Russell Roberts
Být ekonomem je mimojiné výzvou i proto, že nikdo ve skutečnosti neví co děláte. Pokud je ekonomie to, co dělají ekonomové, pak jsou ekonomové konzultanty, podnikovými patolízaly, profesory, odborářskými zaprodanci, makroekonomickými věštci, aplikovanými matematiky, finančními analytiky a tak dále.
Chtěl bych se zaměřit na mnohem užší soubor činností, který uvádí Hayek na str.76 ve své Osudové domýšlivosti:
„Specifickým úkolem ekonomie je lidem ukázat, jak málo ve skutečnosti vědí o věcech, o kterých se domnívají, že je mohou řídit.“
V této definici ekonomie je ústředním bodem složitost jevů, které jsou výsledkem lidského jednání, ale nikoli lidského záměru.
Ve včerejším vydání New York Times David Brooks napadl charakteristickou část ekonomie za to, že v dnešním komplexním světě není relevantní. Domnívám se, že útočí na neexistující společenskou vědu.Jeho článek začíná takto:
Není tomu dlouho co byla ekonomie královnou společenských věd. Lidé byli považováni za bytosti maximalizující zisk, u nichž převládá rozum. Existovaly předpoklady, že s nárůstem bohatství a modernizace budou společnosti sekulárnější. S nárůstem vzdělání by zmizely primitivní zvyky jako jsou kmenový systém a nacionalismus a jejich místo by zaujaly globální instituce. S dokonalejší komunikační technologií by korespondovaly větší kooperace a porozumění. Vzdělanější voliči by se stali racionálnějšími a myšlenkově nezávislejšími.
Brooks si zde plete mnoho různých věcí, hlavně materialismus nebo možná marxismus s ekonomií. Namísto „maximalizující zisk“ měl říci „kalkulující bytosti, které vždy racionálně sledují svůj zájem“. Za této přesnější definice mohl připustit altruismus, náboženství a dokonce kmenový systém.
Brooks pokračuje:
Žadný z těchto předpokladů se neukázal být pravdivým. S tím, jak se stal svět bohatší a vzdělanější, náboženství nezmizelo; stalo se silnějším a fundamentalističtějším. Nacionalismus a kmenový systém nevymizely. Transnacionální instituce, jako OSN nebo Evropská Unie, jsou naopak slabé a nachází se v krizi. Komunikační technologie lidi navzájem nepřiblížily; vedly k dalšímu kulturnímu dělení napříč celým světem a dokonce v rámci Spojených států. Vzdělání lidem umírněnost a nezávislé myšlení nepřineslo. Ve Spojených státech jsou vzdělanější voliči polarizovanější než ti méně vzdělaní a v arabském světě jsou někteří z nejvzdělanějších lidí největšími fanatiky. Toto všechno uvrhlo jistý druh materialistické vize do krize. Nyní již víme, že globální ekonomické a technologické síly postupně nevytlačují lokální kultury a hodnoty. Jsou to naopak kultury a hodnoty, které řídí ekonomický vývoj. S větším bohatstvím a lepším vzděláním se více, a ne méně, zdůrazňují kulturní odlišnosti, různé skupiny mají různé pohledy na životní styl a pokud cítí znevažování svých kulturních hodnot, následuje agresivní reakce.
Ekonomie ale nikdy materialistický pohled nevnímala jako jediný. Adam Smith napsal Teorii morálních citů, zasádně nematerialistické dílo. Jak Brooks jinde v článku přiznává, ekonomové se stále více zajímají o kulturu a psychologii, což je hlavní zájem mnoha mých kolegů zde na George Mason University.
[Brooks píše, že] Ekonomie, která předpokládá, že lidé jsou v zásadě racionální a reagují přímo na podněty, už není královnou společenských věd.
Možná ano, možná ne. Souhlasím s Brooksem, že úzce materialistický pohled některých ekonomů je často neadekvátní. Ale lidé reagují na podněty, jak Brooks bezděčně ukazuje ke konci svého článku:
Ukazuje se, že je obtížné změnit osudy národů a jednotlivců prostými ekonomickými prostředky. Během posledních několika desetiletí převedly Spojené státy do Afriky výrazné peněžní prostředky na stavu továren a urychlení ekonomického rozvoje. Nic z toho nefunguje. Jak ukázali ekonomové Raghuram Rajan a Arvind Subramanian, mezi růstem a pomocí neexistuje korelace. Ve Spojených státech vydáváme na vzdělání více peněz než jiné národy. Podnikli jsme miliony experimentů k restrukturalizaci škol a byrokracie. Ale studenti, kteří postrádající kulturní a sociální kapitál, protože nepocházejí z úplných, spořádaných rodin, se propadávají stále níž a níž, dokud se neobjeví učitel, který je schopen nejen učit, ale i změnit hodnoty a chování.
Selhání zahraniční pomoci a výdajů na vzdělání je selháním motivů. Materialisté se mohou domnívat, že utrácení peněz je způsobem, jak dosáhnout určitých cílů. Pokud ale chybí motivy jednání, pouhé utrácení peněz bez motivů utratit je moudře nikdy nedosáhne svého cíle.
Brooks má pravdu, když říká, že ekonomické prostředky nehýbou světem vždy. Termín „ekonomický“ bych ale nahradil termínem „finanční“. Peníze nejsou vždy tou nejvýznamnější hybnou silou. Už Adam Smith, stejně jako jeho současní kolegové, chápal, že peníze pro lidi nejsou jediným motivem.
Uprostřed článku Brooks píše:
Jde o toto: Události nám přinášejí různé otázky. Pokud 20.století bylo charakteristické velkým soubojem centrálně plánovaných a tržních ekonomik, pak je velkou výzvou tohoto století pochopit, jak se kultury mění a jak mohou být měněny, jak může být sociální a kulturní kapitál podporován a rozvíjen, jak může být destruktivní kulturní konflikt změněn v prospěšné soutěžení kultur.
Domnívám se, že ekonomové se postupně zdokonalují v chápání toho, jak se kultury mění. Ale nebudeme schopni zjistit, jak je změnit. Domnívám se, že jde o aplikaci výše uvedeného Hayekova citátu. Pak si budeme vědomi našich omezení. Obával bych se o antropology.
—
Překlad článku z Café Hayek. Autor je profesorem ekonomie na George Mason University.
