Libertariáni obecně jsou ve velmi nepříjemné pozici. Kdyžnapříklad kritizují nějaké státní nařízení nebo regulaci určité činnosti, takse jich všichni ptají „a jak bys to vyřešil ty?“ Libertarián má na tosamozřejmě pohotovou odpověď, tedy že ON by neřešil nic, daný problém byvyřešil trh, neboli dobrovolná kooperace mezi členy společnosti. To všaketatisty neuspokojí, neboť oni ani ve skutečnosti nechtějí vědět, jak (a že) bybylo žádaného stavu dosaženo. Oni nám jen chtějí za každou cenu dokázat, že jsme takzvaně úplněvedle, že bez státního zásahu by diskutovaný problém přerostl v zhoubulidské společnosti. A zastánci svobody většinou nemohou než opakovat, že trh siporadí, stejně jako si v historii vždy se vším nakonec poradil. Mohou tototvrzení ilustrovat mnoha příklady, ale často bohužel nemají žádný historický příkladprávě pro tu danou oblast. A milovník státu pak může jen pohrdavě mávnout rukous tím, že dokládané příklady tržních řešení problémů jsou sice moc hezké(a možná i pravdivé), ale nijak neilustrují, jak by si trh poradil zrovnav tomto konkrétním případě.
Jedním z takových problémů, u nichž jsem nikdy nemohl(pro etatitisty) uspokojivě nastínit tržní řešení, byl problém (důsledně) soukromých dálnic.Přesněji řečeno pravidel provozu po soukromých dálnicích. Mnozí byli totiž ochotnipřipustit, že placení mýtného již s dnešními technologickými možnostminení problém, ale nedokázali přijmout mé vysvětlení toho, kdo a jak by natakových soukromých dálnicích stanovoval a kontroloval pravidla provozu, pokudby tam majitel nechtěl vpustit státní policii nebo by tato vůbec neexistovala.Snad aby se blýskli svými znalostmi procesu konkurence (samozřejmě ve většiněpřípadů naprosto chybnými), začali horlivě popisovat, jak honba za ziskem analákáním co nejvíce klientů povede k zrušení veškerých rychlostníchomezení, všichni budou jezdit jako blázni a budou se zabíjet ve svých vozech.
Samozřejmě, že jsem na tento nesmysl měl odpověď, ale bylato jedna z těch, které jsem popsal výše. Tvrdil jsem sice, že klientivyžadují nejen rychlost, ale i jistou úroveň bezpečnosti, což povedek tlakům na provozovatele dálnic, aby nastavili taková pravidla, kteránejvíce vyváží rychlost a bezpečí a budou tedy nejlépe kopírovat preferenceautomobilistů. Ale byl jsem označován za nevzdělance, snílka a přehnanéhooptimistu, který nezná lidskou náturu.
Nedávnou jsem však zaznamenal aktivitu, která je příklademřešení tohoto problému. A opět se ukázala vynalézavost soukromých podnikatelů.Sazka přišla na řešeníbezpochyby geniální. Pokutovat špatnou jízdu? Naopak! Motivovat lidik jízdě bezpečné! Rozhodli se totiž náhodně jezdit po České republice,měřit rychlost automobilů v obcích, a darovat 50 000 korun tomu, kdododrží rychlost 50 km/h. Sazka je podnikatelský subjekt s cílem vytvářetzisk – nedělá to tudíž z žádného altruismu, ale čistě z reklamníchdůvodů. A zřejmě se jí tato reklama vyplatí, jinak by ji totiž neprovozovala. Současně s tím však motivuje lidi k žádanému chování, tedy k bezpečné jízdě (k diskuzi o tom, zda je nízká rychlost nutně bezpečná, se necítím být dostatečně vzdělán). Kdo z nás by neuvolnil nohu na plynu, pokud by měl jakousi (ne úplně mizivou) šanci získat díky tomu poměrně solidní peněžní obnos? Samozřejmě že budou existovat i tací, kterým to za zpomalení stát nebude. Nicméně jejich počet už bude mnohem menší.
Můžeme si tedy ze seznamu škrtnout jednu z oblastí ovládanýchstátem, u nichž nevíme, jak by vypadaly bez jeho účasti. A znovu se utvrditv tom, že vynalézavost podnikatelů nezná mezí. Je proto krátkozraké tvrdit,že „s tímhle si trh neporadí.“ Dnes a denně jsme totiž svědky mnoha malých„vynálezů,“ které by při troše chtění dokázaly úspěšně nahradit v mnohaoblastech stát. A je třeba bojovat za to, aby se takové oblasti přesouvaly zestátních do soukromých rukou. Můžeme začít třeba právě s dálnicemi.
