Stiglitzova kniha Jiná cesta k trhu se zabývá vedle rozvojové pomoci, také hospodářskými krizemi a jejich řešením. Touto problematikou se zabývá kapitola IV. (Východoasijská krize) a V. (Ruská krize). V tomto článku srovnáme Stiglitzovy názory ze IV. kapitoly (tyto názory se týkají Východoasijské krize, ale mohou být pokládány za Stiglitzovy obecné názory na hospodářské krize a jejich řešení) s „rakouským“ pojetím hospodářského cyklu (Misesova-Hayekova teorie hospodářského cyklu).
Začneme příčinami vzniku hospodářských krizí. Stiglitz uvádí, že existuje několik příčin vzniku krizí. O první se dočteme na str. 165, kde autor tvrdí: „Jsem přesvědčen, že liberalizace kapitálového účtu byla zdaleka nejdůležitějším faktorem, jenž přispěl ke krizi“. Svoje tvrzení opírá o sledování a vyhodnocení téměř stovky minulých hospodářských krizí. Liberalizace kapitálového účtu je pak prý nebezpečná zejména proto, že se náhlé změny investorské nálady odrážejí negativně na ekonomice dané země nebo skupině zemí. Tyto náhlé a velké zvraty prý nevyhnutelně odstartují krizi (str. 166). Další příčinu popisuje Stiglitz na str. 168-9: „…po celém světě je úvěrování spekulativních nemovitostí zdrojem velké hospodářské nestability. Tento typ půjček vede ke vzniku cenových bublin. Tyto bubliny vždycky prasknou, a když se tak stane hospodářství se zhroutí“. Na str. 158 se pak dovídáme o další příčině. Ta spočívá ve spekulativním útoku na měnu. K tomu prý došlo za Východoasijské krize v Thajsku, kde zlý spekulanti spekulovali na pokles thajských bahtů, a proto se jich zbavovali. Na stejné stránce se dočteme, že problémy Jižní Koreje byly vyvolány zvěstmi o platební neschopnosti korejských podniků.
Prohlédneme-li si údajné příčiny hospodářských krizí, zjistíme, že podle autora jsou vyvolávány pouhými změnami nálad investorů. Tyto změny jsou pak založeny na různých fámách. Podívejme se na celou věc podrobněji. Investoři investují své peníze například do akcií, dluhopisů a nemovitostí zpravidla za účelem dosažení zisku. Podobně měnoví spekulanti nakupují zahraniční měnu za účelem dosažení zisku z této operace (posílení kupované měny nebo oslabení prodávané měny). Stejně tak banky poskytují úvěry na nákup nemovitostí za účelem dosažení zisku. Jinými slovy investoři se snaží nasměrovat své prostředky do oblastí, ve kterých tuší největší zisk. Zcela jistě nebudou sami dobrovolně investovat do oblastí, ve kterých předpokládají vznik ztrát! Investoři nebudou investovat do měny jejíž pokles nebo devalvaci očekávají, nebudou nakupovat akcie a dluhopisy neperspektivních firem a nebudou stavět budovy, které nikdo nechce. Investoři investují kvůli zisku a ne kvůli ztrátě! Není jejich záměrem si škodit. Je samozřejmé, že někteří utrží zisky a jiní ztráty, podle toho jak úspěšně odhadli budoucí vývoj na trhu. Zisky a ztráty jednotlivců budou mít tendenci se v ekonomice navzájem kompenzovat. Je možné si představit zmýlení většiny investorů třeba i na základě falešných fám, ale taková situace je málo pravděpodobná. Světem kolují nejrůznější druhy fám (i navzájem si odporujících), kterými se nad to investoři ani nemusí řídit. Přesto však dochází před hospodářskou krizí k nahromadění fám (zpráv) typu: podniky nejsou schopny splácet úvěry, měna padne, akcie a nemovitosti jsou nadhodnocené atd. Navíc těmto zprávám začnou investoři dopřávat více sluchu a upravovat podle nich svoje chování, přestože se doposud chovali přesně opačně. Vedou-li tyto zprávy ke krizím, je zřejmé, že Stiglitzem uvedené příčiny krizí jsou ve skutečnosti pouze důsledky takovýchto zpráv! Otázkou pak je, co je příčinou vzniku podobných zpráv? Nepřekvapuje, že Stiglitz se touto otázku vůbec nezabývá! Na tuto otázku však zná odpověď „rakouská“ teorie hospodářského cyklu. Výskyt nejrůznějších zpráv je důsledkem blížícího se konce boomu, který je uměle vyvolán expanzivní měnovou politikou (úvěrová expanze). To si vysvětlíme jen ve stručnosti: „Rakouská“ škola tvrdí, že za hospodářský cyklus je zodpovědná expanzivní měnová politika (tisknutí nových peněz centrální bankou). Ta má za následek růst nabídky peněz a pokles úrokové sazby. Výsledkem je vznik významného rozdílu mezi úsporami a investicemi. Jsou zahajovány nové investiční projekty a zároveň roste spotřeba. Na dokončení investičních projektů je potřeba mít vzácné výrobní faktory, které musí být získány v soutěži s ostatními zájemci, kteří chtějí také dokončit své projekty. To má za následek růst cen vzácných výrobních faktorů. Vzhledem ke snaze výrobních faktorů přesunovat se směrem k vyšším výnosům, dojde ke změně ve struktuře výroby, která tak již plně neodpovídá přání spotřebitelů. Poté co je tato skutečnost odhalena, se začne nedostávat prostředků na dokončení započatých investičních projektů. Uměle vytvořený boom skončí a dojde ke krizi, která se projevuje poklesem HDP, růstem nezaměstnanosti a likvidací špatných investic. (Podrobněji viz.: Šíma J.: Trh v čase a prostoru, LI, 2000).
„Rakušané“ tvrdí, že existují dvě možnosti řešení hospodářské krize. První možnost spočívá v dalším kole úvěrové expanze, která krizi na čas vyřeší. Ta se však po určité době dostaví ve zhoršené podobě! Struktura výroby je narušena více a přizpůsobení je bolestivější. Druhá možnost spočívá v ukončení úvěrové expanze a je bolestivá (jak správně Stiglitz poznamenává). Může vést nejen k nezaměstnanosti, ale i k sociálním nepokojům (viz. str. 162-3). Fakticky musí druhá možnost nastat vždy, je jen otázkou času. (Blíže opět viz.: Šíma J.: Trh v čase a prostoru, LI, 2000). Co navrhuje pro řešení hospodářských krizí Stiglitz? Krátce řečeno doporučuje první možnost – pokračovat v úvěrové expanzi. A tak se například na str. 175 dočteme: „Vláda musí stimulovat poptávku, buď měnovými nebo fiskálními opatřeními“. Na str. 199 se píše: „V případě mnohých poklesů je nejlepším receptem standardní keynesovský model: expanzionistická fiskální a měnová politika“. Stiglitz by se také snažil držet nad vodou špatné investice, které neodpovídají přání spotřebitelů. K tomu na str. 212 poznamenává, že by k finanční restrukturalizaci podniků přistupoval se zřetelem na zachování peněžního toku a pozastavení splátek dluhů. Ovšem jak víme, první možnost řešení krize vede jen k jejímu oddálení za cenu většího prohloubení! Úvěrová expanze musí jednou skončit. S jejím koncem musí přijít nezaměstnanost a pokles produkce. Čím vyšší nezaměstnanost a pokles produkce, tím vyšší pravděpodobnost vzniku sociálních nepokojů! Možná by pan Stiglitz navrhoval další a další kola úvěrové expanze, ale stejně by krizi a jejím bolestivým důsledkům neunikl. Konečným výsledkem by byla hyperinflace a likvidace peněz jako prostředku směny. Likvidace peněz znamená i likvidaci dělby práce, která je nutnou podmínkou blahobytu naší společnosti. Důsledné realizování Stiglitzem navrhované protikrizové politiky by ve skutečnosti znamenalo nejen prohloubení krize, ale i likvidaci civilizované společnosti!
