míře podhodnocen či nadhodnocen i v minulých měsících či letech, neboť tržní podmínky se neustále mění. Nemáme kritérium jak zjistit, o kolik je juan podhodnocený. Odhadovat podhodnocení juanu z vývoje bilance běžného účtu je ekonomickým analfabetismem neboť měnový kurz není primárně určen zahraničním obchodem. A protože nevíme, o kolik je juan podhodnocen, je značně obtížné tvrdit, do jaké míry je čínský měnový kurz zodpovědný za obchodní přebytek se Spojenými státy.
Držet fixní kurz své měny může legálně jakákoli země. Je to legitimní způsob kurzového režimu. V minulosti měly podhodnocený fixní kurz mnohé měny. Vzpomeňme britskou libru v 80.letech. A vzpomeňme také jak neslavně skončila. Její podhodnocení nebylo v souladu s tržními podmínkami a postupně se vytvořil tlak na její znehodnocení. Tomuto tlaku neodolala v roce 1992. Pokud by juan byl značně podhodnocený, tedy v řádech desítek procent, Čína by svou měnu už dávno revalvovala a uvolnila. Pokud tomu tak není, musíme tvrdit, že juan není výrazně podhodnocený (turbulence na měnovém trhu s juanem nebyly zaznamenány).
Spojené státy Čínu obviňují z manipulace. Ovšem z něčeho podobného bychom mohli obvinit Spojené státy. Když v roce 2001 centrální banka radikálně snížila úrokové sazby, vytvořila tím podmínky pro pokles své měny, který se také v následujících letech dostavil. Tento pokles (až 60% vůči euru během necelých 4 let) přinesl i výrazné zlevnění amerických exportů. Ale nejen to. Přinesla bublinu na trhu nemovitostí, stejně jako expanzivní měnová politika 90.let vedla k bublině na trhu technologických akcií a recesi v roce 2001. I měnová politika Spojených států má své negativní důsledky. Tak v čem je politika americké centrální banky méně manipulativní než politika jejího čínského protějšku? A stěžovaly by si Spojené státy i v případě, že by čínská měna byla nadhodnocená? Vždyť i to by přece bylo z pohledu Američanů manipulací? Měnová politika, ať je jakákoli, není nikdy neutrální. Má přerozdělovací efekty a vede k hospodářskému cyklu. Američtí politici mají máslo na hlavě, když Čínu obviňují z manipulace.
Třetím zásadním faktem je samotný deficit obchodní bilance. Spojené státy patrně přehlédly, že Čína není jediná, s kým mají deficit. Je pravdou, že schodek obchodu s Čínou tvoří 70% jejich vzájemného obchodu. Ovšem deficit s Německem nebo Japonskem loni dosáhl 42% vzájemného obchodu a s Malajsií dokonce 52%. Problém deficitu se tak netýká jen obchodu s Čínou, ale je otázkou celkových obchodních vztahů se zahraničím. A i zde Američané situaci příliš dramatizují. Deficit obchodu totiž umožnil financovaní deficitu amerického rozpočtu, takže kritizovat deficit obchodu znamená vidět jen jednu stranu mince.
Američané argumentují, jak se jim to hodí. Navíc zcela ignorují ekonomickou vědu a dopouštějí se tím chybných tvrzení. Využívání chybných argumentů není v politice sice nic nového, ale to by nám nemělo bránit v tom, abychom na ně upozorňovali. Poslední americký pokus o změnu obchodního statutu Číny je už téměř neuvěřitelným pokusem využít vykonstruovanou argumentaci k prosazování svých politických cílů.
