Nejvyšší soud ČR včera definitivně osvobodil bývalého pracovníka ochranky, jenž před rokem v sebeobraně zastřelil zloděje. Karel Sochor se bránil dvěma útočníkům, kteří po něm vrhali kamením a do zad jej zasáhli cihlou.
Soud první instance Sochora poslal na 7 let do vězení. Předsedkyně senátu Milena Němcová tehdy uvedla:
„Nelze uvěřit obžalovanému, že střílel na svou obranu. Házení kamenů nebylo natolik intenzivní, aby měl strach o svůj život, navíc mohl použít únikovou cestu nebo se schovat za stromy jako jeho kolega.“
Později odvolací soud překvalifikoval trestný čin na „ublížení na zdraví z nedbalosti“ a snížil trest o dva roky.
Včera předseda senátu Nejvyššího soudu řekl, že vrhání kamenů „bylo v takové intenzitě, že to mělo zraňující efekt, a bylo pouze otázkou náhody, zda bude způsoben nějaký závažnější následek“.
Těžko očekávat, že by se judikatura českých soudů v případech nutné obrany přiklonila k teorii, již prezentoval Murray Rothbard ve svém článku Law, Property Rights and Air Pollution (Český překlad tohoto článku připravuje LI k vydání na přelomu roku) a již lze shrnout zhruba následovně:
„Jakou sílu smí osoba použít při obraně sebe sama či svého majetku proti napadení? Zde musíme rozhodně odmítnout současnou právní doktrínu, která říká, že smíme použít pouze ´přiměřenou´ sílu. Ve většině případů bychom tím právo oběti na vlastní obranu redukovali fakticky na úplnou nulu. (…) Jakýkoli takový útok se může změnit v útok vražedný, oběť nemá žádnou možnost zjistit, zda jí útočník najednou přestane způsobovat těžká zranění nebo ne. Oběť by měla být oprávněna postupovat dle předpokladu, že jakýkoli útok je potenciálně smrtelný, a použít na oplátku míru násilí, jež této intenzitě odpovídá“ (str. 134).
Přesto lze toto rozhodnutí jen uvítat. Přináší zajímavou zprávu všem, kteří se budou bát bránit svůj život: Schovávat se za bukem již (snad) netřeba!
