Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii se před několika dny vyjádřil k vývoji čínské ekonomiky. Jeho vyjádření jsou téměř šokující. Podle Stiglitze v první řadě „nejsou tržní ekonomiky samoregulující“. Tento „samozřejmý“ výrok je v podstatě východiskem jeho opěvování čínské ekonomické politiky. Stiglitz jinými slovy říká, že bez geniálních komunistických lídrů by ekonomiky upadly do chaosu a chudoby. Pan laureát by nejprve musel vysvětlit, proč částečné státní regulace tržní ekonomiky jsou přínosnější než definitivní centrální řízení. Jak přesně poznamenal Hayek, ‚není třetí cesty‘: je kapitalismus nebo socialismus. A Stiglitz zjevně obahujuje cestu k socialismu.
Celý Stiglitzův text je velmi zajímavý. Stiglitz se totiž dopouští zjevných či méně zjevných selhání.
Citujme autora:
„Svět nikdy předtím nezažil tak vytrvalý růst; nikdy předtím nedošlo k tak enormní redukci chudoby“
Polemika je vcelku snadná, protože Japonsko spolehlivě autorovo přesvědčení o čínském zázraku vyvrací. Dodržíme-li totiž metodiku mainstreamových ekonomů a růst reálného HDP budeme považovat za ekonomický růst, pak Japonsko ve srovnatelném historickém období dosáhlo dvojnásobného ekonomického růstu než Čína. Velmi podobně jako Japonsko na tom byla i Jižní Korea. Jen připomenu, že o čínském ekonomickém rozvoji lze mluvit až od prvních reforem z roku 1978. Předchozí růst HDP za ekonomický růst může nazvat jen totální ekonomický ignorant, což předpokládám Stiglitz není. Minimálně tyto dvě země tedy Čínu předstihly (a to významně).
Stiglitz dále pokračuje:
„Zatímco zbytek rozvojového světa na základě Washingtonského konsenzu donkichotsky usiloval o vyšší HDP, Čína stále jasněji ukazuje, že se snaží o udržitelný a plošnější růst životního standardu.“
Čína přistoupila před téměř třiceti lety k postupné marketizaci ekonomiky a výsledkem je stav, kdy stát do hospodářství zasahuje mnohem méně než většina zemí světa. Vliv státu navíc oproti jiným ekonomikám (zejména evropským) neustále klesá. Právě tato deregulace ekonomiky stojí za významným nárůstem, ne účelové kormidlování ekonomiky. To se významně v průběhu let snížilo. Pokud by Stiglitz chtěl čínské soudruhy považovat za zdroj čínského zázraku, musel by prokázat, že do ekonomiky zasahují stále více a více a narovnávají neblahé důsledky tržních vztahů. Pokud tomu tak není, dochází k „návratu“ k těmto neblahým tržním vztahům a jen jim (tedy preferencím samotných lidí) lze přisoudit čínský ekonomický rozkvět. Stiglitz by se měl zejména podívat na úspěch soudruhů v řízení státních podniků. Ve světle jejich výsledků a toho jak nakonec skončily značně bledne Stiglitzovo „nobelovské“ ocenění.
Stiglitz pokračuje v krasojízdě, když odkazuje na zprávu Světové banky o vývoji světové ekonomiky, která upozorňuje na problém chudoby a nerovnosti v Číně (což je samo o sobě v rozporu s tím, o čem Stiglitz básnil v úvodu svého textu). Stiglitz na tuto zprávu navazuje větou, že
„… čínská jedenáctá pětiletka čelí tomuto problému zpříma. Vláda již několik let mluví o harmoničtější společnosti a plán popisu ambiciózní programy jak jí dosáhnout“.
Je nutné říci, že boj čínské vlády (tedy ten budoucí) s chudobou se nijak neliší od dnešních „moderních“ sociálních států. Čínská vláda chce zvyšovat sociální dávky a logicky i zdanění. Fakt, že sociální dávky nikdy a nikde problém chudoby nevyřešily (a ani nemohou), asi Stiglitze nermoutí. Jiným faktem je, že čínská vláda svá slova často nechtěně kontrastuje s realitou. A tak v zájmu větší rovnosti například vyvlastňuje půdu rolníků. Číňané jsou zkrátka jako vždy originální.
Stiglitzova „největší myšlenka“ na sebe nenechala dlouho čekat. Čína má podle něj jeden vskutku zásadní problém: „nadměrné úspory“. Číňané totiž zčásti spoří kvůli faktické neexistenci státního sociálního pojištění. Podle Stiglitze státní penzijní a sociální pojištění spolu s veřejným zdravotnictvím a vzděláním sníží sociální nerovnosti, zvýší blahobyt a podpoří tolik toužebnou spotřebu. Doufám, že se Stiglitz nebude opírat o zjevně nesmyslný Keynesův paradox úspor. To by totiž bylo vskutku paradoxní. Čínský zázrak je postaven právě na úsporách a obrovských investicích. Nebýt socialistického bankovnictví a nefunkčních kapitálových trhů, mohl být čínský ekonomický zázrak mnohem patrnější (díky alokační efektivnosti „kopírující“ preference spotřebitelů). Termín nadměrné úspory je navíc pro Stiglitze nebezpečný. Naznačuje, že existuje jakási „správná“ úroveň úspor. A pokud hádám správně, Stiglitz patrně ví jaká úroveň to je. A jistě nám to někdy rád poví. Problém ale je, že ani tak nezáleží na samotné velikosti úspor jako na jejich struktuře a na následné struktuře investic. Pokud Čína nějakým problémem trpí, pak je to nanejvýš struktura úspor. Vzhledem k jejich výši pak může být maskována poměrně dlouho (možná i desetiletí) misalokační role měnové expanze. Nic to nemění na faktu, že za čínským zázrakem stojí v první řadě vysoká míra úspor.
Stiglitz dále opěvuje čínskou politiku životního prostředí. Člověk, který někdy v Číně byl (zejména ve velkých městech), by se od srdce zasmál. Ovšem Stiglitz míří zejména k budoucnosti a upozorňuje, že se Čína tržními prostředky snaží vylepšit životní prostředí. Jednak se Stiglitz dopouští implementace svých vlastních hodnotových soudů na jiné lidi a jednak je tvrzení o tržních prostředcích podivné. Na daních, které čínská vláda uvalila na automobily, benzín a výrobky ze dřeva, totiž není nic tržního.
Stiglitz v dalším odstavci haní tržní ekonomiku a neblahé důsledky, které vyvolala: rostoucí nerovnost. Ač je pravdou, že Čína je mnohem tržnější než většina ekonomik, vláda má stále v oblibě do ekonomiky zasahovat a to poměrně drasticky. Zjevné je to v oblasti rozvoje průmyslových zón, tedy plánů v oblastech umístění výroby. To je jeden z hlavních zdrojů nerovnosti v zemi. Účelové soustřeďování průmyslu a služeb do velkých měst (ke kterému by přirozeně zřejmě stejně došlo, ale je zesíleno státními pobídkami) vede k zaostávání venkova a jeho absence rozvoje. Pokud by se čínská nomenklatura (a zde mluvíme zejména o místních byrokratech) tolik neangažovala v aktivní politice rozvoje hospodářství, nerovnost by byla mnohem nižší.
K čínské ekonomice má tendenci se vyjadřovat stále více renomovaných ekonomů. Jen málo z nich ale zná čínskou ekonomiku do jejích důsledků. Prostudovat si plán jedenácté pětiletky je sice čin záslužný, ale pokud se k němu někdo chce kvalifikovaně vyjadřovat, měl by znát předchozí vývoj a specifika čínské ekonomiky (včetně čínské vlády). Pokud se taková analýza mísí s takovými bludy jakými jsou „nadměrné úspory“, pak je to zcela bezcenný text. A vzhledem k předchozím doporučením Světové banky (např.v případě asijské krize nebo argentické konfiskatorní deflace) není překvapivé, že je Joseph Stiglitz jejím hlavním ekonomem. Báječně se tam hodí.
Celý Stiglitzův článek je k dispozici na stránkách Daily Times
