Mnohdy se říká, že největšími nepřáteli kapitalismu jsou samotní kapitalisté. Dalším „důkazem“ je prohlášení Warrena Buffetta , úspěšného investora a druhého nejbohatšího muže světa, které učinil při rozhovoru s televizí NBC. Buffett si během rozhovoru „postěžoval“, že on a další extrémně bohatí Američané platí „příliš nízké“ daně. Podle něj se americký daňový systém v posledních 10 letech dramaticky vychýlil ve prospěch bohatých, a to na úkor středních vrstev. Apeloval přitom na politiky, „ať s tím něco udělají“. Své tvrzení podpořil výsledky neformálního průzkumu, jak vysoké daně platí jeho zaměstnanci. Buffett tvrdí, že zatímco on „dává“ státu 17,7 % svého příjmu, průměrná daňová sazba, které podléhají jeho zaměstnanci, činí 32,9 % (včetně daně na důchodové pojištění).
Co k tomu říci? Za prvé, Buffett čelí relativně nízké daňové sazbě proto, že drtivá většina jeho příjmu pochází z dividend a kapitálových zisků. Přičemž např. dividendy jsou sice v USA zdaňovány 15 % daňovou sazbou, nicméně jsou vypláceny z příjmu, který byl již jednou na úrovni dotyčné korporace zdaněn 35 % sazbou (viz . komentář Gregoryho Mankiwa zde či Daniela J. Mitchella zde). Vzhledem k tomu, že korporace je pouze fiktivním právním subjektem, je zřejmé, že ve skutečnosti je i tato daň uvalena na lidské bytosti, konkrétně vlastníky – akcionáře korporace (složitější otázkou je, koho a v jakém rozsahu korporátní daň ve skutečnosti zatěžuje, tj. problematika tzv. daňové incidence). Jak říká kupř. Murray Rothbard (Ekonomie státních zásahů, str. 203):
„Zdanění čistého zisku korporací představuje „dvojí“ daň pro majitele firem: jednou je zdaňován oficiální příjem „korporace“ a podruhé zbylý čistý příjem rozdělený samotným vlastníkům.“
Nehledě na to, že podle aktuálních dat Internal Revenue Service (viz tuto studii Tax Foundation, tabulka č. 1 na str. 2), nejbohatší 1 % Američanů zaplatilo v roce 2005 téměř dvojnásobný díl federální daně z příjmu (39, 4 %) než jaký je jejich podíl na celkovém hrubém příjmu (21,2 %). Nezdá se tedy, že by daňový systém protěžoval bohaté (historický přehled efektivních daňových sazeb u federálních daní v USA (nejen tedy u daně z příjmu) viz zde; z těchto údajů žádné dramatické vychýlení daňového systému ve prospěch bohatých rovněž nevyplývá).
Ovšem podstatně důležitější je etické hledisko. Pokud má Warren Buffett pocit, že by měl státu odvádět více svých peněz, nic mu nebrání stát patřičně obdarovat. Může si být setsakramentsky jist, že finanční úřad jeho „dar“ neodmítne. Vzhledem k masivnímu plýtvání a neefektivnosti ve veřejném sektoru by sice pravděpodobně větší užitek přineslo, kdyby tyto prostředky věnoval soukromé charitě, nicméně vlastník má svrchované právo nakládat se svým majetkem i „nerozumně“.
Bohužel, Buffettovi ve skutečnosti jde o to, aby stát uvalil vyšší daně i na ostatní bohaté. Ostatní by měli být donuceni platit tak vysoké daně, jaké on považuje za „přiměřené“. Kapitalista, jenž volá po tom, aby stát kapitalistům poněkud „utáhl obojek“, to je velmi smutný pohled. Mám za to, že Warren Buffett by se měl důsledněji řídit heslem „Žij a nechej žít!“
