Vzpomínáte na Otesánka? Na toho nenajedeného cvalíka, kterému s jídlem rostla chuť a nakonec spořádal i své ubohé živitele? Tak nějak by si člověk mohl přestavit český stát. I když ten je oproti Otesánkovi nesrovnatelně zákeřnější. Jednak roste tak pomalu, že si to mnozí ani neuvědomují. A navíc se těsně před tím, než vás slupne, hezky usmívá a tvrdí, že to dělá pro vaše dobro. Včera mu ovšem chuť k jídlu trochu pokazili čeští pravicoví senátoři, když zamítli návrh zákona o náhradním výživném.
O co přesně v ní šlo? Skupina sociálně demokratických poslanců pod vedením Anny Čurdové přišla s návrhem na novou sociální dávku, kterou by vyplácel stát těm, kdo se starají o nezaopatřené dítě, na nějž druhý partner po rozvodu neplatí soudem určené alimenty. Jinými slovy, daňoví poplatníci jsou dobromyslnými poslanci přinuceni, aby suplovali nezodpovědné partnery, a ze svých kapes přispívali na živobytí dětem v rozvedených manželstvích. Cíl to může být v očích mnohých velmi žádoucí, méně se už ovšem ví o tom, jaká bude jeho cena. Shrňme si proto argumenty proti tomuto návrhu.
Zůstaňme nejprve v ryze praktické rovině. I když se předložený návrh tváří velmi sociálně, ve skutečnosti je dosti asociální. Jednotliví žadatelé nemusí totiž dokládat výši svých příjmů. V praxi tak v mnohých případech dojde k tomu, že z daní nižších a středních příjmových vrstev budou (alespoň z části) dotováni nejbohatší. Chudší rodiče tak budou muset odepřít svým dětem něco, co si na jejich náklady koupí dítě bohatších ex-partnerů, podporované státem.
Český stát není příliš úspěšný ve vymáhání čehokoli. Daňové nedoplatky přes všechna silná slova ministrů financí neustále rostou a převyšují 100 miliard korun. Jen těžko lze očekávat, že tomu bude jinak v případě dlužných alimentů, které bude stát zpětně vymáhat po neplatičích. Zvláště když, jak konstatují sami předkladatelé v důvodové zprávě k návrhu, „vymáhání výživného je nedokonalý právní nástroj státního donucení, zejména v případech, kdy povinný má prokázat příjmy z jiné než závislé činnosti, zejména z podnikání“. Čeští občané vynikají tím, že jsou schopni a ochotni při sebemenší příležitosti státní pokladně trochu odlehčit (a těžko se jim při tolika příležitostech divit). Nejinak tomu bude i u alimentů. Otec-podnikatel se tak může naoko rozvést s matkou, převést majetek na babičku a nezaopatřená dcera bude obědvat na útraty nás všech. Při aktivitě a schopnostech českých úředníků to zajisté není nepředstavitelný scénář.
Celý systém „náhradního výživného“ je navíc i tak dost drahý špás – to bylo ostatně i hlavním důvodem jeho zamítnutí senátory. Podle předkladatelů nás přijde ročně na něco mezi 500 a 1500 miliony korun. V situaci, kdy stát lepí díry v rozpočtu jak se dá a stále více zadlužuje generace naše i budoucí, jde opravdu o zbytečný luxus.
Kromě těchto argumentů existují i jiné, podle mého názoru zásadnější. Jsou dlouhodobé povahy (proto se není čemu divit, že s nimi politici nekalkulují) a o to zhoubnější. Především nastane jev, který ekonomové nazývají „morální hazard“. Občané začnou mít dojem, že přestávají být odpovědní za své chování (jejich odpovědnost přebírá stát, který ji „naředí“ mezi miliony dalších jednotlivců) a začnou se chovat rizikovějším způsobem. Nemusí totiž nést plné náklady svého jednání. Začnou například vstupovat do rizikovějších manželství. Míra rozvodovosti (a s ní i počet dětí v neúplných manželstvích a náklady na „náhradní výživné“) tak mohou v horizontu několika málo let podstatně vzrůst. Je toto cílem předkladatelů návrhu? Návrh také podporuje očekávání selektivní podpory. Jednou vláda podpoří pěstitele cukrové řepy, podruhé děti z rozvedených manželství, potřetí chovatele koz bezoárových (viz Terra Libera č. 12/2002, str.4)… a kde se zastaví? V závěru budeme všichni žít z kapes ostatních a ostatní z kapsy naší. To není příliš radostná perspektiva.
Nastalá situace však má řešení, i když je pro politiky řádově složitější a také mediálně (zvláště v době předvolební) méně vděčné. Jmenuje se zlepšení vymahatelnosti práva. Jak konstatují předkladatelé návrhu, „vymahatelnost práva je v ČR obecně na nízké úrovni“. Avšak namísto toho, aby stát selektivně podporoval tu jednu skupinu, tu jinou, je čistším řešením pomoci všem najednou – rozvedeným matkám, podnikatelům, nevraživým sousedům i zaměstnancům vedoucím pracovněprávní spor. Nejen že by toto řešení bylo nesrovnatelně levnější, ale vynaložené náklady by představovaly investici, která by se okamžitě začala vyplácet. Zvýšení právní jistoty je totiž jedním z předpokladů úspěšného podnikání v tržním hospodářství – činnosti, která narozdíl od práce mnohých poslanců vytváří skutečné hodnoty.
