O jednom znásilnění vlastnického práva

    Představme si situaci, do které se může dostat každý z nás, ale raději se na ni neodvažujeme pomyslet kvůli beznaději, kterou někdy psychologové označují za srovnatelnou se znásilněním. I když by možná tento popis mohl pasovat na více životních momentů, budeme dále mluvit jen o jednom, a tím je vloupání do našich domovů.
    I když je samozřejmě možné se na vloupání náležitě připravit pomocí pojistky a sofistikovaného bezpečnostního zařízení, většinou tato snaha působí jen jako uklidňují prostředek. Zloděje totiž alarm, bezpečnostní okna, fólie, či mříže jen těžko zastaví. Prostředky, kterými bychom si mohli efektivně chránit své vlastnictví, zákon zakazuje, a proto můj výčet možných zabezpečení není delší. Bohužel, neschopnost vyjmenovaných zabezpečení (bomba pod parapetem by byla určitě efektivnější) „chránit“ mohu potvrdit ze své vlastní zkušenosti. Stejně tak i pocit beznaděje popsaný v úvodu.
    Nicméně když už se tato nešťastná příhoda stane, musí se člověk obrátit na jediný orgán, který si uzurpoval moc vyšetřovat a řešit veškeré zločiny – policii. Pod rouškou profesionality se tak do našeho soukromí vloupe další banda chlápků, která nábytek, podlahu a vše ostatní zabarví nesmytelným stříbrným práškem. Zkoušel jsem tento prášek seškrábat za účelem zjištění, zda-li se jedná o opravdový drahý kov, ale výsledek měl podobu poničeného nábytku a páru zničených rukou.
    Tím však náš příběh nekončí. Pokud totiž stojí štěstí (nebo možná neštěstí) na naší straně, podaří se policii dopadnout pachatele a zadržet alespoň část lupu. Ukradené věci si budeme moci prohlédnout u Policie na stanici. Poté však nastane klíčový okamžik. Celí natěšení a plni optimismu ze shledání se ztracenými věcmi se optáme policejního vyšetřovatele: „Kdy si budu moci věci vyzvednout a odnést domů?“ Na tuto otázku si nejprve vyslechneme, že to bude chvíli trvat, neboť si musí lup prohlédnout všichni poškození. To v praxi znamená dvě věci: Za prvé, že lupič byl vysoce výkonný a okradl více lidí, a za druhé, že všichni tito okradení se musí dostavit na policejní stanici a věci si prohlédnout. To však v praxi může trvat týden, měsíc, půl roku… I toto by mohl člověk překousnout, neboť si již stačil vycvičit svou trpělivost v jednání s úřady. To, na co si však zvyknout nelze je fakt, že i po tomto úkonu se s Vašimi věcmi nakonec setkat nemusíte.To proto, že díky trestnímu řádu (přesněji § 80 odst. 1 až 3 a § 81 odst. 1 až 4), který upravuje vydávání zajištěných věcí pravým majitelům, se ze zloděje stává jakýsi „polovlastník“ odcizené věci, který s vydáním věci musí souhlasit! Na jeho souhlasu závisí celé vydání věci do nebohých rukou okradeného. Pokud dokonce zloděj souhlas nevydá, projde si „oběť“ byrokratický  proces znovu a na jeho konci se opět setká s nesouhlasem zločince k vydání věcí.
    Co toto vše ovšem znamená? Z okradeného vlastníka se stává někdo, komu byly odejmuty všechny aspekty vlastnického práva nejprve zlodějem a poté následně státem a perverzní legislativou, která toto umožnila. To však není vše. Legislativa také úspěšně převedla část vlastnického práva na zloděje a okradenému nenechala ani drobeček. Z toho všeho vyplývá malé poučení: Člověk by se měl radovat z toho, že z vloupání vyšel bez újmy na zdraví a vesele se bavit představou, jak mu jeho věci padají rovnou do kanálu.